Ahoj, ahoj, ahoj 😁
Tak povídejte, jak jste přežili další školní týden? Ve zdraví? A pokud ano tak fyzickém nebo psychickém? 🤣
Na chvíli si odpočiňte u nové kapitoly a jako vždy mi nezapomeňte dát vědět, co vy na to. 😊
Déňa ❤️

Myšlenka, kterou jí do hlavy zasadila slečna Daphne Greengrassová jí v hlavě běhala celý měsíc od té doby.

Znala ho?

Jistě že věděla, že Theo měl ještě před ní románek s Daphne, ale taky jí řekl, že to skončilo už strašně dávno a že jsou přátelé. Ale bylo možné, že jí neříkal pravdu? Nebo to bylo jen nedorozumění, které se ale teď už nedalo vysvětlit?

„Takže tohle tě žere?" povzdechla si Ginny a podívala se na Harryho a Rona, kteří si Hermionin problém taky vyslechli.

„Jde o to, že prostě nevím, co s tím. Theovi jsem vždycky bezmezně věřila a od té doby mě napadá, jestli jsem mu nevěřila až moc," sklopila stydlivě oči a přemýšlela, zda si nedovoluje až moc.

„Víš," začal Harry a odkašlal si. „Já bych ti moc rád poradil, ale ať bych řekl cokoliv, nevychytal bych to, protože nejsem on. A nikdo není on."

Chvíli musela zavřít oči a napočítat do deseti, aby se uklidnila a nepropukla v pláč. Nikdo není on.

„Ne, není, Harry," přikývla a polkla.

„Ale já si myslím," pohlédl na ni Ron, „že jeho přátelé musí vědět, jak to bylo, ne? Harry a Ginny taky ví, jak to bylo s náma," ukázal střídavě na sebe, na Hermionu, na sebe a zase na Hermionu. „Přece to neznamená, že když jsou zmije, tak nejsou kámoši."

„Máš pravdu, Rone, jsou kámoši," přikývla hnědovláska. „Jsou moc dobří a věrní kámoši, ale obávám se toho, jestli nejsou věrní až moc," řekla.

„Neexistuje nic jednoduššího, než se jich zeptat," kmitla rameny Ginny. „Nemůžeme vymýšlet konspirace a vytvářet si domněnky."

„Co tě na tom celém vlastně trápí nejvíc? Řeklas, že to, žes ho neznala, ale jsi si jistá, že to tak je? Není za tím i něco jinýho?" zeptal se zrzek.

„Jak to myslíš?" zvedla obočí.

„Když jste spolu byli, cítila ses dobře. Proč se teď zatěžuješ tím, jestlis ho znala nebo ne, když jsi tenkrát věděla, že o něm víš všechno?"

„No..."

„Není to prostě jen další fáze smutku? Já vím, že je to ještě hrozně brzy, ale nemohlo by přecejen jít o něco takovýho?" ptal se dál.

„Jak to mám vědět, Rone?" zamračila se.

„Ale to vůbec není špatná myšlenka," přikývla Ginny. „Už nepopíráš to, že tu není a emocím už jsi taky otevřená, co když je to jen další fáze?"

„Ale jak se to pozná, Ginny?"

„Začalas pracovat na ministerstvu a kouzlíš si i jen tak, mám pocit, že to ho bavilo, viď?" řekl Harry a Hermiona přikývla. „Navštěvuje tě doma?" zeptal se, při čemž následovalo další, i když trochu nejisté, přikývnutí. „A povídáte si spolu? Rozebírali jste spolu to, jak se teď cítíš?"

„Jak to víš?" zadívala se na něj Hermiona.

„Ani nevíš, kolikrát jsem si tohle zažil," pokýval hlavou mladý muž, který přežil.

„Takhle ses cítil pokaždé?" zeptali se jej všichni jeho přátelé najednou.

„Vždycky ne," zavrtěl hlavou. „Ale mnohokrát jo. Jen jsem pořádně neměl nikdy čas na truchlení."

