Draco kráčel sám temnou ulicí, ruce zastrčené hluboko v kapsách kabátu, aby je chránil před ledovým listopadovým větrem. Rychle kráčel po chodníku, přestože neměl na mysli žádný konkrétní cíl a nikde v tu chvíli nechtěl být.

Večerní procházky patřily k jeho nové rutině, jejímž hlavním cílem bylo přestat vysedávat v bytě a cítit buď příliš mnoho emocí, nebo žádné. Držel se mudlovských ulic, kde by ho nikdo nepoznal, a chodil celé hodiny, dokud se vyčerpaný nevrátil domů a nepadl do postele. S trochou štěstí se mu nic nezdálo.

Toho konkrétního podzimního večera se ocitl téměř v Soho, než si uvědomil, že mudlové budou houfně vyrážet do svých barů a klubů. Mezi hordami mudlů se necítil nepříjemně proto, že by to byli mudlové, ale proto, že se cítil jako v pasti; kdyby potřeboval utéct nebo bojovat, nemohl by použít kouzla. Draco si jen dokázal představit, jakou radost by měl Jorkins, kdyby uklouzl a použil kouzlo před mudly. Nejspíš by to byla záminka, kterou ministr potřeboval, aby ho konečně vyhodil.

Takhle pozdě v pátek večer bylo v okolí podle očekávání plno. Draco zahnul do jasně osvětlené ulice a vyhnul se muži, který opile gestikuloval na kamaráda. Sklopil hlavu a rameny prošel kolem skupinky žen, které se poflakovaly na chodníku před jedním z přeplněných klubů v ulici. Pod zimními kabáty měly třpytivé šaty, a když spěchal kolem, vrhaly na něj zaujaté pohledy. Nevšímal si jich.

Nakonec Draco zahlédl uličku a ostře zabočil do jejího potemnělého vchodu. Bylo tu klidněji, i když nebyl úplně sám. O několik dveří dál seděla na krátkém schůdku tmavá postava a on viděl, jak se z dalšího konce uličky blíží další osoba.

Stranou od davu se na chvíli zastavil, aby ze sebe setřásl neklid. Smyslem těchto procházek bylo uvolnit mysl. Byla chyba, že se zatoulal tak daleko do mudlovského Londýna, že ani nemohl najít bezpečné místo, kde by se mohl vypařit.

Rozhodl se, že půjde zpátky směrem, kterým přišel, dokud nedojde do Hyde Parku, který bude v tuto noční dobu dostatečně prázdný, aby mohl riskovat použití kouzla. Naposledy se zhluboka nadechl a právě se otočil, aby se vrátil do davu, když za sebou uslyšel drobný hluk. Znělo to jako zalapání po dechu.

Otočil se zpátky a podíval se do uličky. Druhá postava teď stála před schody a mířila hůlkou na sedící osobu. Draco se překvapeně zarazil. Sáhl do kabátu a opatrně vytáhl vlastní hůlku.

Držel se ve stínu a pomalu se k dvojici přiblížil. Prohlédl si ji v matném světle pouličního osvětlení nad sebou a s trhnutím si uvědomil, že to vůbec není hůlka, ale nůž. Drobný mudlovský zločin. Přesto už byl dost blízko na to, aby viděl, že obětí je mladá žena, s tváří strnulou strachem, jak se dívala na muže před sebou. Kurva. Draco nechtěl zasahovat, ale zřejmě ji tam nemohl nechat.

Žena zvedla jednu ruku smířlivě před sebe, zatímco druhou svírala malou taštičku s korálky. Něco lupiči říkala, možná se s ním dohadovala. Prostě mu tu tašku dej, pomyslel si Draco a vůbec se mu nelíbila představa, že by se měl pustit do bezhlavého boje s šílencem s nožem v ruce.

Neudělala to, a tak se po ní zloděj vrhl. Jednou rukou ji popadl a výhružně jí zamával nožem před obličejem. Vykřikla, ale sevření neuvolnila.

Draco se pohnul a vystartoval ze stínu za útočníkem. Zloděj viděl, jak se pozornost přesunula na místo nad jeho ramenem, když Draca zahlédla. Muž se otočil, nůž se zaleskl, jak se obloukem rozmáchl.

