Draco se do pátrání po Obraceči času ponořil se vší intenzitou. Požadoval, aby se každý pracovník na Oddělení záhad podřídil jeho Legilimenci. Na druhém podlaží byla zřízena dočasná výslechová místnost a on do ní střídavě povolával jednotlivé zaměstnance Oddělení záhad.

Všichni věděli, kdo je, mnozí z nich pracovali pro Ministerstvo už před válkou, a nejeden z nich vstoupil do místnosti na pokraji slz.

Draco pevně uzamkl svůj pocit viny za duševními dveřmi. Poté, co je ujistil, že nebudou cítit bolest a že se nebude šťourat v osobních vzpomínkách - nikdo mu nevěřil -, snadno vklouzl do jejich myslí.

Probíral se vzpomínkami na ten den, probíral se jejich každodenními interakcemi a hledal cokoli neobvyklého. Znovu a znovu nic nenacházel, jen útržky drbů. Poslal je všechny pryč, aniž by jim naznačil, co hledá. Nikdo se nechtěl zdržet dost dlouho na to, aby se vyptával.

Cvičení však nebylo úplně marné. Když Reginu Rowleovou zavolal do místnosti, nervózně se na něj podívala a zeptala se: "Jde o Obraceče času?" "Ano," odpověděl.

"Řekni mi, co víš," nařídil Draco.

"Slyšela jsem... že se ztratil. Nic víc nevím." "Cože?" zeptal se.

"Jak ses o tom vůbec dozvěděla? Od Pucka?"

Chvíli přemýšlela. "Ano. Poprvé jsem o tom slyšela, myslím, na jaře. Viděla jsem ho ve výtahu a on se zmínil o nějakém velkém projektu v jeho divizi. Později mi o tom řekl víc."

"Komu jsi to řekla?"

"Ehm..." Trochu se zavrtěla na sedadle. Tušil, že odpověď zní: všem.

"Chystám se prozkoumat tvoje vzpomínky. Nebude to bolet..."

"Ne, prosím! Řeknu ti všechno, co chceš vědět!" Zvedla ruce před sebe, jako by ho chtěla zastavit.

Draco ztišil hlas. "Já vím. Ale tvoje vzpomínky mohly být pozměněné. Musím se po nich podívat sám."

Chvíli se na něj dívala a pak spustila ruce. "Dobře. Pokračuj."

Udělal to a vrátil se mnohem dál v čase než s ostatními. Napočítal jedenáct případů, kdy se Regina bavila o Grangerovém projektu s lidmi, se kterými neměla. Jedna z prvních vzpomínek se odehrála v jeho vlastním domě v červnu.

Sledoval, jak se ta vzpomínka odehrává, a poslouchal, jak sedí v jeho obývacím pokoji v den jeho narozenin a vypráví místnosti plné hostů o přísně tajném projektu týkajícím se Časové místnosti.

A co bylo nejhorší, Puk Regině prozradil, jak používat Obraceč času. Starý čaroděj si ani nevšiml, že se s ní dělí o citlivé informace, když si s ní jednoho dne spokojeně povídal ve výtahu.

Když jí Draco konečně vypadl z hlavy, Regině se zachvěly rty. "Je to všechno moje vina?" zašeptala.

"Ne." Přestože její neopatrnost téměř jistě přivedla zloděje na Oddělení záhad, nedokázal se přimět k tomu, aby se zlobil. Bylo jeho úkolem zajistit jeho bezpečnost, ne její. "Musím to ale nahlásit. Je mi to líto."

Kousla se do rtu a zamrkala proti slzám. "Víš - nejsi tak špatný, jak všichni říkají."

Mentální štíty měl dole, příliš vyčerpaný na to, aby okludoval po několika dnech používání Legilimency téměř bez přestávky. Její slova ho zasáhla přímo do hrudi.

Poté, co odešla z místnosti, mu trvalo deset minut, než dostal své emoce opět pod kontrolu, než přivolal dalšího zaměstnance.

~

Podzim se přehoupl do zimy, aniž by se objevily nové stopy. Draco věděl, že se z něj stala noční můra - Nott a Weasley ho o tom několikrát odděleně informovali -, ale nemohl si pomoct s tím, jak ho pátrání po obraceči času obsedantně ovládalo.

Neustále na to myslel a v hlavě si přehrával stále nepravděpodobnější scénáře. Když zrovna nemyslel na Obraceč času, zdál se mu sen o stínu, který číhá v Oddělení záhad.

