Vážení, vítám vás u nové povídky. 😊
Nenechte se zmást, opravdu to bude Dramione, jen se k ní budeme dostávat trochu komplikovaněji...a kdo ví jestli. 😜
Zatím vás prosím, abyste se pohodlně usadili a přečetli si prolog mé nové povídky. 😁
Nedejte na první dojem a pokud se vám třeba nelíbí tato část, počkejte si na sobotní. 🤭 Rozjezdy mám zkrátka vždy slabší, noo..
Vaše Déňa ❤️

Před dvěma lety

„Jsi tu?“ zašeptala do ticha knihovny.

Nic.

Co když nepřišel? Uvědomil si snad konečně, že být s ní v této době je pro muže v jeho postavení riskantní? Ale už toho spolu tolik prošli, přece by to teď nevzdal...nebo ano?

„Haló?“ řekla polohlasně a rozhlédla se kolem sebe. Možná by měla být ráda, už mu nehrozilo žádné nebezpečí a jí... jí jen o trochu menší.

„Dobrý večer, má milá,“ ozvalo se od dveří a ten drobný kámen, jenž měla do té doby na srdci, opadl.

„Dobrý večer, můj nejdražší,“ vydala se k němu, aby jej mohla obejmout, aby znovu ucítila jeho teplé ruce na svých bocích, jeho dech u svého ucha, jeho vůni blízko sebe.

A on se na ni poté podíval svýma zelenýma očima a s jemným úsměvem na tváři ji políbil na čelo a řekl: „Dneska večer vypadáš úžasně, Hermiono.“

„A ty jako vždy nádherně, Theo,“ pohladila jej po tváři.

„Chtěl bych ti něco dát,“ zašeptal. „Kvůli tomu jsem se zpozdil. Musel jsem se pro to vrátit,“ pousmál se ještě více a ona se na něj zvědavě podívala. „Vše nejkrásnější k sedmnáctým narozeninám, Hermiono,“ vtiskl jí polibek na tvář a do ruky jí vložil maličkou krabičku převázanou červenou mašlí.

„Ach, Theo,“ vydechla překvapeně a upřela oči na krabičku. „Jak jsi to zjistil?“

„Jednou jsi datum svého narození zmínila,“ kmitl rameny, jako by to snad byla ta nejběžnější věc na světě a hleděl na ni, jak fascinovaně zírá na krabičku. „To ho ani neotevřeš?“ zvedl obočí, když hleděla na tu věc déle, než si představoval.

„Ne, samozřejmě, že otevřu, jen mě to překvapilo,“ sklopila oči a když je zvedla, byly plné slziček štěstí.

„A tos ho ještě ani neotevřela,“ poznamenal znovu.

„Neotravuj,“ ušklíbla se a zatáhla za stužku, pak sejmula vršek krabičky a zase jej přiklopila. „Zbláznil ses?“ vyvalila na něj oči.

„Myslel jsem, že ti udělá radost,“ broukl a ona znovu odklopila víko, aby z krabičky vyjmula srdíčko, které v sobě mělo propletená písmenka H a T, přesně jak to teď měla v každém rohu sešitu.

„Děkuju,“ vrhla se mu kolem krku.

„Byla to maličkost, krásko,“ hladil ji po kudrnatých vlasech, do nichž zároveň tiskl obličej.

„Překrásná velká maličkost, Theo!“ sdělila mu se zářivým úsměvem a vtiskla mu polibek. „Zapnul bys mi ho, prosím?“

„Určitě,“ přikývl a zapl jí řetízek, při čemž ji nezapomněl políbit na krk.

„Theodore,“ zamručela a zaklonila hlavu, aby ji opřela o jeho rameno. „Nedělej mi to.“

„Co že jsi říkala? Asi jsem tě neslyšel,“ přejel jí rukou po šíji, druhou ji k sobě prudce přitiskl.