Nezasáhl ho. Draco se pod nožem sklonil a udeřil muže pevně do obličeje, než se nůž stačil znovu rozmáchnout. Muž padl jako kámen na špinavou ulici.

Draco se sehnul, aby si muže prohlédl, a viděl, že je úplně studený. Ve Francii byl vycvičen v boji zblízka a znovu během bystrozorského výcviku, ale nemyslel si, že by někdy někoho srazil do bezvědomí bez použití magie. Nebyl si jistý, jestli a kdy se muž vzpamatuje, ale zjistil, že ho to příliš neznepokojuje.

Podíval se na ženu, která sebrala nůž z dlažby a mířila na něj. "Co to děláš?" zeptal se.

"Nechceš mě příště praštit, že ne?" "Ne," odpověděl.

"To myslíš vážně? Samozřejmě že ne!"

S úlevou si povzdechla a upustila nůž. Spadl u jejích nohou a on si všiml, že má na nohou jen jednu botu. Opatrně balancovala na vysokém podpatku zbývajícího jehlového podpatku a zjevně se snažila, aby se bosou nohou nedotkla země. Byla oblečená stejně jako mudlovské ženy, které předtím míjel, krátké přiléhavé šaty odhalovaly její nohy chladnému nočnímu vzduchu. V nažloutlém světle mu připadalo, že její vlasy dlouhé po ramena vypadají jako blond, i když ne tak světlé jako jeho vlastní. "Zatraceně, to bylo hrozné." Zadívala se na muže ležícího mezi nimi. "Asi bych ti měla poděkovat."

"Jsem rád, že jsem mohl pomoci. "

Teď už si Draca dobře prohlédla a váhavě se usmála. "Já taky! V podstatě jsi Batman. Vlastně..." Studovala ho. "Určitě Bruce Wayne." Trochu se zakymácela na jediném podpatku. "Nevadilo by ti zavolat policii? Můj je mrtvý."

Draco věděl o mudlovských telefonech, i když si nebyl úplně jistý, co dělají. Zavrtěl hlavou. "Promiň, ale žádný nemám."

Zdálo se, že to byla špatná odpověď, protože se na něj podívala s novým podezřením. "Dobře," řekla nakonec. "Předpokládám, že ho tady můžeme... nechat?"

"Někdo ho brzy najde." Ve skutečnosti potřeboval být rychle na cestě, než dorazí mudlovská policie a začne se vyptávat.

"Měla bych se cítit špatně, ale opravdu mi to není líto. Doufám, že ho to bude hodně bolet, až se probudí." "To je v pořádku," řekl.

Podle toho, co Draco slyšel o primitivních metodách mudlovských léčitelů, si byl jistý, že tomu tak bude. "Bydlíte někde poblíž?"

Obočí jí vystřelilo vzhůru. "Neztrácíš čas! Ještě ses mě ani nezeptal na jméno."

Zrudl. "Ne, chtěl jsem říct - dostaneš se v pořádku domů? Můžeš jít pěšky?"

Zasmála se a on si uvědomil, že žertovala. "Mimochodem, jsem Kara. A nejsem si jistá, jestli to zvládnu." Udělala pokusný skok a pak ukázala na zem poblíž místa, kde seděla. "Tam je moje bota. Zlomil se mi podpatek, vybil se mi telefon a ztratila jsem kamarády. A pak mě málem přepadli. Opravdu rekordní večer."

"Jak ti můžu pomoct?" Nevěděl, co nabídnout. Dokázal jí snadno opravit botu, ale nemohl před ní použít magii. Draco už taxíky na ulici viděl mockrát, ale neměl ponětí, jak fungují. Existovaly i jiné způsoby, jak se mudlové mohli dostat domů? To nevěděl.

"Vlastně, jestli mi můžeš slíbit, že nejsi vrah, mohl bys mě doprovodit domů? Je to jen o pár ulic dál." Přiskočila k rozbité botě a nasadila si ji na bosou nohu. "Tak! To stačí."

"Ano, dobře." Znovu se zapotácela a on jí nabídl rámě. S úsměvem ji přijala a ukázala bílé zuby a růžové plné rty.