„Chudáčku můj malý," povzdechla si Ginny a zvedla se ze země, aby mohla svého přítele obejmout. „Nikdy jsem si neuvědomovala, co všechno se v tobě muselo odehrávat. Kéž bych s tebou tenkrát byla aspoň z poloviny tak, jako jsi teď ty se mnou," posadila se mu na klín a zatímco jej jednou rukou objímala, druhou jej hladila v hustých černých vlasech.

A Ron s Hermionou se na sebe jen podívali a usmáli se jeden na druhého, při čemž se slečna Grangerová zvedla z křesla a došla obejmout svého kamaráda, který se zvedl z gauče od těch dvou a pevně ji stiskl.

„Děkuju, že jsi tu pro mě,“ řekli oba nastejno a zasmáli se.

„Jsi dobrý kamarád, Rone,“ povzdechla si a v hlavě se jí objevila myšlenka škoda, že ses tehdy nestal něčím víc.

„Jsi moje nejlepší kamarádka, Hermio,“ pohladil ji zrzek po zádech a zavřel oči. Kéž bych tenkrát nebyl takový hlupák. „Myslím, že by ti teď nejvíc pomohl třeba Malfoy. Nebo někdo, kdo...pláče na stejným hrobě,“ řekl rychle a ona se zahihňala.

„To bylo zajímavý přirovnání,“ řekla a setřela si slzu z tváře.

„Jo, já vím, jen si prostě myslím, že ti pomohou víc než my, kteří jsme Notta neznali.“

„Nepomůžou,“ zavrtěla hlavou. „Greengrassová mě nesnáší, s Malfoyem to nechci řešit, Zabini by to jistě nebral vážně a Parkinsonová...je Parkinsonová a vůbec, nemám s nima blízkej vztah.“

„A musíš ho mít, aby ses mohla zeptat, jak to s tím vším vlastně bylo?“ odtáhl se od ní, ruce ruce položené na jejích ramenou.

„Já...kde se tohle v tobě sakra bere?“ zvedla obočí.

„Lev má na mě jen ten nejlepší vliv,“ usmál se. „Už je jí líp,“ oznámil jí spokojeně.

„Jsem ráda,“ přikývla Hermiona a snažila se zakrýt obdiv, jenž v ní každý den rostl. Ron přišel o bratra a přitom se s tím vypořádával tak lehce...bylo to tím, že měl jiné věci, na které se mohl soustředit nebo to před veřejností tak dobře skryval. „Už to ví?“ zeptala se nakonec.

„Že bude do konce života vlkodlak?“ ušklíbl se zrzek a ona si zkousla ret, zavřela oči a pokývala hlavou.

„Neví to,“ zkonstatovala.

„Přesně,“ přikývl a pousmál se. „Nedá to.“

„Ale dá a víš proč?“

„Protože má mě?“ rozzářil se Ron.

„Ne,“ zavrtěla slečna Grangerová hlavou a vzápětí zčervenala. „Teda samozřejmě, že jo, ale spíš proto, že je silná emancipovaná mladá žena, ale jasně, s tvou pomocí se s tím určitě vyrovná rychleji.“

„Možná dobře, že jsme si šel nakonec každej po svým,“ zamrkal nejmladší syn Weasleyových a zapíchnul oči do země. „Vážně, jsi skvělá,“ pokýval hlavou a pak se na ni podíval trochu vyděšeným pohledem. „Ale bojím se tě.“

„Neslyšela jsem už tohle od tebe někdy?“ usmála se. „Děkuju.“

„Já děkuju tobě,“ poplácal ji po rameni a pak se na ni podíval přísnějším pohledem. „Ale vidím, že pořád myslíš na to, jak to s tou Daphne bylo,“ kmitl rameny. „Dojdi za někým z nich.“

„Já nechci,“ zavrtěla hlavou.

„Hele, nezkusíš, nevíš,“ ozval se Harry z gauče a Ginny přikývla.

„Měla bys za nima dojít,“ přitakala a slezla z přítelova klína vedle něj na sedačku.

