V Thajsku bylo nádherně. I přesto, že byla zima, tam svítilo sluníčko a moře bylo teplé jako čaj. Všechno by bylo dokonalé nebýt toho dusna. Chodili jsme kolem sebe jako cizí. On se ke mně nepřiblížil a já to nehodlala měnit. Bylo mi špatně z toho, co jsem udělala, ale s hořkostí si uvědomuju, že bych to klidně udělala znovu.

A tak se mi po něm stýskalo. Pořád jsem myslela na to, co se mezi námi stalo. Vždycky ke mně byl tak ostýchavý a chladný. Ale v tu noc to bylo, jakoby se semnou miloval někdo úplně jiný. Polibky měl tak vášnivé a horké a jeho silné ruce se mě bez studu dotýkaly všude, kde mohly. Chtěla bych ten pocit zažít znovu. Přesně takový, kdy jsme byli jedno a nic dalšího k životu nepotřebovali.

Měli jsme jen pár dní v tomhle ráji, a pak se museli zase vrátit do studeného Soulu. Jimin měl povinnosti se skupinou s blížícím se novým rokem, a já se od ledna přihlásila do kurzů jazyků. Umřela bych brzy nudou z toho, jak jsem pořád musela být doma.

„Kam jedeme?" nechápala jsem, když nás řidič vezl do nějaké neznámé čtvrti. Byly tu drobné rodinné domy. Tady se bytovka určitě nenachází, její okolí jsem znala za tu dobu dobře. Spíš mi to připomínalo čtvrť, kde jsem předtím bydlela s rodiči, ale nebyla to ona. Náš dům předtím byl ve vilové čtvrti a byl obrovský. Tyhle domy byly taky pěkné a nové, ale tak velké nebyly.

„Domů." Zazněla odpověď ze sedadla vedle mě. Každý jsme seděli na svém místě s hlavou otočenou k oknu, nevěnujíc si jediný pohled.

„Ale tady přece..." nestihla jsem to doříct a řidič zastavil před jedním z domů. Sledovala jsem Jimina, jak vystoupil a šel vzít spolu s řidičem naše kufry. Vystoupila jsem teda z auta taky a přitáhla si svůj kabát blíž k sobě. Co má tohle být? Vážně to nechápu.

„Junghyun nechal přestěhovat naše věci sem, je to dům, který jsme dostali od tvých rodičů." Řekl jednoduše a vzal rukojeť velkého kufru.

„C-co? Ale vždyť bydlíme v dormu." Pořád jsem nechápala.

„Už ne, budeme žít tady." Neotočil se ke mně a oba kufry táhnul po malém chodníku vedoucím k terase domu.

„Neměla bych nejdřív o nějakém stěhování vědět?" už mě to trochu dopálilo. Otočil se v půlce cesty a věnoval mi zpytavý pohled. Nakrčila jsem obočí a čekala, co mi k tomuhle dál řekne.

„Nebudeš s ním bydlet v jednom domě po tom, co se stalo." Řekl klidně.

„To je sranda, že jo? Všechno je to kvůli tomu?" rozešla jsem se k němu rychlým krokem.

„Jistě, že ano. Pro všechny bude nejlepší, když už se mimo společné akce vůbec nepotkáte. A pak taky, jsme už manželé, bylo by divné, kdybychom bydleli takhle s ostatními." Žasla jsem nad jeho hlasem. Mluvil tak neutrálně a i jeho výraz byl prázdný.

Jakoby mu všechno bylo už jedno.

„To nemůžeš." Moje oči se určitě začaly plnit slzy, protože jsem viděla rozmazaně.

„Doufám, že sis tu jednu chvíli užila, protože další nebudou." Otočil se zase zpátky a pokračoval k domu. Sledovala jsem ho, jak odemyká a mizí za nimi. Setřela jsem své slzy, které trochu oteplily mou studenou tvář, a rozhlédla se kolem.

Tohle je snad zlý sen.

**

„Angličané jsou často velmi neformální. Nezdraví se dobrý den nebo podobně, v angličtině i cizímu člověku prostě řeknete Ahoj." Poslouchala jsem výklad učitelky se zájmem. Tohle mi pomohlo na chvíli aspoň trochu vypnout. Snažila jsem se trávit co nejvíce času mimo domov, kde jsem se dusila. Byli jsme tam sice jen sami dva, ale on byl pořád naštvaný. Vůbec se mnou nemluvil. Ložnici jsme měli jen jednu. První dny jsem tam spát ani nechtěla a zabrala si gauč dole. No na to, jak pěkně vypadal, byl hrozně nepohodlný. Nevydržela jsem to dlouho a začala spát nahoře s ním. Ta postel je ale tak obrovská, že o sobě vůbec nevíme. Každý je bezpečně na své půlce a má svou vlastní peřinu.

