Každý má v temnotě naději,
tys byl mou, jenomže pohasla
a teprve potom došlo mi,
že byla vlastně vždycky vyhaslá.

Nechals mě uprostřed smutku,
ztracenou, samotnou v temnotě,
bez jednoho jediného skutku,
dál a dál bloudit v prázdnotě.

Nechals mě uprostřed děsu,
když byla moje naděje zničená,
věděla jsem, že z dna se už nevznesu,
protože má křídla byla zlomená.

Zlomená jednou pro vždy,
stejně jako byla moje duše
předurčená bloudit žalem navždy,
s pocitem, že ji zasáhl šíp z kuše.

Šíp z kuše zbloudilý, co se
vychýlil z trasy, zasáhl tu
nesprávnou duši, ta teď nese
osud bez valné vůle k životu.

Šíp lásky, který si vybral
mě, když nebyla správná doba.
Ten však, co k němu pasoval,
minul a nezasáhlo nás to oba.

Proto já teď slzy roním,
však ty si toho nevšímáš,
za štěstím se marně honím,
a ty nic z toho nevnímáš.