Obvykle dopisuji kapitolky během soboty, dneska to bohužel nebudu stíhat, tak doufám, že vám postačí tato krátká "narozeninová" kapitolka vydaná doslova za pět minut dvanáct 😅
Přísahám, že tu další se pokusím udělat delší a vydat ji dřív! 🙈
Vaše Déňa ❤️

Dalšího rána, když se Hermiona vzbudila, byla v posteli sama.

Vyhrabala se na předloktí a zatočila se jí hlava, načež spadla zpět do peřin a zakňučela: „Haló?"

Když se nic neozvalo, otevřela oči a podívala se na ozdobný tmavý strop. „Ne," vydechla.

Znala jej, pamatovala se na něj, od té hrůzné chvíle ji pronásledoval v každé noční můře. Šmejdka.

„Malfoyi," řekla nepřirozeně vysokým hlasem a zabořila hlavu do polštářů, aby se nemohla více rozhlížet. „Malfoyi!"

„Ticho, ticho, ticho," ozvalo se ze dveří a ty se následně zabouchly. „Nemůžeš křičet na celej barák, víš, co by se stalo, kdyby tě tu někdo našel?"

„Já chci domů," zašeptala z postele.

„Přinesl jsem ti snídani," ignoroval její slova a postavil do postele tác s jídlem.

„Chci jít domů," vrtěla hlavou a přejížděla si rukou po levém předloktí.

„Bellatrix nežije," uchopil ji pevně za pravačku. „A já bych na tebe nedal dopustit."

„Vždyť jsi tam jen stál a koukal!" vykřikla.

„Protože jsem neměl jinou možnost!" okřikl ji též a ona ucukla. „Nebylo to jednoduchý, ani příjemný, ale stát tam a přihlížet byla ta nejlepší věc, co jsem mohl udělat!"

„V čem byla nejlepší?" stékala jí slza po tváři.

„Kdybych tě chtěl zachránit, potopil bych svoji rodinu, zabil by je. Kdyby to dřív neudělala Bellatrix. Kdybych dělal to, co mám, znamenalo by to, přidat se k tomu mučení. A to jsem nemohl, protože bych tak podpořil svojí noční můru."

„Co může, pro samotnýho Merlina, být tvoje noční můra?"

„Ty. Jak trpíš," odsekl a když se na něj tázavě podívala, odvrátil od ní pohled. „Od druháku, co jsi zkameněla, jsem měl strach, co bude s dětma mudlů. Od třeťáku, cos mi dala pěstí, jsem začal mít strach o tebe."

„A to jako proč?"

„Vždyť by ses, chudinko, neubránila bez hůlky," propíchnul jí očima a ona do něj strčila.

„Ty seš pakůň," zasmála se.

„Nasnídej se,“ protočil oči a vstal z postele. „Pak tě pošlu domů.“

„Tak jo,“ souhlasila potichu a nejistě vzala do ruky toust s marmeládou. „Hele...Malfoyi a včera...nic se mezi náma nestalo, že ne?“

„Myslíš, že bych byl takový prase?“ zvedl obočí.

„To ne, ale napadlo mě, že...to je jedno,“ zavrtěla hlavou a ukousla toustu.

„Dopověz to,“ vyzval ji.

„Ani mě nehne,“ namítla.

„Dělej,“ přišel zpět k posteli, při čemž na něj slečna Grangerová ukázala prostředníček a položila polovinu toustu.

„Děkuju za azyl,“ kopla do sebe lektvar proti kocovině, zašklebila se a vstala z postele.

„To je všechno, co sníš?“ zamračil se na ni Draco.

„Po ránu nejím,“ odpověděla úsečně a podívala se na sebe do zrcadla. „Přece jen,“ odkašlala si. „Mohla bych použít tvou koupelnu?“

„Posluž si,“ odstoupil od dveří, do nichž hnědovláska proklouzla jako myška a zavřela za sebou. „Osuška a čistý hadry? Nezájem,“ povzdechl si a jen mávl hůlkou a objevily se před ním obě dvě zmíněné věci.

Chvíli počkal, dokud neuslyší téct vodu a když zaslechl první kapky sprchy, potichu vlezl dovnitř a pověsil věci na věšáček a zase se vyplýžil.

Kdyby Theo viděl, jak gentlemansky se zachoval, když se ani nepodíval, sedl by si na zadek.

„Byl jsem v prefektský koupelně,“ sdělil mu Theo.

„A?“ zvedl Draco oči od knihy.

„Přišla tam slečna Grangerová,“ zasmál se.

„Tak jsi konečně přišel na svý?“ pousmál se na písmenka v knize.

„Dracoslave,“ zamračil se tmavovlasý mladý muž a probodl jej pohledem. „Jestli jednou ty budeš gentleman, co se postará napřed o potřeby dámy než o ty svoje, posadím se na prdel,“ zavrtěl hlavou.

„Jak víš, že se první nestarám o potřeby dámy?“ zahýbal laškovně obočím a jeho kamarád se jen uchechtl a zmizel v koupelně.

„Děkuju!“ vytrhla jej z myšlenek Hermiona, která zabalená v osušce vykukovala ze dveří.

„Za nic,“ pousmál se a ona zase zalezla do koupelny. „Jo, Theo posadil by ses na prdel,“ pokýval hlavou a začal stlát postel.

Když pak Hermiona vylezla z koupelny oblečená v čistém novém oblečení, s podivem se podívala na Draca, který rovnal polštáře.

„Ty umíš ustlat postel?“

„A ty ne?“ zvedl obočí a ona se nahlas zasmála. „Děkuju ti ještě jednou, Malfoyi, žes nenenechal venku, když jsem byla na sračky.“

„To je samozřejmost,“ přikývl.

„Ne, není,“ pousmála se. „A vím to,“ sklopila oči. „Tak mě někdy vytáhni, zvu tě na kafe,“ mrkla na něj a vstoupila do krbu.

„Dík za příjemnou noc,“ vypadlo z něj, při čemž se uchechtla a on taky sklonil hlavu a pobaveně zavrtěl hlavou.

„Já děkuju,“ zazubila se, sáhla pro letax a vyřkla svou adresu.

„Brzy se uvidíme,“ povzdechl si, když byla pryč, pak si lehl na postel, chopil se knihy a dal se do čtení, aby unikl svým myšlenkám.

Opravdu ji chce vidět brzy? A jenom kvůli ní?