Já chodila do postele pozdě a on už spal. Když jsem se ráno vzbudila, už tam nebyl. Často teď pracovali a trénovali dopoledne. Někdy doma nebyl ani odpoledne a často ani večer, kdy měli vystoupení. Jestli jsem se předtím cítila osaměle, nevím, co to bylo teď. Byla jsem tu vlastně pořád sama. Jediná moje společnost byla večerní škola, která byla odsud asi patnáct minut autobusem.

S lidmi tam jsem si docela rozuměla, byli většinou starší, a tak nevěděli nic moc o mém životě s Jiminem a neznali mě. Mohla jsem se proto s nimi bez problémů bavit.

Byla to jediná šance, jak odsud vypadnout a dělat něco užitečného. Každé úterý a čtvrtek jsem proto odcházela kolem šesté večer a vracela se až v devět. Spoje tu nebyly ideální, ale nic jiného mi nezbývalo.

Ani dneska nebyla výjimka, že jsem se vracela tak pozdě. Po cestě jsem si koupila nějaké jídlo a už v dálce viděla náš dům, který byl tmavý. Znamenalo to, že Jimin ještě není doma. Teda, tipuji, jinak by se svítilo alespoň v obýváku, kde často seděl u televize.

Rozhlížela jsem se po prázdné ulici a pohled mi utkvěl na malém kopečku sněhu, který se držel v parku naproti domům. Už byl konec února a na závěr tohoto měsíce ještě trochu napadl sníh. Byl to taky jediný sníh za celou zimu, což bylo smutné.

Trochu jsem poskočila, když zavanul vítr a jedna z houpaček na dětském hřišti se rozvrzala. Fuj, takhle večer to není nic příjemného. Rychle jsem pospíchala domů a snažila se nahmatat klíče. Položila jsem jídlo v tašce na zem a pořádně zalovila v kabelce.

Pro sebe jsem se usmála, když jsem je konečně vytáhla a odemkla si vchodové dveře. Natahovala jsem se pro tašku, když mě někdo chytil za zápěstí.

Polekaně jsem vyjekla a chtěla se po dotyčném ohnat, ale dal mi ruku na pusu a mou ruku chytil svou druhou.

„To jsem já, nekřič prosím." Ozvalo se, a hned na to se rozsvítilo světlo nad vchodovými dveřmi.

Překvapeně jsem koukala na člověka, který stál přede mnou. V čepce a zimní bundě. Tváře měl úplně promrzlé a v jeho očích se odrážel lesk. Nejdřív jsem nevěděla, jak se zachovat. Měla jsem chuť mu skočit do náruče a poobjímat ho pevně. Pak jsem ho zase chtěla líbat. No zůstala jsem paralyzovaná. Neviděli jsme se asi dva měsíce takhle zblízka, ale vůbec se nezměnil.

„Chyběla jsi mi, musel jsem tě vidět." Přešlápl trochu nervózně na místě, uhýbajíc pohledem. Mimoděk mi to vykouzlilo úsměv na tváři.

„JungKookie." Pohladila jsem ho něžně po tváři a on ke mně znovu otočil svůj pohled. Vážně tady byl.

Sotva jsem svou ruku sundala, strčil do mě a já se zády opřela o dřevěné dveře. Vzápětí své tělo natiskl na mé, hrubě líbajíc mé rty. Vzrušeně jsem vydechla a hned mu je začala oplácet, jako v transu.

Za to, jak jste mě potěšili  komentáři, jsem se rozhodla dát tu další díl tak brzo :D

Právě jsem dočistila akvárium a jako, byl to mazec. Už půl roku tam ta voda stála (bez ryb, rostliny zhnily :D), jenže já přijela domů až teď a začala se tomu zase věnovat. Bylo to náročný, ale stojí to za to. Sice je to teď trochu pusté, ale odpoledne mi ségra donese nějaké rostlinstvo co se jí namnožilo, tak to bude hned zelenější, doufám.

Otázka: Máte nějakého domácího mazlíčka?

Abych odpověděla za sebe, mám kočku a naprosto ji žeru. Ona je moje malé baby :) a od doby, co jsem se po tak dlouhé době vrátila domů, mi je neustále v patách a v noci mi dělá několikrát masáž hrudníku. Což o to, ráda se s ní pomazlím, ale tož ve tři ráno? :D