„Jsi nervózní?" zeptal se otec. Jen jsem přikývla a snažila se uklidnit své třepající se ruce. Přišla ta chvíle. V obrovském sále plném lidí hrála svatební hudba a družičky šly dlouhou uličkou. Už jsem neměla moc času, abych si něco rozmyslela. Musela jsem chytit otce a zhluboka se nadechnout předtím, než jsme se jí taky vydali.

Bylo tam tolik lidí a všichni mě teď sledovali. Nejsem na tuhle pozornost zvyklá, a proto jsem byla docela ráda, že mám takový závoj. Nikdo mi pořádně nemohl vidět do obličeje.

Tu jedinou ochranu mi vzal až otec, protože když jsme zastavili před malým stupínkem, kde mě měl pustit, oddělal mi ho a políbil mě na tvář. Nepoznala jsem na něm vůbec žádné emoce, vždyť se mu vdává jeho jediná dcera? To ho to nechává opravdu tak chladným? Očividně jsem jediná, která to prožívá.

Jimin mě chytil za ruku a jemně se usmál, když jsme stoupali před oddávajícího. Úsměv jsem mu opětovala, ale nevím, jak vypadal. Možná to byla ta poslední zoufalost, která ve mně zbyla.

Nevím přesně, kdy jsem řekla ano, dostala ten prsten, a pak taky jemnou pusu. Najednou jsem prostě podepisovala manželskou smlouvu a všichni tleskali. Už bylo pozdě.

„Jsi v pořádku? Jsi nějaká zamlknutá." Zeptal se, když jsme tancovali na první písničku. Byla jsem stále hodně nervózní, že všichni sledovali náš novomanželský tanec a upřímně se mi ulevilo, když se po chvíli přidaly ostatní páry a my s nimi tak trochu splynuli.

„Jsem jen nervózní." Zavrtěla jsem hlavou, rozhlížejíc se kolem. Krom svých rodičů, Junghyuna a kluků jsem tu nikoho neznala. Byli pro mě cizí, ale byli na mé svatbě, to je fakt bezva.

„Nebuď, už to je za námi." Ruku, kterou pustil, jsem položila na jeho rameno a přivřela oči, když mě pohladil po tváři.

„Jsi nádherná, ještě jsem neměl šanci ti to dnes říct." Široce se usmál, hladíc mě. Pak své dlaně zase zapřel do mého pasu.

„Děkuji, byl to vlastně Tae s Jinem, kdo mi pomáhali vybírat šaty." Přiznala jsem.

„Taehyung, i když se nezdá, tak má dobrý vkus na oblečení." Oba jsme se uchichtli, ale někdo nás přerušil v konverzaci. Byl to jeho otec, který si se mnou chtěl zatančit. Zdvořile jsem přikývla, a pak střídala jednoho partnera za druhým. Už mě tak šíleně bolely nohy, ale bylo neslušné je odmítnout. Pak jsem taky nevěděla, jestli jsou z Jiminovy rodiny, nebo co kdyby měli nějaké vysoké postavení? Riskovat to nebudu.

Junghyun byl poslední, s kým jsem měla tu „čest" a zatančit si poslední píseň. Byla jsem ráda, že se nepokouší o konverzaci, řekl mi jen, že za společnost dostaneme pár dní v hotelovém resortu v Thajsku. Vždycky jsem se chtěla někde podívat, ale rozhodně ne za takovýchhle okolností. Ne s Jiminem.

Jen jsem mu poděkovala, a když mě propustil, šla si sednout na své místo. Tam jsem taky ztvrdla zbytek večera. Občas jsem byla ještě tančit, nebo pro nás svatebčané vymysleli nějaké směšné hry, kterých jsem se bohužel musela účastnit. Pusa mě bolela od úsměvu, který jsem mohla shodit až v autě, které mířilo do hotelu. Měli jsme tam strávit jednu noc a druhý den ráno letělo letadlo do Bangkoku.

„Prosím tě, jsem hrozně unavená." Snažila jsem se ho odstrčit, ale on byl až příliš zaměstnaný mým krkem. Mohlo mi dojít, že se o něco bude pokoušet a já upřímně neměla žádný plán, jak ho co nejjemněji odradit. Asi mi to bylo trochu líto vůči němu, protože čekal tak dlouho. Jenže on mi přijde jako slepý vůči tomu, co cítím já. Copak nevidí, že já tohle nechci?

„Za chvíli tam budeme." Hladil mě po ramenu, ale svou hlavu neoddělal. Byla to pro změnu má brada, kterou vzal mezi prsty a donutil tak mou hlavu otočit k němu. Jeho pohled byl tmavý a hříšný.

„Jimine." Nenechal mě ani mluvit a svými rty narazil na ty mé. Bez dovolení vstoupil svým jazykem do mých úst a snažil se mě vyzvat k nějaké odpovědi.

„Tak co máš za problém tentokrát?" odtáhnul se.

„Jsem unavená." Zopakovala jsem nechápavě. To mu nedochází, že jsem od rána neustále ve stresu? Ten ze mě opadl teprve teď.

„V tom to není, ty mě z nějakého důvodu prostě odmítáš!" řekl naštvaně. Tiše jsem zaúpěla a přemlouvala se, ať tohle vyřešíme v klidu. Jenže dochází mi nervy z toho všeho. Už nejsem zdaleka klidná.

„Prostě nechci! Smiř se s tím už!" zavrčela jsem, a jakmile řidič zastavil na červené, otevřela jsem dveře auta.

