Ahojky 😊
Jsem ráda, že vám mohu představit tuto kapitolku. 😼
Ráda bych na ni znala váš názor, přijde mi, že zájem o povídku trochu opadl a trochu mě to mrzí. 😅 Jaký je váš názor? 🙈
Déňa ❤️

„Děkuju, žes mi to všechno řekl,“ pousmála se Hermiona, když ji Blaise doprovodil ke dveřím.

„Není za co děkovat, myslím, že jsme si teď o poznání bližší,“ mrknul na ni a ona sklopila oči: „Fakt nejsi tak hroznej jako v Bradavicích.“

„Nikdo z nás, Grangerová,“ zavrtěl hlavou. „My museli nosit tu masku plnou opovržení a arogance. Nevybrali jsme si to, tak nás vychovali.“

„Nemohli jste si postavit hlavu?“ zvedla Hermiona obočí.

„Nic nevíš,“ oponoval Blaise. „Podívej se, jak to dopadlo, když si hlavu postavil Theo.“

„Udělal správnou věc v nesprávný čas,“ hájila jej.

„A dopadl dobře?“ zopakoval.

„Víš...“ zadrhla se Hermiona a on si povzdechl.

„Nevíš nic. Protože naši rodiče věděli, že se pán zla jednoho dne vrátí, udělali z nás to, co jsme. Ne, nebylo nám to vždycky po chuti, ale chránili nás. Protože jsou to rodiče a mají nás rádi.“

„Pan Nott teda nevypadal jako zrovna milující otec,“ utrousila.

„Myslíš, že by dal před tebou najevo slabost? Před šmejdkou? Musel by být mimo, kdyby to udělal!“

„To jsou všichni čistokrevný kouzelníci tak nelidský?“

„Přijdu ti nelidskej, Grangerová?“ zamračil se.

„A važ slova,“ ozvalo se za ní a když se otočila, viděla toho, koho vidět opravdu nechtěla.

„Jasně že mi nepřijdete nelidský, překvapivě ani jeden z vás,“ zavrtěla hlavou. „Jen nechápu... nechápu...podívejte se na mě, podívejte se na sebe a pak se podívejte na něj,“ kývla hlavou do strany, jako by tam snad měl pan Nott stát. „Netruchlil.“

„A ty by sis tam s ním sedla a plakala mu na rameno?“ protočil Draco oči a ona jej propíchla pohledem.

„Asi stejně tak jako tobě,“ pronesla suše.

„Tak to bych fakt chtěl vidět,“ zasmál se neupřímným smíchem a jí až v tu chvíli došlo, že to není zas tak dávno, co mu plakala na rameni. Jak mohla tak rychle zapomenout?

„Čekala jsem, kdy to proti mně použiješ,“ pokývala hlavou a otočila se na Blaise: „Děkuju.“

„Rádo se stalo,“ přikývl a podíval se na Draca. „Co potřebuješ ty?“

„To počká,“ řekl a vydal se za odcházející Grangerovou.

„Nechoď za mnou,“ odsekla, ale neotočila se.

„Proč jsi byla u Zabiniho?“ dohnal ji.

„To tě nemusí zajímat,“ zavrtěla hlavou a přidala do kroku.

„Cos u něj dělala?“

„Proč to chceš vědět?“ vyštěkla po něm.

„Jsi Theovo, Grangerová,“ odpověděl jí stejným způsobem a ona se zastavila, při čemž její gesto napodobil.

„A byl Theodor můj?“ zašeptala se slzami v očích a posadila se na jednu z fontán, která stála u brány. „Nikdy nebyl,“ zavrtěla hlavou.

„Notak,“ posadil se s povzdechem vedle ní a vzal ji kolem ramen. „Přece mi nebudeš podruhé brečet v náručí,“ zasmál se a ona jej objala kolem pasu a zabořila obličej do jeho košile.

„Malfoyi,“ zavzlykala, při čemž ji neohrabaně pohladil po vlasech.

„Podívej, Grangerová,“ polkl po chvilce. „Není jedno, co všechno se stalo, když o ruku požádal tebe? Poslední dopis patřil tobě. První a poslední milování patřilo tobě. Poslední polibek patřil tobě. Co nejvíc mohl nabídnout, jsi měla ty. Nám nenapsal ani písmenko, ani nedal sbohem,“ promnul si rukou oči.

„Ty pláčeš?“ zamrkala zrychleně a popotáhla nosem.

