,,Pane profesore, řekl jste to mým přátelům?" zeptala se ředitele když přišel do kabinetu jejího otce u kterého měli být ještě pár minut než se přemístí k němu domů. ,,Ano. Slíbil jsem jim že, jim pošleš sovu s vysvětlením." přitakal s úsměvem a obrátil se k muži vedle ní. ,,Severusi, dávej na vás prosím tě pozor. Doba je zlá a vám bude hrozit ohromné nebezpečí." řekl vážně a její otec přikývl. ,,Pokud dovolíte, už se přemístíme." řekl místo odpovědi a podíval se na svou dceru která ho jako na povel chytila za ruku a podívala se na ředitele. ,,Děkuji za všechno a hezké prázdniny." opětovala mu úsměv těsně před tím, než ucítila škubnutí v blízkosti pupíku a svět se s ní nepříjemně zatočil.

.oOo.

,,Tati! Harry, Ron i Hermiona mi odepsali!" křičela nadšeně už když sebíhala schody a svým skokem z posledního třetího schodu vyděsila muže v bílé košili a v černých kalhotách.

,,Victorie, tohle už nedělej, ještě se ti něco stane." zamračil se ale ona je jenom zašklebila. Byla tu už měsíc, půlku prázdnin, a poznala že, když se zlobí, je to vlastně ze strachu o ní. ,,No jo, promiň." usmála se na něj a posadila se na pohovku vedle něj. ,,A co ti napsali zajímavého?" zeptal se s upřímným zájmem. Týkalo se to i jeho, bylo samozřejmé, že bude zvědavý a Victorie byla ráda že toleroval její přátelství s nimi. Byl by mnohem radši kdyby se přátelila s někým... jak jí to jednou řekl? S někým, kdo má navíc. Urazil jí na pár dní ale nemohla odolat tomu jak se snažil si jí udobřit.

,,Ron psal nějaké blbosti, z kterých jsem pochopila to, že je rád že už vím kdo jsem. Harry psal že to nemohl pobrat ale že mu to nevadí a že mi gratuluje. Hermiona se naopak strašně rozepsala a je ráda že už mám otce, ani slovem se nezmínila nějak záporně." mluvila s úsměvem od ucha k uchu. ,,A co tvůj přítel pan Longbottom?" zeptal se a zkoumavě si jí začal prohlížet. Ona se naopak zachmuřila. Jako mávnutím kouzelného proutku se od něj odvrátila a se smutným výrazem se zahleděla do okna. Venku pršelo a na jejím odrazu to tvořilo efekt slz, které se na její tváři nakonec stejně objevili. ,,Nenapsal. Myslela jsem, že bude rád ale on mi nenapsal ani hloupé ahoj." zašeptala a cítila jak se jí ruka jejího otce obmotala kolem ramen a přitáhla si jí do obětí. Nevěděl co říct, cítil jakýsi pocit viny že jeho dcera přijde o někoho sobě blízkého. Věděl jaký je to pocit a nepřál jí ho zažít.

.oOo.

,,Koukej co jsem našla!" přišla s úsměvem za jejím otcem do obývacího pokoje a položila na stůl fotku jeho a její matky, Lily Potterové. ,,Kde jsi jí našla?" zeptal se překvapeně a ona se na fotku ještě jednou podívala než odpověděla. ,,Na půdě. To by jeden nevěřil jaké poklady člověk najde když má dlouhou chvíli." ušklíbla se a posadila se do tureckého sedu naproti němu. Vzala fotku a dala jí před sebe tak, aby jí viděl i její otec a zároveň bránila světlu aby znemožňovalo pohled na fotografii.