„Julie, co to děláš?!" vykřikl, když jsem vystoupila.

„Nech mě být!" stáli jsme v koloně a červenou měli naštěstí všichni. Mohla jsem se tak prosmýknout kolem všech stojících aut a dojít až k chodníku.

„Neblázni, pojď zpět do auta!" volal za mnou.

„Nezlob se." Nejspíš to ani neslyšel, ale neměla jsem další sílu, abych křičela. Mému běhu se běh ani říkat nedal. Kvůli podpatkům jsem spíš jen zrychlila chůzi, a hned, jak se kolona rozjela, jsem zamávala na taxík, který jel kolem. Zastavil a já nastoupila.

Aniž bych nad tím přemýšlela, nadiktovala jsem mu adresu domů a svou hlavu opřela o okno.

Co jsem to jen udělala? Utekla jsem, protože jsem se bála noci s ním a místo toho jedu za někým jiným. Jsem opravdu tak špatná? Nebo jsem jen hrozně nešťastná? Možná obojí.

Taxikář mě vyhodil před ubytovnou. Vzala jsem boty, které jsem si vyzula už v autě a ze kterých mě tak neuvěřitelně bolely nohy, a rychle utíkala po studeném chodníku. Můžu být ráda, že není sníh, to bych asi zmrzla úplně. I přesto, že byl prosinec, bylo pár stupňů nad nulou a ten kousek se dal přežít.

Hodně potichu jsem otevřela dveře a děkovala, že nemají zamčeno. To poslední, co chci, je strhnout další pozornost. A to v těchhle šatech, jejichž sukně mě dělala tak třikrát větší, šlo opravdu těžko. Už tak se lidé na ulici za mnou otáčeli a ani se jim nedivím. Který blázen utíká po chodníku, ve tři hodiny ráno, ve svatebních šatech.

Uslyšela jsem televizi, která šla z obýváku, a když jsem tam opatrně nahlédla, uviděla jsem Jina a Taehyunga sedět na gauči. Potichu jsem prošla kolem vchodu do obýváku a minula dveře Jiminova pokoje. Hned na to jsem zaklepala na ty vedle nich. Opravdu velmi jemně, aby to neslyšel nikdo, než ten, který byl za nimi. Teda, doufala jsem, že je tam.

Tiché dále se ozvalo, a tak jsem vešla dovnitř. Měl puštěnou jen lampu u svého nočního stolku a ležel na posteli na svém břichu a četl nějakou knížku. U toho houpal nohami ve vzduchu.

„Ahoj." Šeptla jsem, když jsem zavřela dveře od jeho pokoje.

Hned otočil hlavu a šokovaně pootevřel pusu. Vypadal takhle roztomile, což mě taky donutilo se pousmát. No když jeho výraz zvážněl, přestala jsem.

„Co tu děláš?" postavil se hned, měříc si mě pohledem. Zacítila jsem se trochu nesvá, protože jeho pohled byl moc intenzivní, jako by mi viděl až do žaludku.

Pustila jsem přezky svých bot, a ty dopadly na zem. Zhluboka jsem se nadechla, ale nehnula se z místa. Moje velké šaty zabíraly celé dveře a i to jim bylo málo.

„Je už sice pozdě a já jsem vdaná." Pohled mi mimoděk spadl na prsteny, které odpočívaly na mém levém prsteníčku. Velké srdce toho zásnubního téměř zastínilo snubní. No i tak, byly jako pár, pasovaly k sobě.

„Ale můžu být dnes večer ještě tvoje, pokud mě budeš chtít." Trhla jsem sebou lehce, když se objevil přede mnou, chytajíc mě za ruku. Vzal mou levou dlaň do své a něžně ji stiskl. Čekala jsem, až mi něco řekne, ale on mlčel. Tak, jako to dělal téměř pořád. Místo toho mě trochu zatahal k sobě, a pak zase dosedl na postel, neustále držíc mou levou ruku ve své.

Palcem a ukazováčkem obepnul dva kroužky na mém prsteníčku. Sundal snubní, a pak i zásnubní prsten. Chvíli si je prohlížel, jakoby je viděl zblízka poprvé, a pak je položil na noční stolek vedle své postele.

Překvapeně jsem zalapala po dechu, když mě stáhl k sobě na klín a svou tvář přitiskl k mé, zavírajíc oči. Oba jsme se topili v mých šatech, ale ani jednomu to nepřekáželo. Taky jsem zavřela oči a nadechla se jeho vůně. Jakmile prostoupila k mým čichovým buňkám, uvolnila jsem se. Bylo to tak známé.

Celá jsem se zatřásla, když jsem ucítila jeho měkké rty na konci své tváře. Otřel se jimi o lícní kost, a pak i o mé ucho, šeptajíc.

„Buď moje."

Uháááááááááááá, doufám, že nejste moc zklamaní z toho, jak je to napsané, ale já naproto žeru tuhle scénu a je asi má nejoblíbenější z celé této ff. Tady je ten zlom, tady se to stalo! 

A tak se ptám, co vy na to? :D

Psala jsem to u House of Cards, je taková dramatická a hodí se mi tam, tak to můžete taky vyzkoušet, jestli vám to navodí stejnou atmošku jako mně při psaní nebo ne :).

P.S.: Držte mi prosím pěsti štěstí, protože zítra jdu psát zase další zkoušku. Sice tentokrát v češtině, no mám pocit, že umím velké kulové. -_-

Andy