„Já vás nesnáším,“ povzdechla si Hermiona a stejně tak si povzdechla, když o pár hodin později klepala na dveře Zabini manoru.

„Jméno?“ pronikl do Hermioniných uší skřehotavý skřítčí hlas hned poté, co se otevřely dveře.

„Hermiona Grangerová,“ zašeptala, v očích slzy, neboť si vzpomněla na den, kdy na ni takhle promluvili naposledy.

„Jdu vyslechnout Theodora Notta.“

A pak...pak se jí zhroutil svět.

„To není jméno čistokrevného rodu, Vervorina nesmí pouštět do sídla špínu,“ zaskřehotala skřítka.

„Jen ji pusť, Vervorino,“ ozval se z haly Blaise a stoupl si do dveří za skřítku, která jej propalovala pohledem. „Co je, Grangerová?“ zeptal se.

„Potřebuju si s tebou promluvit,“ řekla tiše s prosebným pohledem v očích. „Prosím.“

„Taková hromádka neštěstí, přece si nemyslíš, že bych tě takhle poslal domů, hah,“ zasmál se a ustoupil stranou, aby mohla projít.

„Mudlovská šmejdka v našem sídle, to Vervorina ještě neviděla,“ mumlala skřítka a Blaise ji zabil pohledem.

„Jen se těš, Vervorino, za chvíli jí budeš říkat má paní,“ zahihňal se pan Zabini a pobaveně sledoval, jak se skřítka otřásla.

„Pán se musel dočista zbláznit,“ přiložila si Vervorina ručky k srdíčku. „Pán nemá rozum! Vervorina tohle nechce ani slyšet!“

„Taky tě mám rád,“ zazubil se na ni Zmijozel a vydal se do salonku, Hermiona za ním.

„Milá skřítka,“ řekla, aby přerušila ticho, které mezi nimi vládlo.

„Je skvělá, jen trochu...no, však víš,“ kmitl rameny a zazubil se. „Čaj?“

„Ráda,“ přikývla a než se nadála, vcházel dovnitř skřítek s čajovým podnosem. „Děkuji,“ usmála se na něj čarodějka, když před ní postavil šálek čaje a on se na ni jen zamračeně podíval a nakrčil nos, než se dal na odchod. „Milé,“ podotkla a její hostitel opět pokrčil rameny a dal si nohu přes nohu.

„Jak ti mohu pomoct, drahá Nottová?“ usmál se a ona vyvalila oči a drobný úsměv jí spadl z tváře.

„Víš,“ vydechla pomalu. „Tvůj okruh přátel je jiný než ten můj,“ začala.

„No to stoprocentně a dál?“

„Máte komplikovanější vztahy než my...no, Greengrassová mi říkala, když jsme pak spolu byly samotné -“

„Šetři dechem, nevěř jí,“ zastavil ji okamžitě.

„Nevíš, co mi řekla,“ pohlédla na něj překvapeně.

„Že Theo patřil jí a tys jí ho sprostě ukradla?“ podíval se jí do očí a ona je sklopila k zemi. „Nesnáší tě, protože do toho našeho blázna byla zamilovaná. A ne, nejde se jí divit. Vím, že se ti to asi nebude příjemně poslouchat, ale fakt jí dával naděje, že by to mezi nima mohlo vyjít. Být zase stejný. A my jí říkali, že to je super věc, protože jsme ještě nevěděli, že má tebe. Pro tebe byl pan dokonalý, ale byl to Theodor Nott sakra. Obličej mu vytesali bohové, tělo sám ďábel a bylo součástí něj, že lámal holkám srdce. Někdy to udělal tak trochu úmyslně, jindy to bylo nevědomky, ale v tomhle ohledu fakt nebyl nevinnej. Vím, že to pro tebe je překvapení, protože si přesně dokážu představit, jak jsi ho musela znát a věř mi, s tebou to bylo opravdový, ale s Daphne to taky myslel vážně, než ses objevila ty.“