,,Řekni tati, komu jsem z vás dvou více podobná?" zeptala se s úsměvem. Severus se na ní chvíli překvapeně díval než jí věnoval jeden ze svých vzácných úsměvů a převzal si od ní fotku. Díval se na sebe samého a Lily Potterovou v mládí. Koukal se z fotografie na Victorii a ta se nepřestávala usmívat. ,,Jsi něco mezi mnou a Lily, povahově i vzhledově." řekl nakonec a mile se na ní usmál. ,,Vážně? Nikdo mě nikdy netipoval na matku, ale vždycky jsi to byl ty." vzala si fotku a pohlédla se na hýbající se postavy. Byla ráda že už je konečně se skutečným příjmením. Bylo to teprve před pár dny kdy jí Ministerstvo uznalo jako Victorii Snapeovou. Usmála se jak na fotku tak na svého otce který jí úsměv oplatil a podal jí hrnek čaje. Věděla, že se takhle ve škole chovat nikdy nebude a to ani k ní. Mrzelo jí to, ale zároveň to chápala a chápala i jeho. Najednou pochopila vše.

.oOo.

,,Victorie!" vykřikla nadšeně paní Weasleyová když se přemístila společně s jejím otcem a zavazadly do Doupěte aby zde s přáteli přečkala posledních pár dní prázdnin. Byl pozdější večer a proto je tím pořádně vyděsili, ne však pobouřili. ,,Paní Weasleyová." usmála se vřele na baculatou ženu a oplatila jí obětí. ,,Severusi, netušili jsme, že se tu ukážete tak pozdě." slyšela říkat pana Weasleyho když jí paní Weasleyová pustila. ,,Moc se omlouváme, Victorie projevila žádost o to, aby byla přemístěna již dnes." odpověděl klidně když se jeho dcera vítala s zrzavým kouzelníkem.

,,Měj se tati." usmála se na svého otce a pevně ho objala. Překvapilo ji, že jí objal i když mají diváky. ,,Dávej na sebe pozor, Vicky." zašeptal když jí pouštěl. ,,Ahoj ve škole." řekla a on pozvedl koutky v mírném úsměvu. ,,Uvidíme se brzy." kývl na ní a poté i na manželé Weasleyovi kteří mu kývnutí oplatili.

,,Pokoj budeš mít s Hermionou, ale teď je u Harryho a Rona." usmál se na ní pan Weasley a ona přikývla. ,,Dobře, moc děkuji." přikývla aniž by se přestala usmívat. Tady to byl její další domov. Cítila se tu tak, stejně jako Harry nebo Hermiona. ,,Jinak jsme moc rádi že už konečně víš či jsi dcera, Ron ti zapomněl napsat gratulace i od nás." zakroutila nad zapomnětlivostí svého syna rudovlasá žena hlavou a Victorie se zasmála.

.oOo.

Vztekle se na něj podívala přes stůl a stejně vztekle položila vidličku. Byl sotva druhý den kdy se při obědě sešli všichni a připojili se k nim i Remus s Tonksovou a Ron už jí hnul žlučí. Všichni byli nadšení že se zjistilo kdo jsou Victoriini rodiče, i Ron. Neměl ale takovou radost jako Harry který byl nadšený z toho, že má sestru.

,,Ronalde ještě jednou o mém otci řekneš že je to jenom nechutný následovník Voldemorta s kamenným srdcem, prokleju tě kletbou kterou jsme se učili ve čtvrtém ročníku." zasyčela a všichni ztichli. Z jejího hlasu jim přeběhl mráz po zádech. Šeptala jak jen to bylo možné a přes to jí všichni jasně a zřetelně slyšeli. ,,Jenom říkám to co jsem celé roky viděl a co vím od prvního ročníku!" bránil se a odhodil příbor. ,,To že umíš být prvotřídní idiot víme všichni ale jestli si viděl jenom tohle tak si pořiď brýle." řekla naštvaně. ,,Podobáš se mu víc než jsme si mysleli! Jsem zvědav kdy se připojíš k tomu Hadímu ksichtu." zamumlal a Victorie po něm hodila jablko, které před ní leželo. Bez toho aniž by něco řekla se rychle odsunula od stolu a utekla do pokoje.

Slzy se jí kutáleli po bledé tváři a ona přemýšlela. Rona měla vždy moc ráda, ale vždy ji překvapovala jeho neomalenost k tomu aby řekl svůj názor když to ten druhý nejméně potřebuje.