"Takže mi řekneš, jak se jmenuješ? Počkej - právě jsem si to uvědomila. Nemáš ve svém okolí žádné přátele, že ne? Nebo přítelkyni? Nechtěla bych, abys je opustil."

"Jmenuji se Draco. A ne, nemám." Pomalu se vydali směrem k jejímu bytu.

"To je tvoje pravé jméno? Nedáváš mi nějaké falešné?" Její smích se odrážel od kamene kolem nich. "Ty jsi opravdu Batman!"

Než došli k jejím dveřím, Kara se o něj ztěžka opírala. Celou cestu si s ním lehce povídala a kladla mu otázky, kterým buď nerozuměl, nebo na ně nedokázal odpovědět. Zdálo se však, že jí připadá spíš okouzlující než divný, a během chůze mu neustále věnovala zářivý úsměv.

Zastavila se na zápraží před domem a zalovila v kabelce pro klíče. "Takže, Draco. Tvé dnešní rytířské chování jsem velmi ocenila. Přijdeš na skleničku?"

"Ne." Řekl to příliš rychle a ona se krátce zatvářila překvapeně, ale rychle se vzpamatovala.

"Ale no tak. Neublížím ti, jestli se bojíš právě toho. Cizí nebezpečí a tak." Natáhla se po jeho ruce a propletla jeho prsty se svými. Jemně ho přitáhla dopředu, otevřela dveře a vtáhla ho dovnitř.

Draco se chtěl vzepřít. Nebyl si jistý, proč to neudělal, a teď, když byl uvnitř, měl pocit, že už je pozdě. Rozhlédl se kolem a prohlédl si malý byt. Na jednom konci bytu stál malý stolek a pohovka, téměř pohřbená pod hromadou oblečení. Kara sjela podpatky a vedla ho do maličké kuchyňky na opačném konci.

"Není to nic moc, ale mám štěstí, že bydlím sama." Kara se usmála. Usmála se na něj přes rameno. Pustila mu ruku, otevřela ledničku a vytáhla láhev bílého vína. "Je to v pořádku?"

Draco přikývl, navzdory své zvědavosti. Nikdy neochutnal mudlovské víno. Kara mu podala skleničku a sledovala, jak si dává malý doušek. Bylo to hrozné, ale zachoval si neutrální rysy.

Udělala krok směrem k němu. "Takže... žádná přítelkyně? Proč?"

"Hodně pracuju." Zdálo se to jako nejjednodušší odpověď.

Přistoupila blíž. Ve světle Draco viděl, že má modré oči. "To je škoda. Co děláš?"

"To nedokážu přesně říct. Vymáhání práva." Ať si myslí, že je nějaký mudlovský špion. Nebo špatný lhář.

Nakrčila nos. "Nevím proč, ale tenhle tajemný, pohledný cizinec na mě působí. Nejspíš proto, že jsi mi předtím opravdu zachránil život. Celé je to nesnesitelně sexy."

Její význam byl dostatečně jasný a on věděl, jak má reagovat. Kdysi by jí zabořil prsty do vlasů, naklonil jí bradu a přihlásil se o její ústa svými. Sklouzl by rukama po jejích zádech, až by jí sevřel kulatý zadeček, a pak by ji zvedl na kuchyňskou linku. Vstoupil by jí mezi nohy, roztáhl je víc a prsty by jí klouzal po holé kůži, dokud by mu do úst nevyslovila jeho jméno.

Dnes večer chtěl jít domů. Zatímco hledal, co nejméně zraňujícího říct, Kara udělala poslední krok a zmenšila zbývající vzdálenost mezi nimi. Zvedla se na špičky a políbila ho.

Na okamžik jí polibek opětoval a chtěl, aby se v něm rozhořela touha. Kara polibek prohloubila a přitiskla ho k sobě. Prsty jí přejížděl po páteři a jedna jeho část si všimla, že voní sladce, jako pocukrovaná vanilka. Nebylo to nic jako citrusy. Vzal ji oběma rukama v pase a jemně ji odstrčil. Nejdřív se usmála, ale pak si všimla jeho výrazu. "Děje se něco?"

