Kolem šesté večer se tu zjevil Junghyun. Fakt jsem na něj neměla náladu. Byla jsem unavená a vlastně celý den poskakovala kolem nemocného s minimálním spánkem. Sice jsem po obědě na chvíli usnula s ním, no vzbudilo mě, jak zase kašle. Pak už neusnul, protože ho moc bolela hlava a já už usnout taky nemohla. Jin mi s tímhle moc pomáhal a zbytek se radši zavřel do svých pokojů, prý aby taky něco nechytili.

Junghyun je však donutil vylézt ven.

„Máme naplánovanou tu akci, nemůžu to zrušit." Posadil se na konferenční stolek tak, jak to má ve zvyku. Všichni, včetně mě, seděli na gauči a Yoongi s Jiminem stáli za ním.

„Pojedeme bez něj, nějak to snad zvládneme." Řekl Namjoon povzbudivě a postřapatil JungKookovi vlasy. Ten seděl a moc nevnímal naši konverzaci, no ani se mu nedivím.

„Chtějí vás všechny, nejde to jen tak zrušit." Řekl na to se smíchem.

„Budeš muset vystoupit." Dodala a podíval se na něj. Ten začal přikyvovat. Co? Tak to teda ne.

„To nemyslíš vážně, že ne." Neostýchala jsem se s tykáním. Junghyunův pohled se stočil ke mně.

„Je nemocný, zase se tam vyvrátí." Řekla jsem ironicky.

„A co mám dělat, je to jeho práce, musí se vzchopit." Protočil očima, jako bych byla naprosto pitomá.

„Nemůžeš ho tam nutit jít. V noci měl čtyřicítky!" vykřikla jsem už naštvaně, a když se postavil, udělala jsem totéž. Sice byl i tak vyšší, ale nenechám ho, aby na mě pohlížel shora.

„Je už velký." Řekl klidně, ale trpělivost mu docházela. Jestli něco nesnáší, tak pak je to, když mu někdo odporuje.

„Na tom nesejde, může se mu stát něco horšího, a pak ho to vyřadí na daleko delší dobu, to bys chtěl?" na to se zamračil. Jasně, že nechce. Je v jeho vlastním zájmu, aby se uzdravil, co nejdřív.

„Kdyby ses raději starala o svůj byznys a nepletla se někam, kam nepatříš." Zavrtěl hlavou.

„To tys mě sem dotáhl." Připomněla jsem mu.

„Ale za účelem, aby sis všímala Jimina a né někoho dalšího. Varuju tě..." zvedl prst, když jsem chtěla odporovat.

„Hleď si svého." Řekl výhružně a vzal svou tašku.

„Dneska teda bude doma, dejte ho do pucu, příští týden jsou vystoupení a chci ho vidět ve formě."

Zašklebila jsem se na jeho záda, když odcházel. Co to jako je? Ve formě jak nějaké zvíře, které potřebuje do své show. Jenže on je člověk.

„Neměla ses do toho plést." Zakroutil Jimin hlavou.

„Aha, takže bys ho raději nechal vystupovat, ať se tam znovu složí? Dyť se na něj podívej, je úplně hotový!" rozhodila jsem naštvaně rukama.

„A ještě jednou uslyším něco o tom, že to není můj byznys a vážně se naštvu! Jasně, že je to můj byznys! Jednou jsem prostě tady a vidím všechny ty věci kolem. Nikdo po mě nemůže chtít, abych je ignorovala." Vykřikla jsem a vydala se pryč z místnosti. Potřebuju se trochu uklidnit, už jsem byla v jejich společnosti moc dlouho.

Na střeše byla zima, a tak jsem tam nemohla být moc dlouho. Když jsem slezla dolů, Jin dělal něco k večeři, takže jsem se k nim nacpala a taky se najedla.

„Chceš spát dnes u sebe?" zeptala jsem se JungKooka, který taky seděl u stolu. Jen pokýval hlavou.

Jakmile jsem dojedla, bez dalších řečí jsem odešla do pokoje a převlékla jeho peřiny, které byly nasáklé potem ze včera. Zapnula jsem si pak laptop a začala si hledět svého. Projížděla jsem nějaké videa a poslouchala písničky až do desíti. To už se objevil v pokoji a soukal se do postele.