„Abys pokračoval,“ vydechla a položila své ruce na tu, která ji stále držela kolem pasu.

„A co vyvedeme dneska?“ otočil ji na sebe.

„No,“ naklonila havu ke straně a položila ruce na jeho ramena, „něco špatnýho.“

„Na tomhle posvátném místě?“ rozhodil rukama, aby tak poukázal na všechny ty knihy kolem nich.

„Nebylo by to poprvé, ne?“ hodila po něm šibalský úsměv.

„Hermiono, jestli nepřestaneš, tak skončíme tak rychle, že ani nemrkneš,“ stiskl jí rukama pozadí.

„To těžko, ještě jsme ani nezačali,“ ušklíbla se.

„Chceš říct, že po mně snad toužíš?“ nechal ji docouvat k jednomu regálu.

„Možná,“ skousla si ret a zatahala za jeho kravatu, kterou tak povolila.

„Ty se nezdáš,“ zasmál se, než se k ní sklonil pro polibek, při němž se na ni přitiskl tak silně, až z regálu vypadly dvě knihy.

„Bože můj, odpusť!“ vykřikli oba a každý se vrhl k jedné knize, kterou vzali do náručí, pohladili, poté uklidili zpět a začali se smát.

„Špatný věci,“ kmitla Hermiona rameny a posadila se na stůl.

„Ale nemyslel jsem, že jsi to myslela až tak doslovně,“ přešel ke stolu a opět se chopil jejích rtů, zatímco ona mu sundávala hábit.

Pokračovalo to knoflíčky košilí obou prefektů, spodním prádlem, následovaly vzdechy doprovázené vrzáním stolu a nakonec výkřik Nebelvírky a krátce poté i výkřik Zmijozela, po čemž se oba dva sesunuli na podlahu a přes sebe hodili jen své hábity, aby tam vedle sebe neseděli nazí na studené podlaze.

„Pojď sem,“ roztáhl Theo paže a Hermiona se k němu přitulila. Ten pocit bezpečí, když takhle leželi jen sami dva byl k nezaplacení.

„Miluju tě, Theo,“ zašeptala.

„Miluju tě víc,“ políbil ji do vlasů.

„To není pravda,“ zavrtěla s úsměvem hlavou.

„Chceš se o tom hádat?“ zvedl obočí a naklonil se, aby jí viděl do obličeje.

„Hádat se nechci,“ povzdechla si. „Ale své si myslet budu.“

„To samozřejmě můžeš,“ pokýval hlavou. „Slyšela jsi už, nad čím přemýšlí ministerstvo?“

„Nevím, asi ne.“

„Začíná být nedostatek kouzelnické populace,“ řekl. „Prý přemýšlí nad tím, že až to šílenství kolem strejdy Voldy skončí, budou zavádět povinné manželství mezi námi kouzelníky.“

„Cože?“ vyvalila oči. „A určitě i povinnost mít děti, že?“ zamračila se a on přikývl. „Co to je sakra za přístup?“

„Je hroznej, to jo, ale možná je na tom něco trochu pozitivního,“ odkašlal si.

„Co to prosím? Žijeme ve dvacátém století,“ zvedla obočí.

„No, víš, taťka mi poslal dopis, je vidět, jak ho to rozlítilo, ale mně se to docela líbí,“ řekl nervózně.

„Ano?“

„Chtějí zničit předsudky o čisté a mudlovské krvi a zkrátka to... namixovat.“

„Aha,“ polkla a musela se pousmát. Že by věděla, kam tím směřuje?