Draco dodržel slovo dané Grangerové a dvakrát týdně posílal zprávy s podrobnými informacemi o své činnosti a nálezech či jejich nedostatku. Psal je na hlavičkový papír ministerstva a zprávy byly neosobní a věcné. Někdy mu odepsala, aby mu položila upřesňující otázky, ale většinou zůstaly bez odpovědi.

Ani jeden z nich nepřiznal, že se pohádali, a Draco cítil, jak mezi nimi s každým dalším týdnem roste zeď. Jediná možnost, jak s ním ještě někdy promluvit - opravdu s ním promluvit, jako kdysi - byla, že najde Obraceče času, ale pravděpodobnost, že se tak stane, se každou hodinou zmenšovala.

V jednu chvíli se spojil se všemi kriminálními informátory, které mělo Oddělení pro vymáhání magického práva. Protože ministr nechtěl, aby se někdo dozvěděl, že Obraceč času existuje, natož že byl ukraden z ministerstva, dal Draco informátorům nejasné instrukce, aby ho kontaktovali, pokud uslyší něco neobvyklého.

Tipy se jen hrnuly. Strávil týdny procházením slepých uliček a dohledáváním fám, které se ukázaly jako nesouvisející nebo nepodložené. Potter a Weasley pomáhali, jak jen mohli, když zrovna nepracovali na jiných případech, ale Draco poznal, že už je to divoké honění za senzací unavuje. Ani jeden tip nevedl k ničemu užitečnému.

Nakonec, když se blížil vánoční týden a nic z toho nebylo, Potter se na něj obrátil.

"Malfoyi, musíš s tím přestat."

"Tento týden jsem dostal půl tuctu nových stop. Jedna z nich by mohla..."

"Ne, nemohly. Žádná z nich není dobrá. Ani nevíme, co hledáme."

"To vím, Pottere!" Draco se zarazil. Zamíchal před sebou hromádku pergamenů.

"Kdy jsi naposledy spal?" Potter se zeptal hlasem nepříjemně klidným.

"Jestli mi nechceš pomoct, můžeš odejít." Potter se usmál.

"Snažím se pomáhat. Potřebuješ sníst něco, co není na vozíku se svačinou, a odpočinout si. Zbytek s tebou projdu, až budeš schopná jasněji přemýšlet."

Draco si povzdechl. Vzdálená část jeho duše věděla, že Potter je vlastně docela milý a on se chová jako osel. Ale Grangerová na něj spoléhala, takže musel pokračovat.

"Podívej. Prostě si vezmi po zbytek týdne volno. Kromě toho jsou prázdniny. Co děláš na Vánoce?"

Draco gestem ukázal na papíry před sebou. "Tohle."

Potter zvedl obočí. "Plánuješ je strávit tady? A co tvoje matka?"

"Řeknu jí, že musím pracovat. Nebude jí to vadit."

Potter na okamžik zaváhal. "Jestli chceš, můžeš jít..."

Draco se otočil, aby mu pohlédl do tváře. "Jestli mě pozveš na další akci Weasleyových, přísahám, že tě prokleju."

O červencovém večeru, kdy Draco zmizel z Doupěte během přípitku šampaňským, spolu nikdy nemluvili. Měl podezření, že jim Grangerová řekla dost na to, aby si doplnili podrobnosti. Ta událost měla na jejich partnerství mrazivý účinek, který trval nepříjemný měsíc, dokud neuplynulo dost času a nepřežili spolu dost nebezpečí, aby na tom už prostě nezáleželo.

Přesto ani Weasley, ani Potter od té doby Draca nikam nepozvali.

"Nemusíš být pořád sám, Malfoyi."

"Mluvíš jako..." odmlčel se. O Grangerové nemluvili. Musel být opravdu unavený, když ji ze všech lidí vytahoval na Pottera.

Potterovi jeho uklouznutí samozřejmě neuniklo. "Má pravdu. Čím dřív se smíříš s tím, že má vždycky pravdu, tím to pro tebe bude jednodušší."

"Samozřejmě že vím, že má pravdu! Proč si myslíš, že jsem tuhle podělanou věc bez přestání hledal?"

Potterovo obočí zmizelo v jeho neposedných vlasech a Draco věděl, že toho řekl příliš mnoho. "Ona by nechtěla, abys to dělal. Kdyby věděla, že se z toho zblázníš, tak by..."