Ano, něco s ním bylo mimořádně špatně. Spaloval ho hněv, směřoval dovnitř, ale v jeho tváři byl jasně patrný. Zlobil se sám na sebe, že ho ani vzdáleně nezajímá krásná žena, která mu adresovala nevtíravé pozvání, a dvojnásob ho zlobilo, že přesně věděl proč.

Zhluboka se nadechl a snažil se nevypadat jako takový darebák. "Karo, já..."

Oslnivé světlo po jeho levici ho přimělo zastavit se. Shodně se otočili a spatřili zářící tvar vlka stojícího u vchodu do Kařiny kuchyně. Draco poznal Tonksové patrona. No, kurva.

Kara se napjala, připravená na něj zařvat nebo po něm něco hodit, Draco nevěděl, co z toho. Než se stačila pohnout, vlk otevřel svou přízračnou tlamu a promluvil Tonksovým hlasem.

"Malfoyi, jsi potřeba v mé kanceláři. Je to naléhavé, takže nech toho, co děláš."

Pak zmizelo.

"Cože? KURVA. Co to bylo tohle?" Podívala se na něj s vytřeštěnýma očima, protože její panika byla ve vzduchu mezi nimi téměř hmatatelná.

"Promiň. Moc, moc se omlouvám."

Vytáhl hůlku a ona vytřeštila oči. Ucouvla a zírala na hůlku, když ji zvedl. "Prosím, řekni mi, co se to kurva děje..."

"Je mi to líto, Karo, opravdu je. Obliviate!"

Kara se nehnula z místa, její zděšení vystřídal prázdný výraz. Když jí vymazal z paměti posledních několik hodin, cítil, jak mu v hrudi narůstá podivný tlak. Neexistoval nikdo, dokonce ani tato mudlovská žena, komu by neublížila pouhá přítomnost v jeho blízkosti. Alespoň ji zachránil před přepadením, i když si to nebude pamatovat.

Když skončil, věnoval jí nové vzpomínky na to, jak šla sama domů. Nechal zmizet sklenici s vínem a odvedl ji k pohovce, přičemž odsunul stranou nějaké oblečení, aby si mohla lehnout. Pak u dveří našel její rozbitou botu a mávnutím hůlky ji opravil. Poté, co zkontroloval, zda jsou její dveře bezpečně zamčené, se přenesl na ministerstvo.

~

Když dorazil, dveře Tonksovy kanceláře byly zavřené, ale světlo pod dveřmi mu prozradilo, že je uvnitř.

Otevřel je. "Tonksová, co to kurva je! Tvůj Patronus přišel, když jsem byl s mudlou. Musel jsem ji upravit paměť a nechci o tom nic slyšet od Úřadu pro nevhodné používání kouzel. Neměl jsem na výběr!"

Příliš pozdě si všiml, že Tonksová není ve své kanceláři sama. Na jedné z židlí seděla čarodějka spořádaně, ruce měla složené v klíně a nápadně se na něj odmítala podívat. Grangerová. Tahle noc byla čím dál horší.

Tonksová se na něj šibalsky usmála. "Byl jsi s mudlovskou ženou?" Podívala se na hodiny. "Proč, vždyť už je po půlnoci. To je zajímavé."

Dracovi se rozhořel obličej a podíval se na Grangerovou právě včas, aby viděl, jak odvrací zrak. Neměl lepší vysvětlení než "jen jsme se líbali", a tak mlčel.

"Můžeš mi říct, co se děje teď, prosím?" Grangerová zněla podrážděně. Draco ji pozoroval koutkem oka. Už to byly skoro čtyři měsíce, co ji viděl naposledy, když se pohádali před jeho domem. Vypadala stejně jako tehdy: rozzlobená a krásná.

Tonksová stála, všechny známky humoru zmizely. "Ano, vlastně jedeme na výlet do devátého patra. Ukradli nám obraceč."

~

Když spolu jeli výtahem na Oddělení záhad, Tonksová je informovala o tom, co ví. O hodinu dříve odcházela jedna pracovnice, která pracovala v Mozkovně, když si všimla, že dveře do Časové místnosti jsou pootevřené. Když to prozkoumala, zjistila, že Puk - který navzdory Jorkinsovu slibu nebyl přeřazen - spí u svého stolu.

