Druhé probuzení už bylo perfektní. Možná jsem byla maličko rozlámaná, ale brzy jsem to rozhýbala a v kuchyni připravovala nějakou snídani, kterou bych mohla sníst a stejně tak on.

Bála jsem se, jestli ještě dýchá, když pořád spal, ale naštěstí jo. Asi byl pořádně vyčerpaný a teď ho nesužovala ani horečka a ani zimnice. Moje zahřívání tělem asi zabralo, zdá se.

Nechtělo se mi dělat nic složitého, proto jsem vytáhla klasický toustový chleba a udělala nějaké tousty posladku. S marmeládou a s ovocem. Už jsem si je dlouho nedělala a jemu by to mohlo chutnat.

„Dobré ráno." Pozdravila jsem ho, když otevřel oči.

„Dobré." Pozdvihl se na loktech, pořád ještě dost slabý.

„Asi nemáš moc náladu na jídlo, ale měl by sis něco dát." Kývla jsem na talířek.

„Nechci." Fňuknul.

„Nebuď jako malý." Pokárala jsem ho se smíchem a sedla si na gauč vedle něj.

„Vážně mi není dobře, nenuť mě." Zaprosil. Na to jsem si jen povzdychla a opřela se pohodlně o opěrku gauče. Pro sebe jsem se ďábelsky usmála, a pak ho stáhla dozadu tak, že se mu lokty podlomily.

„Co děláš?" nechápal, ale byl ještě moc slabý na to, aby protestoval a svou hlavu opřel o můj hrudník a svá záda ze zadu o mé tělo.

„Tak tě nakrmím, ale pamatuj, mám to u tebe." Dala jsem talíř i s malým podnosem před něj a začala krájet tousty. Pár soust jsem si dala do pusy, a pak jedno dala před něj.

„Aspoň něco, já ti rozumím, ale nejedl jsi od včera, to tvému stavu moc nepomůže." Zabědovala jsem. Lehce vystrčil bradu, a pak si vzal z vidličky sousto.

Chvíli to žvýkal, a pak polknul.

„Je to docela dobré." Na to jsem se potěšeně usmála a nakrájela další kousky. Celkem snědl dva a půl toustu. To je dobré skóre na to, že nemá moc chuť k jídlu. Začaly mi pak dost trnout nohy, a tak jsem ho donutila, ať se nadzvedne. Nohy jsem natáhla a trochu se mi ulevilo.

Pustila jsem televizi a oba jsme se zahleděli na něco, co tam bylo. Moc mě to ale nebavilo, tak jsem si začala hrát s jeho vlasy. Tělo se mu trochu uvolnilo, a tak jsem za chvíli cítila jeho váhu o něco víc. No nevadilo mi to, dýchat se dalo. Měla jsem ho v náručí jako malé dítě.

„Je ti o něco líp?" zeptala jsem se, jemně ho tahajíc za ofinu. Dávala jsem si pozor, ať ho to nějak nebolí.

„O dost, oproti včerejšku, no pořád se cítím na prd." Zachraptěl, na což jsem jen přikývla.

„Děkuji, že jsi se mnou byla, je to od tebe hezké." Sledovala jsem, jak bere mé ruce, které si hrály s jeho vlasy a dává si je před sebe.

„Vyděsil jsi mě." Stiskla jsem jeho dlaně.

„Vážně ses bála?" zvedl hlavu, a tak jsme se střetli pohledy.

„Všichni jsme se báli. Neměl tě nechat vystupovat, mohls na tom být daleko hůř." Zavrtěla jsem hlavou.

„Ale já se ptal, jestli ses bála ty." Oponoval. Nechápala jsem dost dobře, kam tím směřuje.

„Myslím, že tahle noc to dost dokazuje, nemyslíš?"

Na to nic neřekl, jen mě chvíli sledoval svým tmavým pohledem. Jeho oči se pořád ještě leskly.

Jakmile pustil mé ruce, oddělala jasem je, no vzala jeho obličej do dlaní.

„Příště řekni, když se nebudeš cítit dobře, prosím tě." Sklonila jsem svou tvář dolů a přitiskla ji k jeho, objímajíc jeho tělo pevněji. Pokud to teda bylo možné.

„Neudělala bys s tím nic, musel bych na stage tak jako tak." Zašeptal.

Na to jsem neměla co říct. Neudělala bych s tím nic a možná bych se cítila o to hůř. No stalo se to tak nečekaně, vyděsilo mě to o to víc.

Držela jsem ho tak dlouho a on pak zase usnul. Přepínala jsem pořady v televizi a čas ubíhal rychle. Udělala jsem mu několik hrnků čaje a zavolala doktorovi, abych se zeptala, jaké léky by měl používat. Napsala jsem pak Jinovi sms, ať to po cestě domů koupí.

„Odpočívej, ještě pořád nejsi moc zdravý." Odporovala jsem, když se chtěl posadit. Na záchod už ale došel víceméně sám, i když jsem mu byla celou dobu za zády.

„Vážně bych se rád osprchoval." Řekl, když jsem otevřela dveře do koupelny.

„A má to cenu? Asi se ještě zpotíš." Vrtěla jsem hlavou.

„Prosím tě, cítím se hrozně a jsem celý ulepený." Zamračil se.

„Tak fajn," povzdychla jsem si. Asi tomu rozumím, taky bych se po takové noci chtěla cítit trochu jako člověk. Jenže nikdo z kluků tu nebyl, aby mu kdyžtak pomohl a určitě mu nebylo příjemné, že ho pořád pronásleduju. No nemohla jsem si pomoct.

