Můj ty světe, doufám, že jste si užili školní týden číslo dva. 😁
Já jsem úspěšně přežila a dopsala tuto kapitolu, a tak jsem zvědavá, co na ni budete říkat 😜
Déňa ❤️

O dva týdny později

Na dveře obrovské kanceláře se ozvalo zaklepání. Když jeden z pracovníků ministerstva kouzel otevřel, objevil se v nich všem známý Draco Malfoy v doprovodu Pansy Parkinsonové, Daphné Greengrassové a Blaise Zabiniho.

„Je tu Grangerová?“ zeptal se hned a Hermiona, která doposud hleděla do papírů zvedla oči ke dveřím, v nichž tato obávaná čtveřice stála.

„Děkuju, Vincente,“ usmála se brunetka, ač to bylo úsměvem, jenž jí vůbec nebyl podobný a dala tak kolegovi najevo, že si návštěvníky převezme. „Co mi chcete?“ zeptala se jich otráveně.

„Draco říkal, že jsi tu na zkoušku,“ odpověděla jí Pansy, rovněž s otráveným obličejem.

„Napadlo mě, jestli bys s náma nechtěla na oběd,“ ujal se slova opět blonďák.

„S váma?“ zvedla obočí. „Přeskočilo ti?“

„Vidíš?“ zazubil se Blaise a otočil se na patě.

„Stůj, Zabini,“ sykla Daphne a sjela Hermionu pohledem od hlavy až k patě. „Draco říkal, že jste si na tom...na té události sedli. Chce nás s tebou seznámit a jestli jsi se dostala pod kůži jak Theovi, tak Dracovi, tak asi nemůžeš být tak příšerná, jak jsem si myslela,“ promluvila upřímně.

„To jako chcete říct, že jste se nade mnou smilovali? Nepřijde vám to trapný?“ zvedla Hermiona obočí a chtěla zavřít dveře, ale tmavovláska ji zastavila.

„Drahoušku, pokud to nezkusíš, tak to nevíš, vím, že ukazovat se v naší společnosti ti asi příliš nevoní, ale myslím, že Theo by chtěl, aby ses seznámila s jeho nejstaršími přáteli, až to nebude nebezpečné. A to je právě teď. Tak se seber a potáhni,“ věnovala jí otrávený pohled a otočila se na podpatku, následovaná Daphne a Blaisem.

„Tak pojď,“ kývl blonďák hlavou a vydal se za svými přáteli.

„Co to dělám se svým životem,“ povzdechla si Hermiona, když se skutečně natáhla pro peněženku a zavřela za sebou dveře.

„A ani to nebolelo, ne?“ zazubil se na ni Blaise a připojil se k ní dozadu.

„Myslím, že tohle je poprvé a naposled, co s váma takhle jdu,“ zabručela.

„Hlavu vzhůru, Grangerová, třeba se ti nakonec zalíbíme,“ kmitl rameny. „Zahoď předsudky, taky jsme to udělali, když nám Draco sdělil svůj nápad.“

„Ach, Malfoy,“ pokývala zmateně hlavou a vrhla tázavý pohled po blonďákovi, jenž si pokojně kráčel vedle Zabiniho, který si od ní nenápadně držel metr odstup.

„Theo jej považoval za nejlepšího kámoše,“ podíval se na ni. „Tohle je důkaz, že jím skutečně je,“ dal důraz na poslední slovo.

„Blaisi,“ zavrčel Draco hledíc stále před sebe přes zatnuté zuby.

„Promiň,“ zapíchnul oči do země, ale jen do doby, dokud je zase nezvedl, neboť na sobě vycítil pohled, který přicházel z jeho pravé strany, tedy od Hermiony. „Co je?“

„Nic,“ zavrtěla hlavou a pohlédla před sebe na dvojici bývalých Zmijozelek.