Draco výhružně zvedl hůlku. "Ještě jedno slovo, Pottere. Pořád znám to netopýří kouzlo."

Potter odešel a zavrtěl hlavou.

~

Draco se probudil z neklidného spánku v časných ranních hodinách Štědrého dne. Ležel ve tmě své ložnice a snažil se z mysli vymazat přetrvávající stopy známé noční můry. V ní bezmocně sledoval, jak Bellatrix stojí nad Grangerovou a v uších mu zní její křik. Ať dělal, co dělal, nikdy nedokázal přimět nohy k pohybu, nikdy nedokázal zvednout hůlku, aby ji zachránil.

V některých ohledech byla ta noční můra lepší než skutečnost. Ve snech se o to alespoň pokoušel.

Uslyšel tiché klepání na okno a uvědomil si, že to nebyla noční můra, co ho probudilo. Vzpomněl si, jak ho naposledy probudila sova, a ožil v něm divoký plamínek naděje. Napsal mu Grangerová?

Draco přiskočil k oknu a připustil malou, pomačkaně vypadající sovu pisklavou, která nesla kousek novin. Odnesl ji do kuchyně a nabídl jí trochu vody, kterou sova vděčně přijala.

Draco se posadil ke kuchyňskému stolu, aby si noviny prohlédl. Byl to útržek velký asi jako jeho dlaň, vytržený ze sloupku rad Denního věštce. Zdálo se, že autor doporučuje kouzelný čisticí roztok na trvalé odstranění mýdlových usazenin. Draco papír otočil a všiml si ručně psaného vzkazu - jen pár vět načmáraných po okraji drobným písmem. Magicky je zvětšil a přečetl:

Nevím, kdy se to k tobě dostane. Může trvat nějakou dobu, než se to propašuje ven. Mám informace, které chcete, a vyměním je za odklad trestu. Přijďte rychle.

G.E.R.

Azkabanský vězeň číslo ᛒᛏ925

Dracovi se sevřel žaludek. Už nikdy nechtěl do vězení vkročit. Myslel si, že by tam možná Potter nebo Weasley mohli jít jeho jménem, ale bylo den před Vánocemi a oni už mu dali jasně najevo, že mu nepomohou honit další stopy, dokud nebude po svátcích.

V každém případě, co by jim řekl? Že je příliš emocionálně křehký na to, aby svou práci dělal pořádně?

Draco znovu prohledal noviny. V jednom rohu bylo datum. Byly vytištěny devátého prosince, tedy před celými dvěma týdny. "Přijďte rychle."

Nechal hlavu klesnout na stůl a zůstal tak celou minutu. Pak se vyhrabal na nohy a vydal se hledat své roucho.

~

Do Azkabanu se dalo dostat jen jedním způsobem. I s těžkým pláštěm a rukavicemi, nemluvě o půl tuctu zahřívacích kouzel, byl dvouapůlhodinový let přes Severní moře téměř nesnesitelný.

Když Draco letěl, mořská tříšť se vznášela nad jeho vlasy a oděv, jež se v pozdně prosincovém vzduchu proměnila v led. Když se řítil absolutní tmou, popoháněl své koště k rychlostem, kterých na famfrpálovém hřišti nikdy nedosáhl. Teprve když se konečně přiblížil k malému ostrůvku, začala se předjitřní obloha rozjasňovat do inkoustově fialové.

Jakmile se vězení objevilo na dohled, začal Draco posilovat svou mentální obranu. Byl odhodlaný nedat mozkomorům nic - žádné emoce, vzpomínky ani bludné myšlenky, kterých by se mohli chytit. Když přišel do Azkabanu naposledy, byl slabý. Teď už nemohl být.

Draco přistál před masivní železnou bránou a chvíli se vzpamatovával, než vešel dovnitř. Setřásl si rampouchy z vlasů a na oblečení seslal sušící kouzlo, které však proti mrazu moc nepomohlo. Ruce měl ztuhlé a nespolupracující poté, co tak dlouho držel koště pevně proti mrazivému větru.

Uvnitř brány se začali shlukovat strážci a pozorovali ho skrze pláště s kapucemi. Draco si jich nevšímal.

Když byl připraven, zvedl hůlku k bráně jako před lety. Brána se bezhlučně otevřela. Proklouzl jí a snažil se nereagovat, když se za ním s ohlušujícím řinčením zabouchla.

