Každý den se snažil každý z nich přijít na místo, ale nic z toho nefungovalo. Začínalo jít do tuhého, když jednou ráno v Neděli Nevill vběhl do Společenské místnosti a povalil Victorii.

,,Neville, není ti nic?" ujišťovala se brunetka po tom, co ostatní přešel záchvat smíchu a oni se v klidu posadili ke krbu. ,,No já jo, ale co ty?" zeptal se nervózně. ,,V naprostém, co se stalo že jsi sem tak vběhl?" zajímala se a upravovala si džínovou bundu kterou na sobě měla. ,,Asi jsem našel to, co potřebujeme." zašeptal jí a ona se rozzářila. ,,Neville jsi poklad! Musíme to oznámit Harrymu, Hermioně a Ronovi! Měli by být někde venku." oznámila a vyskočila na nohy. ,,Pojď." pobídla chlapce kterého popadla za ruku a rozeběhla se na školní pozemky kde se už ochlazovalo.

,,Harry, Rone, Hermiono! Nevill to našel!" zakřičela na své přátele ještě z dálky a pustila Nevillovu ruku. ,,Našel jsi nějaké místo?" zeptal se nedůvěřivě Ron a Nevill nejistě kývl. ,,V sedmém patře. Jenom jsem prošel kolem prázdné stěny a přemýšlel jsem nad tím, jaké místo by mohlo být nejlepší. Najednou se tam z ničeho nic objevili dveře." vysvětlil. ,,Neville víš vůbec co jsi našel? Komnatu nejvyšší potřeby!" řekla s úžasem Hermiona a nad jejich nechápajícími pohledy zakroutila hlavou. ,,Vysvětlím vám to potom, teď pojďte, musíme to nějak říct ostatním." rozhodla a rozeběhla se do Společenské místnosti.

Ještě tentýž den se všichni sešli v Komnatě nejvyšší potřeby kde jim Hermiona vysvětlila co to vlastně je. Komnata která se ukáže jenom tehdy kdy někdo něco opravdu potřebuje. Bylo to úžasné, jako kdyby samotné Bradavice chtěli aby se učili bránit.

,,Začneme jednoduchým kouzlem Expeliarmus." rozhodl Harry večer kdy se tam všichni sešli. Nejhůř ze všech na tom byl asi chudák Nevill který nezvládl ani toto jednoduché kouzlo. Victorie bylo proto ve dvojici s ním a snažila se mu pomoct jak jen mohla.

,,Nesmíš tou hůlkou moc máchat. Jednoduchý, krátký a plynulý pohyb." vysvětlovala mu pečlivě ale jako předtím mu odletěla hůlka kdo ví kam dozadu. Kouzlem Accio jí přivolala zpět. ,,Víš co? Zkoušejme jenom ty pohyby." došla k němu se vřelým úsměvem a stoupla si za něj. Vzala jeho ruku v níž měl ruku do té své a udělala ten jednoduchý pohyb. Cítila jak jí hypnotizuje pohledem a brzy se přestal soustředit. Nejistě se na něj usmála a pustil jeho ruku. ,,Zkoušej ten pohyb." připomenula mu.

Během dalších dnů přitvrzovali na obtížnosti a Victorie stále procvičovala s Nevillem. Všechna kouzla uměla bravurně a proto jí to nevadilo. Chtěla Nevillovi pomoct. Vždy k ní byl milý a spravedlivý. Vždy jí pomohl a ochránil. Jak ty dny utíkali, sbližovali se víc a víc. Stejně tak i museli být čím dál víc opatrnější. Školník Filch číhal všude a profesorka Umbridgeová jim dělala ze života peklo. A to hlavně Victorii které každodenně připomínala že je to sirotek. Byla sama, všichni ostatní měli svých starostí dost. Volné chvíle trávila v knihovně bádajíc nad svým ztraceným původem. Naděje se ztráceli stejně jako její víra v naději, když jí tam našel Nevill a začal jí pomáhat. Stali se z nich nejlepší přátelé.

,,Expeliarmus!" vykřikl Nevill a její hůlka odletěla několik stop daleko. ,,To bylo úžasné, zvládl jsi to!" zajásala a objala ho. Nemohl tomu chudák uvěřit a jenom tiše děkoval. Rozběhla se najít svou hůlku a vrazila do Rona. ,,Ahoj, takže vy dva... hrdličky?" nadhodí nevinným pohledem a podá jí hůlku. ,,Nezáviď." ušklíbla se a nad jeho nechápajícím pohledem se jenom zasmála. ,,Nech toho, Nevill mi hrozně pomáhá." vysvětlila a on přikývl.

Odešla dřív než všichni ostatní a proto chyběla i na Harryho závěrečnou řeč. Byl už pozdější večer, Vánoce. Znovu byla sama, bylo jí k pláči. Nemohla být přeci pořád sama, ani člověk který je samotář nemůže být sám pořád. Samota nikomu nikdy neprospěla k dobrému, ze samoty jsou deprese, smutek a žal.

Zastavila se u skleněného výklenku a nechala jednu slzu dopadnout k jejím botám.

,,Na Vánoce by lidé být smutní neměli." podotknul známí hlas za jejími zády a ona se k jejímu blízkému otočila. ,,Já vím, ale jinak to nejde." odpověděla s pokrčením ramen. ,,Vždy to jde jinak, jenom musíš chtít. Vždyť jsi mi to říkala." podotkl Neville a usmál se na ní. Došel k ní blíž a vytáhl ruku zpoza zad. Měl v ní malou krabičku. ,,Je sice brzo, ale já zítra odjíždím a už se asi neuvidíme." řekl tiše a jemně jí vtiskl krabičku do dlaní. Podívala se do jeho očí a poté následovala jeho pohled nahoru. ,,Jmelí." usmála se a když se znovu podívala na tmavovlasého chlapce, zjistila že jí pozoruje. ,,Veselé Vánoce, Victorie." zašeptal než se k ní sklonil a opatrně spojil jejich rty v jedny.