Až teď si všimla, že i přes to horko, které poslední dny doprovázelo, měly na sobě obě dvě černé oblečení. Parkinsonová černé lodičky, dlouhé kalhoty, šedivé tílko a černou košili, dokonce i Greengrassová, jež si v Bradavicích vždy našla způsob, jak obejít školní řád, aby mohla nosit co nejvíce barvených kombinací, na sobě měla černé šaty s délkou ke kolenům, elegantní šedý klobouk a baleríny stejné barvy.

Nenápadně loupla očkem také po zbytku jejich partičky a i když byli oba muži slušně oblečeni v kalhotech a košili, nehráli ani oni žádnými barvami. Jen černé kalhoty a šedá košile. Ona sama měla černou sukni do půli stehen, šedivé sáčko, černé tričko a černé lodičky.

Byli si podobní. V tuto chvíli byli i v něčem stejní. Všichni plakali pro tu samou osobu. Cítila se s nimi propojená, i když věděla, že k nim nepatří. Byli to Theovi přátelé a na oběd ji brali kvůli němu, ne kvůli ní ani kvůli sobě. Pro něho. Pro Theodora.

Konečně někdo dělal něco pro něj, konečně se nemusel starat on o ně, konečně se mohli starat oni o něj.
Konečně se octla mezi lidmi, kteří rozuměli její ztrátě, chápali to, co ztratila ona, nepřirovnávali její ztrátu ke své, protože tito lidé ztratili tu samou osobu.

Přišli o Thea, o toho nejlepšího a nejchytřejšího a nejobětavějšího muže, jehož kdy mohl svět poznat. Jehož kdy mohla ona poznat.

„Pro Merlina, Grangerová,“ povzdechla si slečna Greengrassová, která se na ně otočila, aby zkontrolovala, zda za nimi vůbec jdou, protože byli všichni tři úplně zticha. „To jsou slzy?“

„Co?“ vrátila se Hermiona zpět do reality a sáhla si na tvář, po níž jí stékala jedna slza za druhou. „No jo...jo, asi jo,“ přikývla a začala si je stírat hřbetem ruky.

„Nebelvírka,“ vydechla blondýnka opět a ze své černé kabelky vytáhla bílý látkový kapesníček, jímž slečně Grangerové otřela oči. „Pojď sem,“ mlaskla a jemně ji objala.
Zřejmě neznala nic jiného než tohle jemné, snad až porcelánové objetí, protože když ji členka zlatého tria stiskla pevněji, zatvářila se poněkud překvapeně a neohrabaně ji poplácala po zádech a pomalu se od ní odtáhla, aby její místo zastoupila kamarádka.

Pansy byla přeci jen víc na fyzický kontakt než křehká Daphne, a tak to byla tentokrát ona, kdo knihomolku překvapil pevným objetím. Ale tak mile, že dala bez problémů průchod svým slzám.

„Co by ti teď pomohlo, Hermiono?“ zašeptala černovláska, zatímco ji hladila po vlasech. „Co ti běží hlavou?“

„Všechno,“ odpověděla jí též šeptem a schovala obličej víc do jejího ramene. „Úplně všechno.“

„Poslouchám tě, jo?“ řekla černovláska vyrovnaným hlasem.

„Prostě nevěřím, že tu není, víš? Večer vedle něj usínám, ráno se vedle něj probouzím a odpoledne se k němu vracím. Povídáme si spolu o politice a plánujeme svatbu a pomáhá mi, když nemůžu usnout. Když celou noc nespím, hrajeme šachy. Ale normální, ty kouzelnické jsou moc barbarské. Ale dneska ráno jsem zaspala a najednou... najednou tam nebyl. A mně je po něm smutno,“ sdělila jí tohle všechno tlumeným hlasem, aby to slyšela jen ona.

„To je v pořádku,“ povzdechla si Pansy a hladila ji po zádech. „Za chvíli tě ten stesk přejde,“ odtáhla se od ní, ale jen tak, aby si hleděly do očí.

„Ale já vím, že to je nesmysl. Vím, že jsem blázen, protože Theo na mě nikde nečeká, maximálně tak někde jinde než na tomhle světě, ale stejně mě to vědomí, že na mě čeká, strašně uklidňuje,“ kývala zběsile hlavou a loupla očkem po Theových přátelích, při čemž zaregistrovala, že se Blaise s Daphne objímají a Draco jim oběma přejížděl po zádech.