Mozkomorové se sbíhali blíž, zatímco on opatrně stoupal po popraskaných kamenných schodech do vězení nad ním. Přestože slunce už začalo pořádně vycházet, ostrov se kvůli přítomnosti mozkomorů nacházel v neustálém šeru. Nedívej se. Udržuj svou mysl prázdnou. Přesto mu při chůzi po zádech přeběhl pocit ledové hrůzy.

U bezpečnostního vchodu čekali na Draca dva lidští strážci. Měli na sobě černé masky, které jim zakrývaly vše kromě očí. Jeden z nich mlčky ukázal na návštěvní knihu připíchnutou na zdi. Draco se zapsal a neochotně odevzdal hůlku a koště. Jeden strážný bez tváře vyslovil složité detekční kouzlo a spokojeně kývl na druhého.

Strážný se podíval na návštěvní knihu, kam Draco napsal: "Bystrozrak Draco Malfoy přišel za vězněm ᛒᛏ925, na příkaz ministra kouzel." "Bystrozrak?" zeptal se. Otočil se zpátky k Dracovi. "Pojďte se mnou."

Draco ho následoval studenou kamennou chodbou. Mozkomorů tu bylo méně, ale atmosféra beznaděje přetrvávala. Došli před dřevěné dveře s malým zamřížovaným otvorem, kterým Draco viděl do výslechové místnosti.

Strážný ho pustil dovnitř a nařídil mu, aby počkal. Draco jednou kývl a muž zmizel v další chodbě.

Posadil se a počítal vteřiny, než se strážný znovu objeví. Po deseti nekonečných minutách se dveře otevřely a dovnitř se pomalu vplížil muž. Řetězy kolem pasu držely jeho spoutané ruce před sebou. Na sobě měl vězeňskou uniformu, která se dala jen stěží označit za hadr, jakkoli byla špinavá a potrhaná. Za černobílým pepřovým plnovousem se jeho tvář jevila jako mrzutá a šedivá.

Strážný přitáhl muže ke stolu a připevnil pouta k velkému železnému kruhu uprostřed. Pak zaujal pozici u dveří, ruce sepnuté za zády a nepřítomné oči.

Draco se na vězně před sebou nepodíval. "Počkejte venku," nařídil chladně strážnému.

Strážcův pohled se střetl s jeho a Draco v něm viděl vepsané odmítnutí. Pak si ale všiml Dracova plochého pohledu a zarazil se. Vyšel ven a nechal Draca s vězněm o samotě.

Muž sledoval Draca s pobaveným výrazem. "Připomínáš mi svého otce," řekl. "Poznal jsem ho, když tu byl, krátce předtím, než se zabil. Upřímnou soustrast." Draco nic neřekl. "Jsou mezi vámi ovšem pozoruhodné rozdíly. Přiznám se, že část mého já až doteď nevěřila, že jsi skutečně Bystrozrak."

"Jak se jmenuješ, vězni?" Ulevilo se mu, když jeho hlas zněl pevně a vyrovnaně.

"Gerard Ronaldo." G.E.R.

"Napsal jsi mi dopis."

"Jsem rád, že si k tobě našel cestu. Není snadné dostat odtud věci."

"Jak jsi věděl, že mi máš napsat?"

"Jeden z vašich informátorů byl před pár týdny odsouzen. Tady se to šíří rychle. Stejně už jsi tu byl tak trochu celebrita. Smrtijed, který se stal Bystrozrak." Mrkl na Draca.

Musel by se víc snažit, aby se dočkal reakce. "Jaké informace pro mě máš?"

Ronaldo se zašklebil a pod huňatým knírem ukázal zkažené zuby. "Zatím ne, pane Malfoyi. Nejdřív chci ten snížený trest." Položil na Dracův titul nepříjemný důraz.

"Nemůžu nic slíbit, dokud nebudu vědět, že mi to stojí za to." Draco neměl pravomoc sám od sebe tomu muži trest zmírnit. Ale tušil, že ministr schválí téměř jakoukoli dohodu, kterou Draco uzavře, pokud povede k návratu Obraceče času.

"Nevím, co hledáte, pravda. Ale vím, že tyhle informace budeš chtít. Týká se to konkrétně tebe."