„Tvrdil mi, že se do mě zamiloval při naší první politický debatě,“ zašeptala Hermiona. „Ale ta proběhla v pátým ročníku z kraje října. To je čtyři roky zpátky, Zabini a Theo by nepodvedl,“ vrtěla hlavou se slzami v očích. „Mně by nepodvedl.“

„Nikdy by tě nepodvedl,“ přikývl Blaise. „Nikdy tě nepodvedl. Daphne a on, jejich vztah, to všechno začalo, když jim bylo dvanáct. Dělali jsme si z nich strašnou srandu, byli děti. Jenže pak přišel třeťák, čtvrťák a oni pořád byli spolu. A byli dokonalí, oba hezcí, oba čistokrevní, oba chytří, rozuměli si ve všech směrech, v nichž si v tom věku rozumět lze. Daphne byla přesně taková holka, jakou si Theovo táta představoval. A byla to přesně ta holka, kterou si Theo měl představovat, znali se od dětství, jeden pro druhého byli dětskou láskou, teenage románkem a pak přišel pátý ročník. A on jí řekl, že chce skončit. Že to, co bylo mezi nima, byla jen dětská láska. A samozřejmě, že to nejde nechápat, chtěl se posunout, ale Daphne...Daphne byla zamilovaná. A po tom, co jí řekl, byla zlomená.“

„Ale už to budou čtyři roky,“ zavrtěla hlavou.

„Přejde tě snad někdy ta tvoje láska k němu?“ zvedl obočí a ona vykulila oči. Zásah. „Tak vidíš,“ kývl hlavou. „Vím, že musela být ostrá, ale ruku na srdce a koleje za hlavu, vážně bys reagovala jinak?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou.

Zářným příkladem z Hermionina života byli Ron a Levandule. Když byli v pátém ročníku, byla do Rona tak moc zamilovaná a on jí pak zlomil srdce, i když o tom sám nevěděl.
Když se ti dva rozešli, pocítila Hermiona sobeckou radost, kterou ale rychle zahnala do pozadí své mysli a když se během války dali zase dohromady, moc ji to nepotěšilo, i když z Rona měla radost...ale Levanduli zkrátka neměla ráda a ať se jí snažila kvůli Ronovi respektovat sebevíc, nikdy jí to pořádně nešlo.

„No tak vidíš,“ přikývl. „Chvíli jsme se je snažili dát zase dohromady a pak najednou nám Theo oznámil, že někoho má. A my mu to nevěřili, protože jsme tu osobu nikdy neviděli a on nám nechtěl říct, kdo to je. A pak přišel s tím, že si je jistej tím, že už nikdy nebude chtít nikoho jinýho a ukázal nám prstýnek a nám došlo, snad po roce, že to neříkal jen proto, že už nechtěl Daphne, ale proto, že skutečně poznal někoho, s kým si rozuměl. A nikdo jsme netušil, kdo to je nebo kdo by to aspoň mohl být. A pak jsi v posledním ročníku nepřijela do Bradavic. Přestal mizet po nocích, ale ne kvůli zvýšené kontrole, přestal se usmívat, ale ne kvůli Smrtijedům, přestal být on, ale nebylo to jen kvůli té době. A když jsme ho viděli naposledy,“ začal se třást a s pláčem složil hlavu do kolen.

„Zabini,“ objala jej bezmyšlenkovitě kolem ramen. „Nemusíš pokračovat.“

„Budu! Šel do Sovince, chtěl ti od-odnést dopis a-a řekl mi, že to je dopis pro tebe a já-já se naštval, protože jsem se o něj b-bál a...řekl jsem mu, že ne-nechápu, jak mů-může být tak hloupej a že-že jsem měl o něm lepší mínění,“ pověděl jí škytavě a i z jejích očí tekly slzy.

„Ví, žes to tak nemyslel,“ zašeptala Hermiona a objala jej pevněji než předtím.

Chápala, jak se cítil. Vždyť to poslední, co řekla svojí mamce bylo:
„Už jdu, mami!"