Vůbec jim nezáleželo na tom, že jsou v Londýně v jedné z méně rušných uliček, kde kolem nich ale stále chodili lidé, jen tam stáli a byli spolu.

„Já nevím, kdy to přejde, ale přejde to,“ dala jí Pansy vlasy za uši a palcem jí setřela slzičky z líčka. „A do tý doby jsem tu pro tebe. Všichni. Pomůžeme ti se vším,“ pohladila ji naposledy po vlasech a pak ji pustila a chtěla se vrátit k partě, ale až potom si všimla, a nebyla sama, že to není Daphne, kdo pláče, ale že se ramena třesou Blaisovi.

Ten urostlý mladý muž, jehož tvář vždy zdobil úsměv za jakékoliv situace skutečně plakal.

„Miláčku,“ povzdechla si Pansy a opět vystřídala Daphne, která se znovu otřásla a udělala pár kroků vzad. „To bude dobré. Chceš si o tom znovu promluvit?“ zeptala se ho a když přikývl, odtáhla se od něj a vzala jej za ruku s omluvným pohledem kývla na Draca a Daphne a šla s Blaisem pryč.

„Kam jdou?“ zeptala se Hermiona.

„Každej se se smutkem vyrovnává jinak,“ kmitl Draco rameny a Daphne pokývala hlavou. Očividně si hlídala, aby se vetřelec nedozvěděl až příliš. 

„Oni se už jako nevrátí?“ podivila se brunetka.

„Ne, oni se už nevrátí,“ přikývla blondýnka a tím vyděsila slečnu Grangerovou. Ač se to zdálo k neuvěření, z celé té party jí byl nejsympatičtější Zabini a co teď měla dělat, když tady najednou nebyl?

Byla tu sama s Malfoyem a Greengrassovou a co měla najednou dělat?

„Tak je oběd asi na vás, dámy, já se přizpůsobím,“ zívl jediný muž a založil si ruce na prsou, když vtom se chytil za hlavu.

„Co ti je?“ divila se Daphne a on jen mávl rukou a sehnul se na zem, kde za ním ležela na zádech malá sůvka.

„Díky, Helen,“ zvedl ji, převzal si od ní dopis a zase ji pustil. „Je ještě malá, víte?“ omluvil sovičku a dal se do čtení, při čemž se v jeho obličeji vystřídala spousta výrazů, zůstal mu však ten ustaraný a podíval se na obě dvě dámy před sebou. „Musím odejít,“ oznámil jim.

„Děláš si srandu?“ zvedly obě dvě obočí a podívaly se jedna na druhou. 

„Tohle nepočká,“ řekl a vydal se rychlým krokem pryč. „Tak zas někdy!“ zavolal ještě.

„Takže jsme tu jen my dvě?“ otočila se Hermiona na Daphne.

„No ano,“ přikývla nervózně a rozhlédla se kolem sebe jako by hledala únikovou cestu.

„Tak si dojdeme na jídlo spolu?“ namotávala si členka zlatého tria pramínek vlasů na prst.

„Já na žádnej oběd nechtěla,“ odsekla blondýnka a změřila si Hermionu pohledem.

„Já taky ne,“ zvedla obočí. „Ale když už jsem odešla, ráda bych se najedla,“ řekla.

„Já sama s tebou?“ vykoktala ze sebe Theova kamarádka.

„Ty sama se mnou, ano,“ přikývla brunetka a pak protočila oči. „Fakt musíš být taková slepice, Greengrassová?“

„Nemáš páru, co by to pro mě znamenalo,“ zamračila se. „Zradu. Byla bych jako on.“

„On?“

„Theodor,“ nakrčila Daphne nos. „Nemáš ponětí, jakou bolest mi způsobil tím, že si vybral tebe.“

„Co to sakra říkáš?“ vystoupila proti ní Hermiona a ona sklopila oči.