Jáma hrůzy v Dracově žaludku se zvětšila. Ať už to bylo cokoli, nemohlo to být dobré. "Kolik ti zbývá času?" zeptal se, ale zachoval si neutrální rysy.

"Pět let z dvacetiletého trestu. Už jsem si odseděl dost. Chci ven."

Draco pomalu přikývl. Ronaldo strávil v tomto nočním vězení už deset a půl roku. Pět let svobody výměnou za Časový obraceč se zdálo být spravedlivé. Musel jen doufat, že informace budou pravdivé. "Máš moje slovo. Promluvím si s ministrem, pokud budou vaše informace kvalitní a prospěšné. Možná to bude chvíli trvat, ale budeš osvobozen."

V mužových očích poprvé vzplály emoce; naděje, touha a zoufalství se mu krátce roztančily po tváři, než je z něj vysáli mozkomorové za dveřmi. Řetězy zacinkaly a Draco se podíval dolů, aby viděl, že se Ronaldovy spoutané ruce mírně třesou.

"Řekni mi, co víš," přikázal mu.

"Je tu ještě jeden vězeň, se kterým musíš mluvit. Někomu zvenčí se podařilo poslat mu dopis. Hledali informace o jednom artefaktu z rodiny Malfoyů, který po válce zmizel - neřekli, o jaký artefakt se jedná." Ronaldo se naklonil dopředu a jeho žluklý dech zasáhl Dracovu tvář. "Ptali se na minulost. O tvé minulosti."

Dracovi ztuhla krev v žilách. "A co moje minulost?" zeptal se ledovým hlasem.

Ronaldo však jen zavrtěl hlavou. "To je všechno, co vím. Budeš ho muset přesvědčit, aby ti to dal přečíst."

"Kdy byl ten dopis odeslán?"

"Před několika měsíci. Možná v říjnu." Říjen. Tehdy zmizel obraceč. Najednou chtěl, aby to byla další slepá ulička, nějaká podivná náhoda, která nikam nevede.

"Jak se ten vězeň jmenuje?"

Ronaldo se znovu ušklíbl. "Tvůj starý přítel, jestli se nemýlím. Amycus Carrow."

Draco byl u dveří dřív, než muž domluvil. Prudce zabušil a strážný mu otevřel, aby mohl vyjít. "Odveďte mě za Amycusem Carrowem. Hned!"

Když ho strážný odváděl pryč, ozval se za nimi na chodbě Ronaldův hlas. "Nezapomeň na své sliby, bystrozraku! Budu čekat!"

~

Mozkomoři je následovali po točitém schodišti a po dalším krátkém chodníku. Tentokrát bylo pro Draca těžší udržet mysl bez emocí. Neustále se mu vracely vzpomínky na to, jak naposledy viděl mozkomory, jak se plíží chodbami Bradavic a loví prvňáčky, které by mohli mučit. Mozkomorové, kteří vycítili jeho hněv, se shlukli blíž.

Nakonec se strážný zastavil před dveřmi označenými Carrowovým číslem. "Vězeňi!" vykřikl a zabušil na dřevěný povrch. "Odstupte od dveří! Máte návštěvu!"

Strážný vytáhl hůlku a odemkl dveře. Opatrně do nich strčil a otevřel je. Uvnitř byla téměř tma a Draco si nejprve myslel, že je místnost prázdná. Strážný si posvítil hrotem hůlky, ale zdálo se, že tma ji pohltila dřív, než se dostala do rohů místnosti, jakkoli byla malá. Pak ve stínu vedle holé matrace ležící na kovovém rámu postele zahlédl pohyb.

Carrow vstal a přešel do světla. Nikdy na něj nebyl hezký pohled, ale následky téměř třinácti let v Azkabanu byly šokující. Jeho kůže byla průsvitná z nedostatku slunečního světla a strupy po tváři a krku mu vytékaly, jak si je nečinně škrábal rozdvojenými nehty. Pach byl příšerný.

Zatímco ho Draco znechuceně pozoroval, Carrow udělal krok vpřed. Díval se na Draca se stejnou divokou nadějí, jakou viděl na Ronaldově tváři.

"L-Luciusi?" Carrowovi se zlomil hlas, jako by ho už dlouho nepoužil. "Dostaneme se ven?"

Myslel si, že Draco je jeho otec, který ho přišel vysvobodit z vězení. Draco potlačil náhlé prudké nutkání udeřit muže do obličeje.