„Zalez do sprchy a já ti donesu nějaké ručníky." Rezignovala jsem a nechala ho tam. Vytáhla jsem osušky ze skříně na chodbě a vydala se tam zpátky. To už jsem slyšela vodu, takže je tam vlezený a má zadělaný ten závěs. Před vanou leželo jeho oblečení, které jsem vzala a hodila do koše na prádlo. Sundala jsem prkýnko od záchodu a na to se posadila, nechávajíc osušky i čisté pyžamo na svých kolenou.

„Jsi tady?" zeptal se.

„Jo, sedím na záchodě." Uchichtla jsem se.

„Nevidíš mě, že ne?" zeptal se trochu s obavami. To mě taky donutilo se rozesmát.

„Ne, ale aspoň by to bylo fér, nemyslíš?" rozhodla jsem se ho popíchnout. Pravda, on mě viděl v té vaně, což je už dávno. Oba jsme se za to styděli stejně. Teď bych asi nedělala takovou vědu, ale bylo to hlavně proto, že jsem si na ně všechny už zvykla.

Taehyung měl sice sklony mi během sprchy chodit do koupelny, ale začala jsem to brát s humorem. Jinak bych umřela zlostí za tu dobu. Nemělo to cenu.

„Podáš mi věci?" voda se zastavila. Přehodila jsem osušky přes horní rantlík, kde byl zavěšený závěs a on si je hned vzal. Viděla jsem jen jeho obrys, jak se suší, a když skončil, dala mu tam dlouhé pyžamové kalhoty.

„Chceš vršek?" zavolala jsem, ale on už mezitím oddělal závěs.

„Mám mokré vlasy, až za chvíli." Přehodil si jeden malý ručník přes holá ramena a vylezl ven. U toho si srandovně držel nohavice kalhot, aby se mu nenamočily.

„Dobře." Ustoupila jsem teda. Vážně jsem se na něj nechtěla dívat, ale byl v takové blízkosti, že to nešlo. A taky jsem jenom obyčejná holka, která stěží ovládá své hormony.

„Co je, včera jsi mě svlíkala docela bez ostychu." Popíchnul mě a já překvapeně pozdvihla obočí. Teda, pěkně mu otrnulo, zdá se.

„Včera jsi byl úplně mimo." Poplácala jsem ho po ruce a vydala se ze dveří koupelny ven.

„Pojď si lehnout, udělám ti další čaj a ostatní určitě..." ani jsem to nestihla doříct a uslyšela, jak se odemykají dveře. Jsou tu.

„Všechno mě bolí," zabědoval tiše, když jsem ho táhla zpět do obýváku.

„Jsi nemocný, bohužel." Zatvářila jsem se lítostivě, jakmile dosedl na gauč a zase mu přikázala, ať zvedne ruce. Natáhla jsem na něj vršek od pyžama a do ruky vzala ručník, který nesl sebou.

„Co máte dobrého?" zeptala jsem se Jina, pokládajíc ho JungKookovi na hlavu. Opatrně jsem mu začala sušit hlavu a stoupla si tak blíž mezi rozkročené nohy.

„Kuřecí polévku, ta ho dostane na nohy." Řekl Jin.

„Já jsem vzhůru." Ozval se JungKook zpod ručníku a já ho sundala, jakmile už neměl žádné velké kapky ve vlasech.

„A jak se cítíš? Máš tu dobrou pečovatelku." Uchichtl se Namjoon, který vzápětí vstoupil do místnosti s ostatními kluky.

„Vysprchoval se, takže je mu na chvíli hej." Řekla jsem za něj a odstoupila. On se svalil zase na gauč a já ho přikryla dekou, která byla vedle.

Bez dalších slov jsem vzala tašku s jídlem a šla ohřát polévku, aby ji mohl sníst.

„Vypadáš příšerně." Řekl Jin opatrně, sedajíc si za stůl.

„Nebylo to zrovna jednoduché, byla jsem vzhůru skoro celou noc, až teď k ránu jsem spala." Přiznala jsem s povzdechem, a když mikrovlnka pípla, vyndala jsem všechno ven.

„Horečka klesla?" ujistil se zase a s poděkováním vzal jídlo. Ostatní se taky usadili kolem stolu a začali si brát.

„Včera byl úplně mimo, však jsi ho sám viděl. Kolem jedné jsem měla chuť zavolat sanitku, no pak to prostěradlo zabralo a teplota se srazila."

Ohřála jsem i tu polívku a šla zpátky do obýváku. Zase protestoval, ale upoutala ho ta vůně, takže se posadil  s mou pomocí a něco málo snědl.

„Mám tě nakrmit?" pousmála jsem se, když to odsunul.

„Nevím, jestli mám ještě hlad." Zaprotestoval slabě. Achjo, donutila jsem ho si lehnout tak, jako předtím a byla ráda, že do sebe nacpal ještě pár lžiček. No i tak toho bylo málo.

„Chci bejt taky nemocný." Uslyšela jsem Hoseokův tichý smích.

„Nechceš." Vrátila jsem mu. Posadil se na kousek gauče, bylo na něm dost místa, když se roztáhnul a my leželi jen na jedné půlce.

„Jasně, že chci. Takovej luxus." Zavrtěl hlavou.

„No nevím, jestli bych se zvládla starat o vás oba." Přiznala jsem a podala mu polívku, ať ji dá na bok.

JungKook pak zase usnul. No měla jsem dobrý pocit. Něco snědl a zvládl i sprchu. Určitě bude za chvíli zdravý.