Usnula jsem v sedu a vzbudily mě až nějaké pohyby. Moje ruce se dotýkaly jen polštáře, takže jeho hlava byla pryč. Hned jsem otevřela oči a rozhlédla se kolem.

„Co to děláš?!"

„Musím na záchod." Zněla tlumená odpověď. Nahlas jsem si povzdychla a vstala.

„Jsou tři ráno, všichni spí. Musím tě tam vzít já." Chytila jsem ho za ruce a pomohla mu do stoje. Trochu zavrávoral, ale pevně jsem ho chytila kolem pasu a jeho ruku dala kolem mých ramen.

Šli jsme opravdu šnečím tempem, ale nedivím se mu. Musel být vyčerpaný. A já taky byla. Nejen kvůli náročnému dni, ale teď jsem spala jen pár hodin a k tomu ještě v sedu.

„Nebudeš tu, že ne?" řekl trochu vyděšeně, když jsem ho dovedla před záchod.

„Počkám za dveřmi, ale nebudu je zavírat, kdybys omdlel, fajn?" měla jsem strach ho tam nechat takhle, ale je mi jasné, že nemůžu dohlížet na to, jak čůrá. To by bylo hodně divné.

Pustila jsem ho teda, a šla před dveře tak, jak jsem slíbila.

Opřela jsem se o stěnu a na chvíli zavřela oči. Možná bych i usnula ve stoje, kdyby neuslyšela splachování, které mě zase dovedlo přivést mezi bdící lidi. Kterých v tuhle hodinu bylo určitě hodně málo.

Došli jsme zpět do obýváku a já mu pomohla se posadit.

„Donesu ti pyžamu a sundáme z tebe už to prostěradlo, fajn?" zívla jsem a on jen pokýval hlavou. Zdál se být zase úplně mimo. Prohledala jsem zásuvky v jeho komodě a vytáhla tričko na spaní, se kterým jsem se vrátila zase zpátky.

„Jak se cítíš, je to o něco lepší?" odvázala jsem uzlík na prostěradle a začala ho z něj obmotávat.

„Možná trošku." Špitnul, a jakmile ho měl dole, svalil se zády na gauč. Hodila jsem ho na zem, protože teď to jít věšet do koupelny na radiátor, se mi rozhodně nechtělo.

„Počkej, musím tě oblíct." Zabědovala jsem a vzala do ruky tmavě modré tričko s nějakým potiskem.

„Nech mě tak, už nemůžu." Vzdychl, zavírajíc oči. Ani mu nepřekáželo, že tu vlastně leží polonahý, no já zas nebyla ve stavu, kdy bych to brala plně na vědomí. Oba jsme byli svým způsobem mimo.

Promnula jsem si oči.

„No ták, zvedni alespoň ruce." Požádala jsem ho. Když tak udělal, navlékla jsem rukávy trička na jeho ruce, a pak mu protáhla i hlavu.

„Chytni se mě kolem krku." Rezignovala jsem, a když to udělal, trochu jsem se nadzvedla. Byl opravdu těžký, a tak mě to táhlo zpátky ke gauči, ale aspoň jsem mu stihla přetáhnout tričko přes záda.

Zabalila jsem ho pak do jedné z dek a pod hlavu mu dala polštář. Vážně jako dítěti.

„Děkuji." Zamumlal.

„Nemáš za co." Povzdychla jsem si a prsty mu prohrábla ofinu, která už nebyla tak mokrá jako předtím, ale jen trochu vlhká.

„Mám tě rád." To mě trochu zarazilo, ale mimoděk donutilo k úsměvu.

Podle zklidněného dechu jsem poznala, že usnul a rozhodla se jít napít do kuchyně. Nalila jsem sklenici studené vody a lupla ji do sebe na jeden nádech.

„Má fakt skvělou péči." To jsem se polekala tak, div mi z ruky nespadla ta sklenka a nerozbila se.

„Panebože, chceš mi přivodit infarkt?" chytila jsem se za srdce a propíchla Jimina naštvaným pohledem. Opíral se o futra dveří a měl založené ruce na hrudi.