"Draco, bojím se. To špatné semeno, jak se ukázalo." Nedal Carrowovi čas, aby to zpracoval. Nebyl tu od toho, aby si znovu vybavoval minulost. "Máš u sebe dopis. Přišel jsem si ho vzít."

Carrow tuto informaci pomalu vstřebával. Nakonec si olízl suché rty a zeptal se: "Co mi za něj dáte?"

Naneštěstí pro něj došla Dracovi trpělivost s vyjednáváním. Podíval se na strážného. "Najdi to."

"Accio dopis!" Zpod matrace vyletěl složený čtverec papíru a přistál strážnému v natažené ruce. Rychle ho podal Dracovi.

Carrow se teď na Draca díval s nenávistným výrazem. "Teď už tě poznávám, Draco. Ty jsi ten, kdo nedokázal zabít Brumbála. Pořád jsi kvůli tomu fňukal. Vzpomínám si, jak jsem Temnému pánovi říkal..."

Dracovi bušilo srdce v uších a přehlušilo Carrowova slova. Přinutil se nevšímat si muže před sebou a obrátil pozornost k papíru ve svých rukou. Ruce se mu trochu třásly, když ho rozkládal.

První, čeho si všiml, bylo, že písmo je úhledné, téměř aristokraticky rozvláčné. Nebylo podepsané, což nebylo překvapivé. Pročetl slova a pak se ohlédl na Carrowa.

"Co to znamená?" "V době, kdy byl Malfoy Manor okupován Temným pánem, se v něm nacházela obzvlášť zajímavá relikvie. Po válce zmizela. Jaká relikvie?"

"To nevím. Jak vidíš, neodepsal jsem." Draco otočil stránku. Malým písmem autor na začátek stránky připsal slova "odpovězte zde". K pergamenu musel být přidán nějaký druh kouzla, který umožňoval obousměrnou komunikaci. Stránka byla prázdná.

"Kdo to poslal? Proč jsi neodpověděl?"

Carrow zavrtěl hlavou. "Na další tvé otázky už odpovídat nebudu. Ne, dokud mi nedáš něco na oplátku."

Draco nemusel přemýšlet, aby věděl, že s Amycusem Carrowem nebude smlouvat. Jeho vlastní svědomí by nikdy nebylo čisté, ale na seznam svých zločinů by nepřidal "propuštění proslulého Smrtijeda a mučitele dětí z vězení".

"Ne, žádné dohody nebudou. Odpovíš na mé otázky, nebo..."

"Nebo co? Vždyť nemáš hůlku." Carrow gestem ukázal na strážného. "Tenhle by nedokázal vyvolat ani kletbu Cruciatus, i kdyby se snažil." Zamyšleně se usmál. "Ne jako já."

Draco se ovládl. Jeho vztek, který od příjezdu přísně potlačoval, se z něj vylil. Bezděčně vrazil svou myslí do Carrowa jako beranidlem. Bez hůlky a času na přípravu ho Carrow nemohl udržet venku. I kdyby to dokázal, nic by nezastavilo čistou sílu Dracovy Legilimency.

Bez jakýchkoliv problému se prodíral Carrowovými myšlenkami a nechával za sebou hroutit jeho mysl.

Slyšel, jak Carrow křičí v agónii, když se jeho mysl rozpadla, ale bylo mu to jedno. Spíš rval, než řezal, chtěl, aby to bolelo, když se prohrabával vzpomínkami, jeho přítomnost byla jako tupý nůž. Konečně našel, co hledal.

Dopis se bez vysvětlení objevil v Carrowově pokoji začátkem října. Četl si ho znovu a znovu, obkresloval obrysy slov podle slabého slunečního světla, které pronikalo škvírou v kamenné zdi. Nejdřív si myslel, že je to nějaká past. Pak Carrowa napadlo, že by mohl od pisatele dopisu něco získat, kdyby jen dostatečně dlouho čekal. Někdo ho přijde navštívit, pomyslel si, když neodpovídal. A pak by ho odsud mohli dostat výměnou za informace.

Byla to čirá chamtivost.

Pátral v Carrowových vzpomínkách po totožnosti této relikvie a ke svému zklamání zjistil, že muž ji nezná. To, co si Carrow z té doby za války vybavoval, byl euforický pocit, že má konečně moc, a neúnavná snaha získat další. Nevěděl nic, co by Drakovi nebo pisateli dopisu mohlo pomoci.

