Chào các bạn! Vì nhiều lý do từ nay Truyen2U chính thức đổi tên là Truyen247.Pro. Mong các bạn tiếp tục ủng hộ truy cập tên miền mới này nhé! Mãi yêu... ♥

Školní trest a jeho následky

Zaklepala na dveře profesorčina kabinetu a naposledy se rozhlédla po šeré chodbě. Byla tu na minutu přesně a jenom doufala že jí profesorka pustí včas a ona nedorazí do společenské místnosti po večerce. Po vyzvání váhavě vstoupila a překvapeně zůstala stát na prahu. To co viděla jí nehezky překvapilo. Kabinet ve kterém se teď nacházela se ani z poloviny nepodobal těm předchozím. Byl celý v růžovém, stěží tam našla místo kde růžová nebyla a na stěnách kolem ní byli porcelánové talířky s pohyblivými obrázky koček. Navíc to tu vše bylo až příliš převoněné nějakým levným parfémem. Kdyby mohla, otočila by se na patě a vzala by nohy na ramena. Jenže to nemohla.

,,Pojď dál drahoušku." usmála se na ní sladce profesorka a Victorie zahnala chuť po tom, aby se na ní zašklebila a drze jí odsekla. Beze slova za sebou zavřela dveře a na pokyn profesorky se posadila za druhý stůl vedle toho jejího. Profesorka před ní položila pergamen a brk. Bohužel bez ingoustu.

,,Nedala jsme mi ingoust." ošila se. ,,Nepotřebujete ingoust. Ten brk je speciálně upravený." řekla a když se na ní brunetka pochybovačně podívala, jenom se na ní usmála a došla k ní. ,,A teď budete psát větu ,Nebudu urážet Ministerstvo kouzel.', ano?" nepřestávala se usmívat a Victorie jenom překvapeně zvedla brk. Čekala cokoli, ale ne že bude psát věty jako v mudlovských školách. ,,A kolikrát to mám napsat?" zeptala se přes rameno jelikož její profesorka právě došla za ní. ,,Řekněme tolikrát, dokud se to dostatečně nevpije." řekla s úsměvem a Victorie nad tím jenom zakroutila hlavou. I přes to ale začala psát svým krasopisem větu. Co věta, to nový řádek. Byla zhruba u třetí věty když jí začalo něco nepříjemně pálit a škrábat na levém hřbetu ruky. Když větu dopsala, podívala se tam a zajíkla se. Na bledém hřbetě byla krví podlitá slova. ,,Nebudu urážet Ministerstvo kouzel." zašeptala a podívala se na profesorku která si stoupla se starostlivým pohledem před ní.

,,Stalo se něco?" zeptala se a Victorie si jí kamenným výrazem prohlédla. ,,Nic." zalhala profesorce do očí a ta se jenom usmála. ,,Ano, přesně tak. Jelikož vy víte, že si zasloužíte trest." zašeptala. ,,Pište." pobídla ji a Victorie se zamračila. Už předem věděla že ji to bude bolet, ale to ji nebránilo v tom psát dál. Nechtěla té čarodějnici ukázat svou slabost a ač jí hřbet ruky bolel, pálil, svěděl a něco jí na něm nepříjemně škrábalo, hrdě psala dál aniž by rukou jenom cuknula.

Jak minuty utíkali, Victorie si začala pomalu a jistě uvědomovat že ji profesorka nejen upřeně sleduje, ale že se také stmívá. Hřbet ruky jí bolel tak moc, že by nejraději brečela, křičela a kopala kolem sebe, ale nemohla to udělat. Na to byla až příliš hrdá a tvrdohlavá. Jak nad tím teď přemýšlela, začínala se zajímat o to kdo je její otec a matka. Zda žijí, kde žijí, vzpomínají na ni, myslí na ni nebo proč ji vůbec opustili.