„Proč nespíš, zítra... teda vlastně dneska, brzy vstáváte, ne?" nechápala jsem a sklenku uklidila do dřezu.

„Nějak nemůžu." Pokrčil rameny, a pak se posadil k jídelnímu stolu. Vzala jsem si kousek pečiva, protože jsem měla prázdný žaludek. Pořádně jsem ani nevečeřela. Sedla jsem si naproti němu a zakousla se do chleba.

„Není tvoje dítě, abys ho tak opečovávala." Řekl zase.

„Přestaň, kdyby se tohle stalo komukoli jinému, dělala bych totéž, bez rozdílu." Polkla jsem.

„Jsi si jistá?" na to jsem nechápavě pozdvihla obočí.

„Jistě, že ano. Hele, pořád nejsem nějak smířená s touhle situací, ale jsem tu půl roku. Mám vás všechny docela ráda. Postarala bych se o každého jednoho, kdyby byl nemocný. Teď je to on." Znovu jsem se zakousla.

„Dobře, když to říkáš." Nezněl moc přesvědčeně, ale ocenila jsem, že se v tom nehodlá dál pitvat. Znovu jsem začala zívat a to bylo znamení si jit lehnout.

Chtěla jsem kolem něj projít zpět do obýváku, ale zadržela mě jeho ruka, která chytila mé zápěstí.

„Copak ještě?" sklonila jsem k němu hlavu a nechápavě si sedla na jeho klín, když mě k sobě stáhnul.

Neřekl nic, jen vzal jeden pramínek mých vlasů a dal je za ucho.

„Běž si lehnout, budeš zítra unavený. Hm?" usmála jsem se, cvrnkajíc ho jemně do tváří.

„Dobře, dobrou noc." Dal mi malou pusu na tvář a nechal mě vstát. On zamířil zpět do svého pokoje a já na gauč. JungKook ležel stočený v klubíčku na úplném konci gauče a tiše dýchal. Znovu jsem sáhla na jeho čelo a zjistila, že už nehoří tak, jako předtím. To je moc dobré znamení, zdá se, že vysoká horečka alespoň trochu ustoupila. Místo toho měl pořád trochu zimnici, která mu naštěstí nebránila ve spánku.

Přikryla jsem ho ještě svou dekou, a pak se k němu ze zadu přitiskla, snad abych ho pro změnu trochu zahřála.

Tohle je šílená noc.

**

Další probuzení už bylo za světla. Necítila jsem se tak příšerně a nic mě nebolelo, jako když jsem se probudila v noci. Asi proto, že jsem spala normálně v lehu.

Příčinou mého vyrušení bylo to, že se ostatní chystali do práce a aby mohli jít do kuchyně, museli procházet přes obývák. Kupodivu se snažili být hodně potichu, za což jsem jim byla vděčná, protože JungKook ještě pořád spal.

„Julie." Zamžourala jsem na Jina, který stál za gaučem, a odtáhla se od člověka spícího vedle mě.

„Jak je mu?" zašeptal.

„Horečka klesla a zdá se, že spal skoro celou noc." Odvětila jsem a posadila se, prohrabávajíc své rozcuchané vlasy.

„Tys tu byla celou dobu?" pozdvihl překvapeně obočí.

„Měla jsem strach ho tu nechat. Byl moc slabý, a pak se taky ve tři vzbudil a potřeboval na záchod." Vysvětlila jsem.

„Mělas mě vzbudit, postaral bych se." Řekl lítostivě.

„Nějak jsme to zvládli." Mávla jsem rukou.

„Dobře, my musíme do práce kvůli jednomu rozhovoru. Doneseme nějaký oběd sebou, abys nic nemusela vařit, jo?" na to jsem jen přikývla a zamávala na zbytek, který procházel nasnídaný přes obývák do předsíně.

„Tak si ještě lehni, musíš být unavená." Rozloučila jsem se s ním a zabalila se zpět do deky.

Bylo něco po půl sedmé a já se rozhodla využít toho, že on spí taky a nemusím se o něj starat. Usnula jsem v tu ránu.