Vzbudila jsem se do vcelku slunečného rána. Nebyl to ale pěkný den, který mě přiměl usmívat se. To zapříčinil člověk, ležící vedle mě, vzhůru a sledující mě s malým úsměvem.

„Čekal jsem, až se vzbudíš." Políbil mě jemně na tvář, přitahujíc si mě těsněji do náruče.

„Dobré ráno." Pozdravila jsem tiše. Své oči jsem zavřela a tvář přitiskla k jeho. Něžně jsem se o ni otřela. Těchhle roztomilých dotyků jsem se nemohla nabažit, protože jich bylo málo.

„Dobré." Zopakoval po mně s malým, polovičatým úsměvem.

„Kolik je?" snažila jsem se nahlédnout na budík, který ležel na nočním stolku, ale držel mě tak pevně u sebe, že mi to dokonale znemožnil.

„Teprve osm, chtěl jsem tě každou chvíli probudit, abychom stihli ještě snídani." Říkal mezi polibky, které věnoval mým tvářím, nosu a bradě. V neposlední řadě taky okusil mé rty.

Navlékla jsem na sebe alespoň župan a ustlala postel mezitím, co se oblékal on. V koupelně jsem se jen trochu opláchla, a pak jsme spolu šli dolů do kuchyně.

„Dům je pěkný," rozhlížel se pořád kolem,zatímco já chystala ingredience na palačinky. Měla jsem na ně chuť, a pak taky, je to romantická snídaně.

„Je moc velký, když jsi tu sám." Odpověděla jsem, připravujíc těsto, které je hotové velmi rychle.

„To asi ano." Pokýval hlavou a dál mlčel. Byla jsem k němu otočená zády a smažila jednu palačinku za druhou, co nejrychleji jsem mohla, abychom mohli strávit ještě nějaký čas spolu, než odejde.

„Co děláš." Polekala jsem se, jakmile jsem ucítila jeho ruce na mém pase.

„Voní to úžasně." Zašeptal mi do ucha a hned na to se do něj lehce zahryzl. Vyskočila mi kvůli tomu husí kůže, a pak taky se roztřásly mé ruce. Moje tělo až moc silně reagovalo na všechny jeho doteky.

„No ták, je to poslední, spálím ji." Odháněla jsem ho a trochu se mi ulevilo, když jsem ji z pánve vyklopila k ostatním palačinkám na talíř. Sotva jsem to stihla, otočil mě k sobě a za pás vytáhl na kuchyňskou linku.

„Kookie." Zabědovala jsem, s takovou se k tomu jídlu vůbec nedostaneme.

Bez dalších slov mi strčil do pusy jednu jahodu, která byla v misce s ovocem hned vedle mě. Ani jsem ji nepolkla a už mě líbal. Jeho jazyk si našel cestu do mých úst a svedl válku s tím mým, přetahujíc se o jahodu v mé puse. Ucítila jsem jeho ruce, které se začaly dobývat pod zavázaný župan, ale sotva se stihly dotknout mé holé kůže, přerušil nás telefon, který mu začal zvonit.

Se zamručením se pro něj natáhl.

„Ano." Ohlásil se a pohled zabodl někam dolů, mezitím, co já ho sledovala celou tu dobu z dostatečné blízkosti.

„Dobře, rozumím. Jo, díky." Bylo to docela rychlé a on ho zase položil.

„Musím odejít, Jimin je prý na cestě." povzdychl si a zatvářil se lítostivě, věnujíc mi polibek na pravé líčko.

„Kdo to byl?" seskočila jsem z linky a následovala ho ke kuchyňskému stolu, kam předtím dal svou bundu.

„Jin." Popadl ji a navlékl na sebe.

„On ví, že jsi tady?" vyhrkla jsem překvapeně.

„Nic neřekne, neboj se." Pohladil mě po tváři hned, co si ji zapnul až ke krku.

„Je mi z toho na nic." Uhnula jsem pohledem. Celé tohle bylo špatně. Tak proč to pořád děláme? Ubližujeme sobě, a pak taky Jiminovi.

„Promiň mi." Šeptl a zabalil mě do pevného objetí.

„To přece není tvoje vina." Zamumlala jsem do jeho hrubé bundy, a taky ho stiskla v náručí stejně, jako on mě.

„Buď opatrná, miluju tě." Pustil mé tělo a místo toho vzal do dlaní můj obličej, líbajíc mě něžně na rty.

„Miluju tě." Zopakovala jsem se slzami v očích, když jsem viděla jen jeho záda, mizící za vchodovými dveřmi. Jak rychle přišel, tak rychle i odešel.

Do ruky jsem pevně chytila uzel, který jsem měla na županu a uvázala ho pevněji. Během toho, co jsem se smiřovala s těžkým návratem do reality, jsem taky vypnula sporák a přichystala jídlo na stůl.

Začala jsem pomalu jíst, když práskly dveře.

„Proč je taška s jídlem před dveřmi?" vešel Jimin do kuchyně i s taškou, kterou jsem nesla včera večer, než sem přišel JungKook.

„Zapomněla jsem ji tam." Odvětila jsem klidně, ale mé srdce klidné nebylo. Doufala jsem, že je vše na svém místě tak, jak bylo předtím a on nic nepozná. No byl to pro mě jistý adrenalin.

„Aha, spal jsem u kluků." Posadil se naproti mně a já jen přikývla. Neřekla jsem ani půl dalšího slova, když si začal brát palačinky a mazat si je čokoládovým krémem, který jsem taky měla nachystaný na jídelním stole.

„Tos dělala takovou snídani jen pro sebe? Je toho dost." Zahuhlal s plnou pusou.

„Ne, vždy dělám snídani i pro tebe." Odsekla jsem. Nebylo to sice často, protože většinou zmizel dřív, než jsem se stihla probudit, ale pokud jsem ho zastihla, vždy jsem mu připravila něco k jídlu. No on to ignoroval. Nikdy se mnou nejedl, jen si něco vzal sebou a beze slova odešel.

„Promiň." Zvedla jsem hlavu a zjistila, že se na mě dívá.

„Nemusíš se omlouvat." Pokrčila jsem rameny a napila se džusu.

„Asi mi nikdy neodpustíš tu facku, a já to chápu. Byl jsem tak strašně naštvaný, že jsem se neovládal. Nikdy bych ti ale neublížil, víš to, že jo?" překvapeně jsem se zadívala na jeho ruku, která pokryla tu mou.

„Můžu si za to sama, neměla jsem od tebe v tu noc odejít." Šeptla jsem. Pravda je, že ta noc rozpoutala tohle všechno. Dala mi naději na lásku, ale přitom jsem věděla, že je to beznadějné. I kdybych se jednou zbavila tohohle manželství, nebo odsud utekla, nikdy tu nebude šance, že budu moci být s člověkem, kterého miluju.

„Udělala jsem vážně špatnou věc a je mi to líto." Řekla jsem víc nahlas a můj hlas se trochu zatřásl. Vůbec pro mě nebylo jednoduché o tom takhle mluvit, protože vím, že i když je to špatná věc, udělala bych to zas a znovu. Šla bych za ním, a pak by se stalo, co se stalo.

„Jsem rád, že si to uvědomuješ." Mou ruku stisknul, a pak se stáhl.

„Udělám cokoli, abys byla šťastná, Julie. Záleží mi na tobě i po tom, co se stalo. Zkus mi jen dát šanci."

Hm... co na to říct. Trošku kratší dílek. Zatím je to celkem "veselé", od příští části půjdou věci z kopce a nemůžu zaručit, že se do konce příběhu zlepší.