Zeptej se hvězd, můj lhostejný,
ony ti příběh povědí,
že už víc nebude stejný
můj život, ony to vědí.

Tak pohlédni vzhůru k nebi
a naslouchej jejich svitu,
o tom, jak moc změnil se mi,
když on náhle zjevil se tu.

Našla jsem ho v dobách temných,

v nichž stal se mou září jasnou,
v dobách tebou ovládaných
on býval mou chvilkou šťastnou.

Tys mě vždycky dolů srážel,
nutil mou duši žalem řvát,
do srdce mi dýku vrážel.
On mě naučil se zas smát.

Když jsem v slzách topila se,
ty sis mě nikdy nevšímal,
on našel střepy mého srdce,
vlastnoručně je sesbíral.

A když jsi mě dostal na dno,
v pláči už skoro utopil,
on dal mi ruku pomocnou
a všechno ve mně pochopil.

Přesto kvůli tvojí tváři
jsem nikdy nevnímala, jak
jasně v mém životě září,
teď zřetelně to vidím však.

Vidím, že každičký střípek
vrátil na místo, kam patří,
našel jeden každý dílek,
který ty jsi předtím zmařil.

On nyní drží mé srdce,
jako jsi ho dřív držel ty,
leží křehké v jeho ruce,
stačí stisk a jsou z něj střepy.

Chci věřit, že ho ochrání
před další bolestí, ale
vím, že se do jeho dlaní
nedostalo úmyslně.

A proto, má minulosti,
nejsi tady dnes jen ty sám,
já ze strachu z budoucnosti
tu s tebou vzhlížím ke hvězdám.