„Ne,“ zavrtěl hlavou a otočil se tak, aby mu neviděla do obličeje.

„Ale jo, tečou ti slzy.“

„To mi jen něco spadlo do oka,“ odsekl a začal si je mnout i druhou rukou.

„Seš si jistej?“ snažila se mu pohlédnout do obličeje.

„Jasně že si jsem jistej,“ protočil oči a zase se otočil na ni.

„Nebudeme se o něm bavit,“ upřela oči do prázdna. „Vždycky kolem začne lítat nějakej prach,“ pousmála se a Draco taky.

„Seš empatická, víš o tom?“

„Byla bych docela slepá, kdybych si toho za těch devatenáct let nevšimla, ne?“ ušklíbla se.

„Ty vole,“ vydechl blonďák. „Devatenáct. Nežiješ ani čtvrt století a kolik toho už máš za sebou.“

„Malfoyi,“ zasmála se. „Mluvíš jako nějaká babička a sám jsi toho zažil stejně jako já za těch...kolik... sedmnáct let?“

„Za co mě máš, Grangerová?“ zašklebil se. „Už mám víc než dva měsíce osmnáct,“ řekl a nezapomněl u toho hrdě vystrčit bradu.

„Nežiješ ani pětinu století a kolik toho už máš za sebou,“ pronesla stejně dramaticky jako on.

„Kdo by řešil pětiny století?“ zvedl obočí.

„No já,“ kmitla prostě rameny. „Když máš být pětinu století stará osoba, tvůj život se začne neuvěřitelně měnit.“

„Kdy máš mít tu svojí pětinu století?“ protočil oči.

„No za chvíli,“ pokývala hlavou a když po ní hodil otrávený pohled, dodala: „Za rok a tři týdny.“

„Rok a tři týdny nejsou chvíle, ani tři týdny nejsou chvíle, víš, kolik věcí se ve tvým životě může udát za tři týdny?“

„Vím,“ přikývla. „Ale není lepší myslet na to, co je teď, než co bude, bylo nebo co by mohlo být?“

„Nemyslela jsi vždycky dopředu?“ pohlédl na ni překvapeně a jí se jen zvedly koutky, sáhla do kapsy a vylovila z ní krabičku cigaret a zapalovač, při čemž se zatvářil ještě překvapeněji.

„Člověk míní, život mění,“ zamumlala s cigaretou v ústech. „Měla jsem teď být na líbánkách se svým manželem, protože válka je za námi. Ne vystrojit pohřeb svému příteli a oplakávat ho s jeho nejlepším kamarádem,“ zavrtěla hlavou a popotáhla z cigarety. „A poslouchat obvinění o tom, jak jsem mu nevěrná,“ zasmála se hořce a postrčila k němu krabičku se zapalovačem. „Dej si, ať si nepřipadám sama jako troska.“

„Když nabízíš,“ kmitl rameny, vyndal tu malou tyčinku plnou tabáku, vložil si ji do úst a zapálil. „Hulíme Zabinimu na fontáně,“ uchechtl se.

„Aspoň budeš mít jednou dětem co vyprávět, ne?“ zasmála se.

„Já?“

„Jo. Jak jsi s mudlovskou šmejdkou kouřil na zahradě strejdy Zabiniho,“ vydechla.

„No a nechceš to jít zapít do baru, šmejdko?“ natáhl kouř do plic a zase jej vydechl.

„Snažím se nepít,“ vdechla cigaretový kouř.

„Tak ses dala na cigára,“ pokýval uznale hlavou.

„Jenže díky týhle neřesti se ovládám,“ zavřela oči. „Kdybych se dala na chlast, ztratila bych nad sebou kontrolu. A já nechci...nechci...prostě nechci,“ řekla nakonec a znovu vdechla a vydechla kouř.

„Nechceš rikovat, že by sis mohla do života dostat jinýho chlapa než je Theo,“ řekl místo ní.

„Jo,“ přikývla se slzami v očích.

„No,“ odkašlal si a hodil na zem nedopalek. „Já se půjdu napít,“ oznámil jí a zvedl se z fontány.

„Tak si to užij,“ pousmála se smutn
I RSSě a s těžkým srdcem hodila nedopalek také na zem.

„Užij si večer s trapnýma cigárama,“ poznamenal a pomalu se vydal za bránu.

„Počkej, ne,“ zastavila ho. „Seš jeho kamarád, nenecháš mě.“

„Nenechám,“ natáhl ruku, ona jej za ni chytila a rázem byli ti tam.