,,Děje se něco?" zeptala se jí profesorka od jejího stolu. ,,Ne." odpověděla a po dlouhé době se podívala na svou ruku. Ten pohled ji zabolel a překvapil zároveň. Věta byla podlitá krví tak jako kdyby jste dali černou na bílí podklad a od toho vedly drobné čárky krve. Podívala se na profesorku která ji se zájmem pozorovala. Nejradši by po ní ten brk hodila a donutila ji psát, ať ví jaké to je. ,,Paní profesorko, mohla bych už jít, nechci přijít pozdě." snažila se to říct klidným hlasem, ale i přesto tam byla slyšet bolest. ,,Ale jistě. Za pět minut vám bude končit večerka." usmála se na ní profesorka a ona zatnula zuby aby se udržela. ,,Jistě. Tady to máte a zatím nashle, paní profesorko." usmála se na ní sladce a zabouchla za sebou rychle dveře.

Rozeběhla se chodbou k prvnímu oknu které spatřila a pohlédla na svou ruku. Ve svitu měsíce to bylo ještě výraznější. Aniž by si to uvědomila stekla jí slza po tváři. Když po tom lehce přejela prstem, zasyčela bolestí a ohlédla se. Teď už nemělo smysl aby pospíchala do společenské místnosti. Bylo na to příliš pozdě. S utřením slzy se hluboce nadechla a vydala se k portrétu Buclaté dámy. Jenže sotva co zatočila za roh do někoho silně vrazila. Nápor neustála a zřítila se na zem. Dotyčný však nápor ustál a k jejímu překvapení jí profesor v černém hábitu pomohl na nohy.

,,Děkuji." dostala ze sebe nakonec. ,,Myslím, že nemá smysl se vás ptát co tady děláte." podíval se na tašku s učením a bohužel pro ni i směrem její levé ruky kterou schovala do kapsy. I ona přehlédla to že profesor Lektvarů ignoroval její poděkování. ,,Jdu z trestu od paní profesorky Umbridgeové. Potvrdila by vám to." řekla a přehodila si tašku do zdravé ruky. ,,To nebude nutné, vyprávěla mi to." ušklíbl se a pohledem hypnotizoval ruku jenž měla schovanou v kapse.

 ,,Co to máte s rukou?" zajímal se nečekaně. ,,Nic." zalhala rychle a poté se zamračila. Tohle rozhodně neznělo nějak věrohodně. ,,Pak vám nebude vadit když mi jí ukážete." řekl a natáhl k ní ruku. ,,Ne, to je dobré, je to jenom škrábnutí." odporovala a o krok ustoupila. ,,Pokud tím škrábnutím nemyslíte Znamení zla, dát mi ji můžete." řekl ledovým hlasem a nezapomenul protočit oči. Nadzvednutím obočí ji pobídl a ona s frustrovaným výdechem ruku z kapsy vyndala a podala mu ji. Čekala, že bude ledová, ale naopak byla příjemně teplá. Hlavně oproti té její která byla jako vždy ledová jako kus ledu. S tichým pronesením kouzla se konec jeho hůlky rozsvítil a on měl proto ještě lepší výhled na krví psané písmo.

,,Nebudu urážet Ministerstvo kouzel?" řekl s mírným otazníkem na konci a ona svou ruku opatrně vytrhla z jeho sevření. ,,Nedorozumění v hodině. Pokud dovolíte, půjdu do společenské místnosti." řekla klidným a vyrovnaným hlasem a chystala se profesora obejít, když ji jeho ruka zastavila. ,,Pokud se to bude opakovat a já to zjistím, půjdeme za panem ředitelem. Tohle by si nikdo neměl dovolit ke svým studentům." řekl a ona překvapeně přikývla. Když ji pustil, znovu se vydala chodbou pryč. ,,Slečno!" zavolal za ní a ona se otočila. ,,Za potulování po chodbách ve večerních hodinách odebírám Nebelvíru pět bodů." upozornil jí než světlo zhasl a odešel. Protočila nad tím oči. Typické chování profesora Lektvarů. Byla ale ráda že jí nesrazil více bodů. Opravdu se choval divně...

Bạn đang đọc truyện trên: Truyen247.Pro