Můžu se snažit, jak chci nejvíc.
můžu až do konce bojovat,
můžu řvát, křičet z plných plic,
stejně to budu muset vzdát.

Muset se vykašlat na všechno,
protože pochopím, jak moc
se mi všechno zkazit povedlo,
můžu už jen volat o pomoc.

Já se už vlastně ani nedivím,
že tys o mě nikdy nestál,
protože teď konečně vidím,
že by to se mnou každý vzdal.

Na chvíli já se vzhůru vznesla,
s pocitem sebeuznání a štěstí,
jenomže pak má duše hlesla
a sevřela mi srdce do kleští.

Ten dopad na zem náhlý
zabil to štěstí, nezbylo nic,
opět tu zůstal jen žal táhlý,
života rub, pryč zmizel líc.

Ten dopad na zem tvrdý,
vzal moje srdce a to zocelil.
A přestože byl možná dobrý,
všechny mé naděje umřely.

Naději na to, že na něco mám,
naději na to, že si vážím sebe,
naději na to, že už se nevzdám.
naději na to, že získám tebe.

Všechno mrknutím oka je pryč,
jsem zas ta nemožná, na dně,
která tam od štěstí ztratila klíč.
A chápu, proč nemáš rád mě.