„No, chtěl jsem se tě zeptat...není to kvůli tomu, chtěl jsem to udělat už...nějakou chvilku. Vím, že nevíme, jak celá válka dopadne a nevíme ani co bude zítra, ale od naší první politický debaty jsem si byl jistej, že jsi to ty, s kým bych chtěl zažívat své zítra každý den do konce mých dní, bez ohledu na názory okolí a myslím, že je správný to udělat a neohlížet se na tu...poměrně krátkou dobu, co jsme spolu. Nesejde na tom, jestli bude manželství povinnost nebo ne, stejně toužím po téhle jediné věci. Miluju to, jak se na mě usmíváš, to, jak jsi chytrá a vtipná, miluju tvůj přístup k lidem, tvůj pohled na život, miluju a obdivuju všechny věci, který děláš a vím, že to nikdy nebude jinak, rakue jsem se tě chtěl, Hermiono Grangerová, moje nejdražší slečno, zeptat, vezmeš si mě?“ otázal se, co nejvíce natočený na ni.

„Ach, Theo,“ usmála se na něj a konečně se posadila tak, aby si hleděli do očí, čehož mladý muž využil, aby nepozorovaně sáhl do své tašky pro malou krabičku. „Ovšem, že si tě vezmu. Dnes, zítra, za rok nebo klidně za deset let, protože tě vždycky budu milovat stejně.“

„Merlin, vzal bych si tě klidně dnes,“ podíval se na ni a pohladil ji po tváři.

„Až to šílenství skončí,“ políbila jej na tvář a objala jej kolem krku.

Nikdy si nemyslela, že to bude právě ona, kdo se zamiluje do někoho, kdo je dobrým přítelem Malfoye. Stejně tak ji nikdy nenapadlo, že jí na to, aby v něj vložila všechnu důvěru, budou stačit pouhé dva týdny, ani jí nikdy nenapadlo to, že jí bude stačit devět měsíců na to, aby si byla jistá, že on je ten muž, jehož bude milovat do konce života.

Možná to nebylo správné a možná na to nebyla ta správná doba, ale věděla, že Theo je ta správná osoba a to bylo něco, co jim nikdo vzít nemohl. A že byli mladí? Ano, byli, ale přeci se nebrali hned...

„A pak budeme žít naše navždy, Hermi,“ zašeptal jí do ucha.

„Už dávno ho žijeme,“ odtáhla se od něj a propletla si s ním prsty.

„Mohl bych ti dát ještě něco, bez čeho se ty zásnuby neobejdou?“ pohlédl jí do očí.

„Tě Bůh, snad nemáš i prstýnek,“ zasmála se a následně vyvalila oči. „Máš i prstýnek?“

„Říkal jsem, že jsem to věděl už od naší první politický debaty. Ta se stala před jedenácti měsíci a od té doby jsem se snažil získat tvé srdce,“ kmitl rameny.

„Který bylo už dávno tvoje,“ pohladila jej po tváři.

„A tak dlouho hrála nedostupnou,“ pronesl dramaticky, při čemž rozhodil rukama a ona si všimla té drobné krabičky v jedné z nich.

„Fakt ho máš,“ nahrnuly se jí do očí slzy.

„Neplakej,“ zasmál se a otevřel krabičku, v níž se na polštářku nacházel prstýnek z bílého zlata, na něm byl velký zelený kámen, kolem nějž bylo ještě několik malých kamínků.

„To si ani nemůžu vzít na ruku,“ zavřela oči a začala se smát, zároveň ale i plakala.

„Můžeš a musíš, řeklas, že si mě vezmeš,“ zamračil se a více k ní natáhl krabičku s prstýnkem.

„To samozřejmě, blázínku, ale ten prstýnek je tak do očí bijící, že kdybych si ho vzala, mohla bych rovnou vyjít s tím, že někoho mám,“ pohladila jej po ruce. „Ale tebe nemůžu prozradit, Theo. Ty máš pro tuhle šílenou dobu skvělý postavení a já tě nemůžu potopit. Co kdyby se to provalilo?“