Pracovnice z Mozkovny zaslechla zvěsti o novém Obraceči času, a tak využila vzácné příležitosti a rozhlédla se kolem. Prošla všechny skříňky. Nebyl tam. Uprostřed místnosti si však všimla něčeho neobvyklého: prázdné skleněné vitríny, v jejímž zámku zůstal malý zlatý klíček.

Vzbudila Puka, aby se ho zeptal, a ten potvrdil, že chybí. Jak dlouho byl pryč, však nedokázal říct.

Grangerová během Tonksové vysvětlování nepromluvila. Když poslouchala, zbledla, jako by jí snad bylo špatně. Draco jí chtěl říct něco uklidňujícího, ale ona to od něj téměř jistě nechtěla slyšet. Tušil, že pokud rychle nenajde Obraceče času, prokleje ho, až se k němu příště otočí zády.

Když dorazili na místo činu, jak jinak, našli Puka, jak stojí před místností a znepokojeně si mne ruce. Když spatřil Grangerovou, zdálo se, že se mu vrásky ještě prohloubily.

"Slečno Grangerová, jsem tak rád, že jste tady." Nejistě předstoupil před ni. "Zdá se, že si myslí, že jsem ji nějak ztratil. Nikdy bych nebyl tak neopatrný. Řekneš jim to, že ano?"

Grangerova tvář změkla. "Nikdo si nemyslí, že jsi ho ztratil, Puku."

"To stačí, Grangerová. Ještě je třeba ho vyslechnout. A taky se ničeho nedotýkej." Tonksová to řekla vlídně, ale pevně.

Draco vstoupil do Časové místnosti a zamířil k prázdné vitríně. Klíč stále stál v zámku. Nic jiného v místnosti nevypadalo neuspořádaně.

Zkontroloval strážce kolem skříňky a pak pro jistotu i zbytek místnosti. Byly nedotčené. "Stráže jsou neporušené a kufřík byl otevřen klíčem. Je to také ten pravý, žádná kopie." Draco se podíval na Tonksovou. "Měl by mít ten klíč pořád u sebe." "To je pravda."

Puk otevřel ústa na protest. "Snad nechceš naznačovat, že jsem to udělal já?"

"To se právě chystáme zjistit." Tonksová z rohu místnosti levitovala dřevěnou židli a jemně ji před něj položila. "Posaď se, prosím." Pak kývla na Draca.

"Počkej, co mu chceš udělat?" "Ne," odpověděl Draco. Poprvé toho večera promluvila Grangerová přímo k Dracovi. Vypadala zděšeně.

"Chystám se zjistit, jestli z toho kufříku odstranil Obraceč času." Neocenil odsudek a strach v jejích očích.

"Nemůžeš mu ublížit!" Teď mu Puk věnoval stejně vyděšený výraz, jako by Draco byl kat se sekerou v ruce.

"Neublíží mu to, Grangerová," řekla Tonksová. "Je to jen skvrna Legilimency."

"Ale Harry vždycky říkal - se Snapem to bylo jako mučení. Nebudu tady stát a nechám tě..."

Draco ji přerušil. "Ano, no, Snape neměl Pottera moc rád, že? Nebude to bolet, pokud nebudu chtít, aby to bolelo." Podíval se na prastarého čaroděje před sebou. "A to já nechci, tak se na mě přestaň takhle dívat. Kromě toho jsem v tom mnohem lepší než Snape."

Než stačila odpovědět, ponořil se do Puckovy mysli.

Ten stařec opravdu hodně spal. Vzpomínky z jeho bdělých chvil byly mlhavé, jako by je pozoroval přes zamlžené okno. Draco jemně proplouval Puckovou myslí a ignoroval vzpomínky z jeho života doma. Metodicky pracoval pozpátku a zastavoval se, aby prozkoumal vzácné interakce s ostatními zaměstnanci ministerstva.

Jedna vzpomínka z doby asi před měsícem vyčnívala. Toho dne se nestalo nic neobvyklého. Puck šel do práce, podřimoval v křesle celé čtyři hodiny, odešel na oběd a pak se zastavil u stolu starého přítele na třetím patře. Nakonec se na zbytek směny vrátil na oddělení záhad.

