Vzbudila jsem se za šílené bolesti hlavy. Byla jsem docela dezorientovaná, ale jakmile jsem uviděla známý pokoj a JungKooka, který ležel ve své posteli, trochu jsem se uklidnila. Jenže pak se mi i přes šílenou migrénu, začaly vybavovat vzpomínky na včerejší večer.

Potichu jsem zaúpěla a vyhoupla se do sedu.

„Dal jsem ti vodu a prášek na stolek." Ozvalo se, až jsem se polekala.

„Ty nespíš?" zabručela jsem a pohledem sjela na svůj noční stolek, vážně tam byly.

Neodpověděl mi, a tak jsem vzala vodu i s práškem a lupla to do sebe. Voda trochu uhasila sucho v krku. Můžu být ráda, že nezvracím, když na tohle nejsem vůbec zvyklá, jen ta hlava. No tu si mám chuť uřezat.

Vydala jsem se raději do koupelny trochu zkulturnit, a pak si dát něco velmi lehkého na žaludek, abych ho nerozdráždila. V celém domě byl ještě moc velký klid. V obýváku ležel Tae s Hoseokem a měli tvrdou půlnoc. Všude byl nepořádek ze včera, ale rozhodně jsem se tím nestresovala. Nejsem ve stavu, kdy bych mohla uklízet.

Vydržela jsem v kuchyni do doby, než jsem uslyšela nějaký pohyb vedle v místnosti. Sbalila jsem si pak saky paky a oblečená se vydala nahoru na střechu. Je na čase přemýšlet a zpytovat svědomí.

Co to, do háje, včera bylo?

Proč jsem to udělala, nebo spíš, proč jsem to nechala dělat jeho? Je mi z toho na nic. Z celé této situace. Je pravda, že jsem si na ně zvykla svým způsobem. Jsem tu taky pět měsíců, nejde to ignorovat. Možná, vážně jen možná, jsem si je taky trošku oblíbila. Sice mě štvou těma svýma, občas nemístnýma poznámkami, ale to už jim asi neodpářu.

No jenže Jimin se pořád z nějakého nepochopitelného důvodu snaží o něco víc. Nerozumím mu. Myslí něco, co dělá, opravdu vážně? Nebo to jen zkouší a čeká, že mu podlehnu. Někdy mám pocit, že si se mnou jen hraje v tomto směru, no pak si zase říkám, že nemůže být až tak dobrý hráč. Třeba ke mně cítí něco, jen neví, jak to dát najevo kvůli tomu, co je kolem nás.

Jenže já k němu nic necítím. Teda, myslím. Věci jsou tak komplikované.

Čelo jsem si opřela o svá kolena a nechala slzám volný průběh. Je toho všeho moc na obyčejnou holku, jako jsem já. Která nemá přátele ani nikoho, kdo by ji podržel. Vše dusím v sobě a snažím se být silná. To ale nejde navěky.

„Julie?" zvedla jsem hlavu a uviděla člověka, který se mnou tohle místo sdílel. Teda, spíš jsem to byla já, s kým ho on sdílel, protože tu bydlel přece jen jako první.

Stál nejistě u schodů a díval se na mě starostlivě. Asi nevěděl, jestli tu může zůstat nebo mi má nechat chvíli pro sebe. Vážně jsem na něm, jako na jediném, ocenila tuhle vlastnost. Dával mi prostor, když viděl, že ho potřebuju. Necpal se tam, kde nebyl vítaný. No přistihuju se při tom, že je mi to občas líto.

Setřela jsem své slzy a postavila se. Chvíli jsem hleděla na střechu, a pak se podívala zpátky na něj.

Víc jsem nad tím nepřemýšlela, pár rychlými kroky jsem přešla k jeho postavě, a pak své ruce obmotala kolem jeho pasu. Byl zaražený a docela strnulý, když jsem svou hlavu položila na jeho hrudník a rozplakala. Tolik jsem si přála cítit něčí objetí.

Myslela jsem, že už se mi to nesplní a budu se muset odtáhnout, když pomalu a váhavě obalil svými pažemi moje tělo a opravdu něžně ho stiskl. A držel mě tak hodně dlouho, přičemž neřekl ani půl slova.

Ale mně tohle stačilo.

„Neplakej." Šeptl, pomáhajíc mi si zpět sednout, nepouštějíc mě z teplého objetí. Dneska byl docela chlad oproti včerejšímu dni, který se pro mou maturitu naprosto vydařil. Teď byla venku mlha a zdálo se, že je lehce po dešti.

Znovu jsem si začala stírat slzy a u toho taky zjistila, že další pomalu přestávají téct.

Trochu jsem se odtáhla a svou tvář vysušila rukávem mikiny, kterou jsem měla na sobě.

„Proč jsi tady, je zima." Řekl stále tiše a chtěl stáhnout svou ruku z mých ramen. Došel asi k názoru, že už jsem v pořádku, no já nebyla. Hlavu jsem položila na jeho rameno a dala mu tak najevo, ať to nedělá. Váhavě ji teda položil zpět.

„Je špatné, co jsem udělala včera." Řekla jsem uplakaným hlasem.

„Jsi z toho zmatená, hádám." Prohodil a já zespodu pohlédla na jeho obličej. Díval se před sebe a měl zamyšlený výraz.

„Kdo včera vešel do toho pokoje?" prohlížela jsem si jeho kulaté tváře a bradu. Byl mi teď moc blízko a já tak mohla vidět každou malou pihu na jeho obličeji. I když jich tam bylo velmi poskromnu.

„Byl jsem to já." Povzdychl si a já překvapeně pozdvihla obočí.

„Proč jsi to udělal?" vyzvala jsem ho, neuhýbajíc pohledem.

„Byli jste opravdu hodně opilí. Měl jsem za to, že bys toho pak litovala. No když se na to dívám zpětně, asi jsem to neměl dělat. Je jen na tobě, co děláš." Na chvilku stočil pohled mým směrem, ale když zjistil, že ho sleduju, ihned uhnul. Jako by se bál delšího očního kontaktu se mnou.

„Jsem ráda, že jsi to udělal." Podívala jsem se před sebe, kam se díval, a pak zavřela oči. Zhluboka jsem se nadechla a ucítila tak jeho vůni, které je plný pokoj a hlavně jeho postel. Byla tak známá pro mě.

„Nevím, co dělám. Všechno tady je šílené." Odtáhla jsem se pak úplně a on sundal svou ruku z mých ramen téměř okamžitě.

„Tahle hra mě zabíjí." Šeptla jsem zoufale, schovávajíc svou hlavu do dlaní.

„Musíš si ujasnit, co chceš." Řekl na to.

„Já chci tolik věcí." Rozhodila jsem absurdně rukama.

„Ale nic z toho mít nemůžu. Musím tvrdnout tady a vzít si Jimina, kterého nemiluju." Zabědovala jsem. Přišlo mi to všechno až ke vzteku. Měla jsem svázané ruce.

„Jsi si jistá?" střelila jsem k němu ihned svým pohledem zpět.

„Možná ho mám nějakým svým způsobem trochu ráda, ale to má do lásky daleko. Necítím nic, když mě políbí. Je to jako nikdy nekončící povinnost. Pořád dokola."

„Rád bych ti pomohl, ale asi to není v mých silách." Bylo poslední, co řekl. Pak jsme byli oba ticho a seděli tam, dokud se zespodu nezačaly ozývat zvuky. Ostatní byli vzhůru.