Pláču, mám srdce zlomené,
vzlykám, ty rány tolik bolí,
křičím, oči žalem zasklené,
a slzy stékají

–

ty, co mě skolí.
Jak dlouho mě ještě necháš tohle snášet?

Všechno padá, všechno se hroutí,
celý můj život a mé srdce se láme
na kousíčky, já bolestí se kroutím,
jsem rozbitá a ty chladný jako kámen.
Jak dlouho se na mě budeš jenom dívat?

Rozlámané střípečky mého srdce, co
leží ti u nohou, pošlapané a zničené,
rozsypané po podlaze, předurčené pro
zkázu, ale tvoje slovo zůstává nevyřčené.
Jak dlouho mi budeš jen žal přinášet?

Srdce naplněné žalem a duše,
kterou bolest ovládla, to je jediné
co mi zbylo a to srdce naivně sní, že
jednou bude zase šťastné, veselé a silné.
Jak dlouho ho necháš zbytečně doufat?

Všechna ta snaha mi k ničemu je,
protože ty si těch střípků na podlaze
stejně nikdy nevšimneš, ani slovo, ne,
jediné neřekneš, abych se zas cítila blaze.
Jak dlouho mě necháš si jen takhle zoufat?

Jak dlouho se ještě budu trápit?
Jak dlouho budu křičet do temnoty?
Jak dlouho se budu ve svých slzách topit?
Za jak dlouho můj křik přejde do němoty?

Kdy nastane konec toho všeho?