„Byl moje první láska, Grangerová! A vybral si tebe. Co je na tobě lepšího? Seš špinavá a mudlovská, jak tě mám asi přijmout, když můžeš za všechno moje trápení? Nemůžu tě přijmout ani kvůli Theovi jako ostatní, ani jako člověka, nenávidím tě. Strašně tě nenávidím a to se snažím, abych tě aspoň snesla, když tě ostatní zkouší vzít mezi sebe. A ty pak začneš plakat kvůli mojí lásce. Nosíš hrdě zásnubní prsten a čekáš, že to nikomu vadit nebude? Že tak uctíš Theovu památku nebo co? Nepatřilas do jeho světa. Ani po válce byste spolu být nemohli a tys mu stejně musela poplést hlavu. Byl můj. Byl celý můj a pak potkal tebe. A já neměla nikoho. A teď jsi mi odehnala i zbytek kamarádů, Merlin, jak já tě nenávidím,“ povzdechla si nakonec slečna Greengrassová a zvedla oči od země.

„Věř mi, nemám v úmyslu vrývat se ti pod kůži. Tobě ani tvým přátelům. A je mi líto, žes Theem byla posedlá tak moc, že z jeho volby děláš mojí chybu, ale tohle není láska. Tohle je psycho. Ani Theo by to takhle nechtěl.“

„Neznalas ho,“ zavrtěla hlavou.

„Každá jsme ho znala jinak,“ opáčila slečna Grangerová. „Ty jsi ta kamarádka, já jsem ta, který věnoval svý srdce, Greengrassová,“ zaútočila na ni slovy. „Jsem ta, který dal prstýnek s příslibem brzkého sňatku, jsem to já, komu patřila jeho poslední slova. A co dal tobě?“

„První pusu,“ zašeptala blondýnka a Hermiona překvapeně couvla. Najednou jí došlo, co všechno řekla. A to jen ve svou obranu. Najednou ji slova opustila. „První rande. Tys byla možná první velká láska, já byla první holka.“

„To se hodně vyplatí,“ neodpustila si nebelvírská slečna.

„Ano, Grangerová, vyplatí. Já mu ukázala, jaký to všechno je.“

„A on si vybral, jaký si to udělá.“

„Merlin, mám vůči tobě takovou averzi,“ odfkla si pohrdavě.

„Já k tobě nikdy nic takovýho nepociťovala,“ pohlédla jí Hermiona do očí.

„Theodor byl hlupák,“ zavrtěla blondýnka hlavou.

„Odvolej to,“ postoupila k ní o krok blíž brunetka.

„Vnitřně jsem umřela stokrát, zatímco on šel za tebou, já chodila zpátky k myšlence o nás,“ pousmála se. „A spoustykrát mi dal naději, že by jednou mohla být ta moje myšlenka skutečnou. A potom zase odešel zpátky za tebou. Byl hlupák. A nikdo to neuměl říct na plnou hubu, i když viděli, že mi ubližuje, zastávali se ho. Jsem sama, chápeš? Neznalas ho tak, jako já, znalas ho jako gentlemana, co tě vždy vyslechl a vždy si pro tebe našel vlídné slovo. Ale nebyl takový ke všem. A já to poznala na vlastní kůži. Přesto jsem nechtěla nic jiného než abych to byla já, komu dá ten prstýnek, co máš na ruce. A ty si myslíš, že jsem ho nemilovala? Běž se zahrabat do svého smutku.“

„Mrzí tě to vůbec?“ zašeptala Hermiona. „Mrzí tě vůbec to, že tu už není?“

„Myslíš, že mě těší, že už tu není?“ zvedla obočí Daphne a nevěřícně zakroutila hlavou. „Ubohá mudlovko, kéž bys jen věděla,“ řekla a dala se na odchod.

„Greengrassová,“ zavolala na ni, ale než stačila udělat první krok, aby ji dohonila, byla se zahřměním ta tam.

A ona tam zůstala sama s jedinou myšlenkou - znala jsem ho?