Kráčela po šedé chodbě kterou osvěcovali svíce v lucernách zavěšené na zdích. Bylo pár minut po večerce, ale ona měla povoleno chodit po chodbách i po večerce. Byla Primuska a tohle byla jedna z výhod. I kdyby toho zneužívala, nikdo jí nemohl nic říct. A ostatně, ona toho hodně zneužívala. Nebylo nic lepšího na spánek než procházka po studených Bradavických chodbách. Někdy i oři tomto rituálu narazila nal studenty klidně sedmých ročníků jenž se potulovali ve večerních hodinách bez povolení po chodbách a porušovali školní řád.

Z poklidného přemýšlení a hledění na noční oblohu ji vytrhlo řinčení kovu z vedlejší chodby. Na nic nečekala. Popadla hůlku a rychle, leč opatrně se tam rozeběhla. Vykoukla zpoza rohu a v siluetách rozpoznala Nevilla s jeho přáteli, kteří vrazili do brnění a to se teď kutálelo všude možné. Protočila oči nad jejich neschopností ale hůlku schovala a vyšla zpoza rohu.

,,Můžu se zeptat co to tu vyvádíte v těchto pozdních hodinách?" zeptala se hlasitě aby přerušila jejich bouřlivé dohadování o tom, kdo je toho vinen a kdo to opraví. všichni se polekaly tak, že zbořili další tři brnění. Potlačila nutkání znovu protočit panenky a došla k nim. Založila si ruce na prsou a hleděla na ně.

,,Co ty tady děláš Zmijozelačko?" vyprskl na ní jeden z nich. ,,Kontroluju pořádek který tu očividně chybí." zasyčela na něj. Čekala od něj všechno, ale to co udělal opravdu nečekala. Došel k ní a strčil do ní takovou silou, že skončila v brnění které s ní spadlo na zem a rozbilo se. Zaskočeně na partu Nebelvírských koukala a nebyla schopna slova. Hluboce se nadechla a podívala se z nich na podlahu a zpátky.

Tyčili se nad ní jako Bohové zkázy a její hrdost byla ta tam. Popadl ji strach. Strach z těch kteří kdysi bývali její přátelé jí teď naháněli strach z toho co se teď má stát. Možná se i bála oprávněně. Hlavně tehdy, když se nad ní Nevill sklonil a zeptal se: ,,Jsi ve Zmijozelu spokojená? Proč si přestoupila, vždyť se můžeš rozhodnout sama." šeptal a na s sebou trhla když se napřáhl a zastrčil jí vlasy za ucho. ,,Co chceš slyšet?" prskla na něj a vyděšeně sledovala jak odhání své poskoky. Srdce jí bušilo do hrudi nehoráznou silou a ona cítila kapičky potu na čele. ,,Tak jak to je." řekl a vytáhl jí na nohy. Okamžitě od něj odešla několik kroků pryč. Byla vyděšená.

,,Victorie promiň jak jsem se k tobě choval." řekl a ona zakroutila hlavou. ,,To sis měl uvědomit dřív." řekla upřímně a vytáhla hůlku když k ní šel. ,,Poslouchej mě, nevím přesně co se tehdy ani teď stalo nebo děje a ač tě to možná naštve, ve Zmijozelu jsem teď doma. Nelituju toho, že jsem byla v Nebelvíru, poznala jsem svého bratra i přátele ale nepřátelé se tam našli také a ty já ve Zmijozelu nemám, jasné? Jsou tam jenom mí přátelé, jsme rodina." řekla a Nevillovi se na tváři objevil vztek. ,,Už i ty jsi taková jedovatá? Sláva ti vstoupla do hlavy ale věř mi Snapeová, já tě toho zbavím." zavrčel a šel k ní blíž. Hůlka pro něj nic nebyla.

,,Já že jsem jedovatá? Podívej se na sebe? Proč se ke mně tak chováš? Nic jsem ti neudělala." ptala se a hůlku trochu sklonila. To dělat v žádném případě neměla. Nevill k ní rychle přišel a hůlku jí sebral. Nepoznávala ho. Moc dobře věděla že depresivní myšlenky člověka zaslepí a on je hrubý, ale k Nevillovi jí to nesedělo. Přitiskl jí na zeď a hleděl jí z blízka do očí. Jeho stisk byl pevný ale nepřinášel jí žádnou bolest. ,,Teď mě poslouchej. Copak to pořád nechápeš? Já tě miluju, co je takový Malfoy oproti mě?" ptal se a v ní se probudil vztek. Vší silou ho kopla do holeně a když jí pustil, vyškubla mu svou hůlku z ruky. ,,Tohle není láska a pokud ano, pak je jednostranná, rozumíš? S Dracem to láska je. Uvědom si to prosím tě a mě nech žít." zašeptala s hůlkou napřaženou na jeho osobu a pomalu ustupovala. Když nic nedělal, otočila se a rozeběhla se pryč.

Běžela do svého pokoje. Pansy už spala a ona rychle vyšplhala na palandu. Byli tři hodiny ráno a jí překvapilo že ten hluk nikoho nevzbudil. ona si ale prošla emočním bojem mezi vztekem a strachem. Nic jiného tam nebylo.