Poslední hodina toho dne byla tím, co upoutalo Dracovu pozornost. Mlha stáří se z této vzpomínky z nějakého důvodu, který Draco nedokázal pochopit, zvedla. Nic zvláštního se nestalo; Puk vstoupil do Časové místnosti, chvíli si četl knihu, pak si sbalil věci a odešel na celý den. Bylo to naprosto neradostné, až na to, že vzpomínka byla křišťálově čistá.

Do Puckovy mysli ji zasadil někdo, kdo nebyl dost zkušený na to, aby to vypadalo přirozeně.

Draco se vrátil na začátek falešné vzpomínky. Něco se stalo při Puckově cestě dolů do Časové místnosti. Sledoval z Puckovy perspektivy, jak vystupuje z výtahu. Tam, ve stinné chodbě, jen koutkem oka rozeznal postavu. Puk si té osoby ani nevšiml.

Draco opatrně, aby nepoškodil jeho mysl, vypáčil falešnou vzpomínku. Pod ní se skrývala pravda. Draco sledoval, jak Puck omámeně přistoupil ke skleněné vitríně a odemkl ji vlastním klíčem. Sáhl dovnitř a opatrně zvedl Obraceč času. Pak se vrátil na chodbu, kde mu levitoval z natažených rukou. Puk se ani jednou nepodíval na osobu ve stínu.

Draco se stáhl zpátky do své vlastní mysli.

Puk na něj zíral, ruce se mu třásly v klíně. "Kdo to byl? Nikdy jsem je neviděl! Prosím, chci vědět, co se děje..."

Grangerová se ochranitelsky postavil před Pucka. "Co to bylo? Co jsi viděl?"

"Někdo ho přepadl Imperiem. Použili ho k tomu, aby mu donesl z místnosti Obraceč času, a pak mu nahradili paměť."

"Kdy?" Tonksová se zeptala.

Tohle byla ta nejhorší část. Otřel si čelo a povzdechl si. "Víc než před měsícem." Nemohl starému muži vyčítat, že byl napaden, ale aby si celý měsíc ani nevšiml, že Obraceč času chybí? Případ vychladl, ještě než s ním začali.

Tonksová se na Pucka nesouhlasně podívala. "Takže jsme v háji."

"Jak to myslíš? Pořád můžeš zjistit, kdo ho vzal, ne?" Grangerová se dívala sem a tam mezi Dracem a Tonksovou.

"Samozřejmě, pokusíme se o to. Ať už to vzal kdokoli, možná to bude chtít prodat, a v tom případě se o tom možná dozvíme, nebo se s tou loupeží někomu pochlubí." Tonksová pokrčila rameny. "Jestli je to pryč už měsíc, aniž bychom se o tom dozvěděli, tak to není moc dobré znamení."

Grangerovi se na tváři objevilo zděšení. "Ne, musíš ji dostat zpátky. Jestli ho použili..." odmlčela se a ruka jí vylétla nahoru, aby si zakryla ústa.

"Je těžké použít obraceč času? Možná že ten, kdo ho ukradl, to nedokáže." Draco si nemohl vzpomenout, jestli mu někdy vysvětlila, jak se ta věc vlastně používá.

Zavrtěla hlavou. "Jen na ni poklepej hůlkou a přemýšlej, jak daleko se chceš vrátit. Myslela jsem, že bude nejlepší, když to bude jednoduché."

"Takže v podstatě někdo může právě teď běhat časem?" "Ano," odpověděla.

Tvářila se nešťastně. "Vzpomínáš si, jak jsem ministrovi říkal, že obraceč času není zbraň?" "Ano," řekl.

"Ano."

"Mýlila jsem se. Je to zbraň. Ve špatných rukou by to mohlo všechno zničit. Mohli by se vrátit o pět set let zpátky a zabít jednoho člověka, a každý jeho potomek by dnes přestal existovat. Jediným činem by mohli změnit běh dějin. Mohli by měnit věci už teď! Musíme to dostat zpátky."