Draco se mu vytrhl z myšlenek a Carrow se zhroutil na podlahu v hromádce vzlyků.

"Co jsi mu to udělal?" Strážce měl oči vytřeštěné strachem.

"Jsem legilimán. Dostal jsem odpovědi, které jsem chtěl. Můžeme jít."

"Ale bez hůlky? To přece není možné!" Strážci se třásla ruka, zřejmě zvažoval, jestli má na Draca obrátit hůlku. Za ním postupovali mozkomoři, neschopní odolat Carrowově bolesti ani strážcově panice.

"Uklidni se," varoval ho Draco. Jeho vlastní myšlenky byly opět bezpečně uzamčeny.

Strážný se roztřeseně nadechl a pak ještě jednou. Zamkl Carrowovy dveře a beze slova odvedl Draca zpátky k bezpečnostnímu vchodu.

~

Draco bláhově věřil, že cesta zpět do Londýna bude lepší než cesta do Azkabanu.

Koneckonců bylo ráno a on mířil k mnohem lepšímu cíli. Nepočítal však s tím, že je naprosto vyčerpaný. Po hodině a půl letu měl na koštěti nejisté ruce a nebezpečně se vlnil nad hladinou oceánu. Nebylo to jen fyzické vyčerpání. Jeho myšlenky se po námaze, kterou mu přinesl brutální vstup do Carrowovy mysli, cítily uvolněné a nespoutané, nemluvě o přetrvávajících následcích toho, že byl tak blízko tolika dementům.

Než se přiblížil k pevnině, začalo sněžit. Sníh mu pokryl obličej i oblečení, otupil mysl a ztěžoval mu udržet oči otevřené. Nekontrolovatelně se třásl a pokoušel se vyvolat dostatečně silné zahřívací kouzlo, které by ho úplně zahnalo od ledového vzduchu, ale nedařilo se mu to.

Pokud byl příliš unavený na to, aby udržel toto jednoduché kouzlo, věděl, že se nebude moci bezpečně přenést. Jeho jedinou možností bylo proplout ulicemi na koštěti. Byla to strašná možnost, ale podařilo se mu použít jednoduché kouzlo na zmizení a třesoucími se prsty se pevně držel.

Tak moc se soustředil na to, aby nespadl z koštěte do provozu, a tak málo pozornosti mu zbývalo na cokoli jiného, že ho naprosto překvapilo, když zjistil, že nejede ke svému domu, ale ke Grangerové.

Někdy v poslední hodině ho muselo napadnout, že jí pošle aktuální zprávu o tom, co se dnes ráno dozvěděl, a jeho unavený mozek si to vyložil jako "jeď přímo k ní domů", aniž by si toho všiml. Nejspíš ani nebyla doma, byl Štědrý den. Nejspíš byla s rodiči nebo v Doupěti.

To bylo v pořádku. Jen si před jejím domem na pár minut odpočine, než se vydá na zbytek cesty domů. Potřeboval jen trochu času na zotavení. Jeho omámený mozek ho o tom ujistil.

Dracovo koště se zdálo být stejně unavené jako on. Nohama táhnoucíma se po zemi udělal poslední zatáčku v její ulici. Tady to bylo, ten katastrofální živý plot. Ten cihlový dům porostlý břečťanem, nyní pokrytý tenkou vrstvou sněhu. Byla to obrovská úleva, že sem dorazil.

Byla to úleva, která ho víc než vlastní vyčerpání přiměla narazit do jejích domovních dveří a sklouznout bokem z koštěte na její zápraží.

Nehýbal se, protože usoudil, že tohle je stejně dobré místo, kde si může na chvíli odpočinout. Bez ledového větru v očích mu tu bylo tepleji než na vzduchu. Tváří se přitiskl k jejím vchodovým dveřím a zdálo se mu, že zevnitř slyší zvířecí zavytí. Ne ta zasraná kočka, pomyslel si. Kdyby na něj znovu zaútočila, nemyslel si, že by měl sílu se bránit.

Dveře se otevřely a on spadl dovnitř. Grangerová vyjekla, když se jeho rameno dotklo její nohy. Aha, jasně. Pořád byl neviditelný. Z posledních sil zrušil své rozčarovací kouzlo. Znovu vykřikla, tentokrát hlasitěji, když se před ní zhmotnil.

"Ahoj, Grangerová," řekl a omdlel.

3867 slov