„Co děláš?" vyrušil mě a já si sundala sluchátka.

„Koukám na nějaká videa, chceš se mnou?" nabídla jsem mu. Chvíli zaváhal, ale pak kývnul hlavou. Vstala jsem i se svým laptopem, a když oddělal peřinu, strčila pod ní své nohy.

Oddělala jsem sluchátka, aby to taky slyšel, a společně jsme brouzdali bezcílně na youtube.

„Děkuji, že ses mě zastala." Mám jen ten pocit, nebo mi dnes pořád děkuje?

„Tuším, že z toho něco bude." Komentovala jsem.

„Jak to myslíš?" nechápal.

„Určitě bude chtít něco za oplátku, je to obchodník. Nechal tě na pokoji, ale něco za to bude chtít." Zapřemýšlela jsem. Pravda je, že jsem měla trochu obavy, s čím přijde.

„Co by měl chtít?" trochu se odtáhl, aby na mě mohl koukat z bezpečné vzdálenosti.

„Nevím, nestarej se o to." Usmála jsem se, zahánějíc tak špatné myšlenky.

„Nechci, abys z toho měla problém." Oponoval.

„Já se o sebe postarám." Oddělala jsem notebook. Už jsem byla docela unavená. Bylo pozdě a neslyšela jsem už ani televizi odvedle, takže zbytek taky spal.

„Počkej." Překvapeně jsem se podívala na jeho ruku, která mě zadržela.

„Nejsem tak bezbranný, jak si myslíš, taky se o sebe zvládnu postarat." Na to jsem se musela pousmát. Tak ráda bych mu řekla, že si to taky myslím, ale není to pravda. Přišel mi až moc zranitelný na ty věci a i když si moc dobře uvědomuju, že já mu nemůžu dělat štít, pořád jsem se tam pletla.

„Nemusíš mi dělat mámu."

„To co k tobě cítím vážně nejsou mateřské sklony, o to se neboj." Pokroutila jsem hlavou. Na tohle mám dost málo roků, pokud vím.

Chvíli jsme na sebe hleděli a já dokonce i zapomněla na všechno, co jsme si řekli. Byla jsem jak uhranutá jeho očima, které mi, nevím proč, připomínali Bambiho z té pohádky. Velké, tmavé a až moc lehce zranitelné.

Je mi ale jasné, že to nedělá schválně. Asi si ani neuvědomuje, jak na ostatní může působit. Je moc nevinný na tohle. Nebo se pletu?

„A co cítíš?"

Vyrušil mě tak z přemýšlení a můj pohled spadl na jeho rty. Nevím, jestli jsem to byla já, kdo se přiblížil k němu nebo on ke mně, ale byla jsem zhypnotizovaná a v ten okamžik netušila, co dělám.

Mou tvář ovanul jeho teplý dech, zavírala jsem své oči a jen čekala, až se střetneme, no pak někdo zaklepal na dveře.

To mě dokonale probudilo. Odskočila jsem z postele a byla ráda, že jsem nešlápla na ten notebook.

„Ještě nespíte?" nakoukla Jiminova hlava. Jen jsem zatřepala hlavou, dávajíc mu tak najevo, že ne. Spíš jsem se ale potřebovala dostat pořádně do reality.

„Už jsem ale chtěla jít, jsem unavená." Odkašlala jsem si a sehnula se pro notebook u jeho postele.

„Potřeboval jsem se tě zeptat, jestli zítra můžeme někam jít." Opřel se o rám dveří, sledujíc mě jako ostříž. Mám pocit, že mi v tu chvíli viděl až do žaludku.

„Kam jako?" nechápala jsem nejdřív.

„Vzal bych tě nakupovat, mohli bychom jít pak na oběd." Usmál se, což jsem mu trochu nervózně oplatila a šla ke své posteli.

„Dobře, po snídani můžeme jít." Laptop jsem položila na zem tak, aby ho nikdo nezašlápl a sedla si na postel. Sledovala jsem ze zdola, jak ke mně jde a dává mi malou pusu do vlasů.

„Tak dobrou." Jen jsem mávla a docela si oddechla, že odešel.

Na JungKooka jsem se ani nepodívala, zhasla jsem světlo a zabalila se do své peřiny. Tohle celé je na hlavu. Můj mozek, moje uvažování, moje hormony.