V místnosti zavládlo ticho, jak vstřebávali informace. Pak promluvila Tonksová. "Grangerová," řekla pomalu. "Proč jsi vynalezla časovou zbraň?"

"Já nevím!" Obviňujícím pohledem se podívala na Draca. "Měl jsi ji chránit!"

"Slyšela jsi, jak jsem ministrovi řekl, aby ho vyhodil!" Draco ukázal na Pucka, který začal na židli kývat hlavou.

"V tom jsi měl asi pravdu," zamumlal Grangerová.

Tonksová se snažila převzít kontrolu nad situací. "Malfoyi, tohle je tvoje nejvyšší priorita. Podle potřeby přitáhni Weasleho a Pottera. Máš k dispozici všechny zdroje oddělení. Hned zítra informujeme ministra." Odmlčela se. "Vlastně, když o tom tak přemýšlím, možná bude lepší, když ho vynecháš, Malfoyi. Grangerová a já to uděláme. Nechci mu dát snadný cíl, na který by mohl svalit vinu."

"Dobře." Draco byl naprosto šťastný, že vynechá setkání s Jorkinsem, které jistě bude napínavé.

"Taky chci pravidelné informace," dožadovala se Grangerová.

"Fajn," řekl znovu, tentokrát už s menší trpělivostí. "Budu vás oba informovat. Potřebuju vědět něco o Obraceči času? Neexploduje, já nevím, když se ho dotkneš?"

Přemýšlela. "No, možná by pomohlo, kdybych ti vysvětlila, jak to funguje. Kolik toho víš o cestování časem?"

Pokrčil rameny, aby naznačil, že ví úplně všechno.

"No, na rozdíl od jednoho ze starých obracečů času tě to může poslat o libovolný počet let zpátky, ale jen v ročních intervalech. Takže bych se mohl vrátit o sto let zpátky, ale vždycky bych dorazil přesně na datum a čas, jaký je v současnosti."

"Proč?" To se Dracovi zdálo jako hlavní chyba jejího návrhu.

Zachytila jeho tón a zúžila oči. "Není to snadné, poslat někoho o tisíciletí zpátky v čase! Tento způsob má jednodušší aritmetiku. Dělá složitou matematiku, aby tě přitáhla zpátky do přítomnosti. Nechtěla bys přistát na špatném datu, kdybys nebrala v úvahu, že je například přestupný rok." Pokračovala. "Samotný obraceč je jako kotva k přítomnosti - zůstává v aktuálním čase, nevezmete si ho s sebou zpět."

"Takže kdybych se vrátila na hodinu do minulého roku, tak bych na tu hodinu prostě zmizela ze současnosti?" "Ano," odpověděla.

"Přesně tak. Znovu by ses objevil hodinu poté, co jsi odešel, ne ve stejném okamžiku, v němž jsi zmizel. Na tomto konci čas stále plyne."

Draco měl pocit, že by možná potřeboval diagram, ale přikývl, jako by rozuměl.

Tonksové zčernaly vlasy soustředěním, jak se snažila poslouchat  Grangerové vysvětlení, ale vzdala to. "Důležité je, že Obraceč času bude pořád někde tady v přítomnosti."

"Ano, přesně tak." Grangerová obrátila unavené oči na Draca. "Prosím, najdi ho. Jestli to neuděláš, stane se něco opravdu strašného, tím jsem si jistá. A bude to moje vina."

Vzpomněl si na jejich hádku a na to, jak jinak teď vypadala. Napadlo ho, jak zoufale se musí cítit, když s ním tak otevřeně mluví.

"Řeknu," odpověděl slavnostně. "A není to tvoje vina." Krátce se podíval na Puka, který teď jemně chrápal. "Je to moje vina. Bylo mou povinností zajistit bezpečnost místnosti."

"Tohle začíná být vlastně dost trapné," vložila se do toho Tonksová. Šťouchla Puka do ramene, aby ho probudila. "No tak, všichni do postele. Ráno nás čeká práce."

Draco následoval ostatní ven. V hlavě se mu začal rodit plán. Najde Obraceče času a uklidí po něm nepořádek dřív, než dojde k některému z Grangerových katastrofických scénářů.

A pak mu možná odpustí.

3759 slov