„Chci, abys ho nosila,“ zahleděl se jí upřeně do očí. „Chci, abys ho nosila a chci, aby ses přestala ohlížet na to, jestli kvůli tomu ztratím nějaké své postavení nebo cokoliv jinýho, ano? Chci, aby ses konečně přestala bát a ne,“ zarazil ji, když jej chtěla přerušit, „vím, že se bojíš, i když od prvního dne tvrdíš, že ne. A vážím si toho, protože vím, že to znamená, že ti na mně záleží. Ale hoď to za hlavu.“

„Ty ani nevíš, jak moc bych chtěla,“ stekla jí slza po tváři. „Ale jak to můžu hodit za hlavu, když vím, co by se ti mohlo stát jenom proto, že jsi se mnou? Jen proto, že jsem mudlovská šmejdka. Malfoy má pravdu. Jsem ostudou kouzelnictva, přítěží, co tu nemá co dělat. A ty to víš, Theo. V hloubi duše víš, že to tak je a že s tím nemůžeme nic udělat.“

A Theodor Nott mladší si pouze povzdechl, vzal ji do svého hřejivého objetí, líbnul ji do vlasů a zavřel oči.

Měla pravdu, kdyby se provalilo, že jsou spolu, odnesli by to oba stejně špatně. A všechno jenom kvůli původům a čistotě krve. Svět, v němž žili, se mu nelíbil. Doufal, že se to jednou změní a dělal, co mohl, aby tomu pomohl. S Dracem, Blaisem, Pansy a Daphné se snažili přijít na to, jak by mohli pomoct zbavit svět lorda Voldemorta, aniž by byli nějak moc nápadní. Věděli, že dokud jsou v Bradavicích, nepůjde jim to. Přesto hledali jiná řešení. A žádná pořádně nenacházeli.

„Promiň, zkazil jsem ti narozeniny,“ vydechl.

„Co to povídáš?“ odtáhla se od něj. „Tohle jsou ty nejkrásnější narozeniny, co jsem kdy měla.“

„Jistě jsi měla i krásnější,“ zvedl obočí.

„Věř mi,“ dala si vlasy za uši a zavrtěla hlavou. „Neměla.“

„Tak bych je měl dělat takové každý rok,“ podíval se na ni s šibalským úsměvem a ona se usmála.

„No, to by se mi asi líbilo,“ začervenala se.

„Dobře,“ přikývl, sáhl do krabičky a vyjmul z něj prstýnek, jenž jí nasadil na levý prsteníček. „Kdyby se na něj někdo ptal, řekni, že to je dárek od rodičů, ano?“

„Dobře,“ přikývla i Hermiona a znovu se k němu přitulila.

„Překonáme všechny ty těžkosti, jo? Neboj se.“

„Nebojím se, vím, že je spolu překonáme,“ líbla jej na tvář a zavřela oči.

„Máme tři a půl hodiny na společný spánek,“ povzdechl si Theodor, když se podíval na hodinky.

„Když usneme teď, naspíme dohromady sedm hodin,“ zazubila se.

„Pěkná myšlenka,“ zasmál se a zavřel oči, než je zase rychle otevřel. „Ještě bychom se měli oblíknout.“

„Hábity stačí,“ zamumlala slečna Grangerová, evidentně byla naprosto rozhodnutá jít spát.

„Jednu ruku,“ zavelel, když se chopil její košile, do níž Hermiona poslušně strčila pravačku a následně i levačku. Do kalhotek jí pak Theo pomohl sám a stejně tak i do sukně. Poté jí pomohl znovu do hábitu, sám se také rychle nasoukal do oblečení a okamžitě zasedl zase zpět za svou milou, která už spokojeně pochrupovala. „Zlatíčko, zlatíčko, jak roztomilá, milovaná žena jsi,“ usmíval se na svou snoubenku a s úsměvem zavřel oči. Překonal ty nervy a Hermiona se jednou opravdu stane jeho ženou. Paní Nottovou. Byla to krásná představa, která jej provázela až do snové říše, kam se nedlouho poté vydal za svou nejmilejší.