Taaak, vítejte, vítejte 😊
Pro mě dneškem začínají jarňáky, tak jsem zvědavá, jak to bude se mnou a psaním 🤭
Budu moc ráda za zpětnou vazbu! 🫶🏻
Déňa ❤️

Jak se pozná, že někoho milujete?

Pořád na něj myslíte, nedovedete si představit vaše běžné fungování bez něj, nebo se prostě nestane nic a vy to víte? Máte o danou osobu starost i když vlastně nemusíte, nebo to jen znamená, že moc přemýšlíte a měli byste si dát pauzu?

Tyto otázky si Draco kladl v květnu 1999, dvanáct měsíců po tom, co se dozvěděl, že jeho nejlepší kamarád není mezi živými, devět měsíců po tom, co si navykl dennodenně spát vedle kamarádovy přítelkyně.

Nevzpomínal na to, co bylo před rokem nebo jak mu jeho kamarád chybí, přemýšlel pouze nad tím, co cítí a proč to tak cítí, jestli něco tedy vůbec cítil.

Povídat si s náhrobním kamenem, na němž stálo přítelovo jméno ve chvílích, kdy si nebyl něčím jistý, byl jistým způsobem zvyk, který se mu za ten rok podařilo vybudovat si, ale dnes toho bylo dost.

Proč jen stát a sám se užírat, když v hloubi duše věděl, že mu pomůže jen jediné - cítit jeho vůni, nasát pohodovou atmosféru, kterou spolu zažívali a jen být. Mluvit do prázdna na místě, které jim oběma zajistilo, i když překvapivě, ty nejlepší vzpomínky - Nott manor.

Místo, kde Thea osmnáct let dusil jeho vlastní otec, místo, které ze srdce nenáviděl, místo, které chtěl po otcově smrti zničit, místo, kde se ono dva tak moc sblížili, pravděpodobně i místo, kde zemřel.

Nesnášel to tady stejně tak, jako jeho nejlepší kamarád, ale přesto se nemohl zbavit pocitu, že až vejde, vyjde schody do Theova pokoje a nasaje tu atmosféru, kterou tak miloval a nenáviděl zároveň, dozví se odpovědi na všechny otázky.

Vlastně vůbec netušil, proč se tam vrátil, rok po smrti nejlepšího přítele, hledal odpovědi, ale vlastně je vůbec nechtěl slyšet. Bylo to jako by jej sem něco samo zavedlo. Instinkt.

Bylo zvláštní vzít za kliku s vědomím, že ty dveře neotevře...otevře?

Povedlo se mu to. Otevřely se. Po chvíli rozmýšlení, zda je to opravdu něco, co chce udělat, pak vkročil do domu a ocitl se v hale, v prázdné a tiché.

Tiché, dokud se pořádně nezastavil, nenadechl prachu, nezaposlouchal se a neuslyšel jakési neidentifikovatelné zvuky. Připravil si hůlku a vydal se za tím zvukem dolů do sklepa.

Moc dobře to znal, tahle stará sídla čistokrevných rodin měla všechna v podstatě stejný plán, a tak věděl, co najde. Mříže, dýky, řetězy...

A Grangerovou?

„Co tu děláš?“ vydechl překvapeně a rychle zaklidil hůlku.

A ona se na něj jen se slzami v očích podívala a pak se znovu otočila a začala vzlykat.

„Co se děje, co tu děláš?“ vydal se k ní a pak to uviděl.

Zaschlá stará krev, vedle ní čerstvá.

Čistá a mudlovská.

Jeho a její.

„Hermiono,“ vzal ji za krvavé ruce a sebral jí nožík. „Tohle ne.“

„Tohle je jediná možnost, jak být zase spolu,“ zašeptala a on zavřel oči a zavrtěl hlavou, aby z ní vypudil ten hněv a bolest, co se v něm právě odehrávala.

„Vždycky můžeš jít přece za ním, pojď, půjdeme na hřbitov,“ pokusil se ji odtud dostat.

„Ale tam není,“ vrtěla hlavou. „Je tady,“ řekla a ukázala na krev na kamenné podlaze.

„Ne, Hermiono, není.“

„Ale jo, je!“ vykřikla a padla na kolena. „Je tady, vidíš? Koukej na tu krev, není stejná jako jeho? Je jeho! Je tady, Malfoyi. Je tady a můžeme být spolu.“

„Grangerová,“ zavrčel a poklekl vedle ní, snažíc se nevyjet na ni. „Jestli v tom hledáš nějakou zvrácenou filozofii, tak tě musím zklamat, ale o to fakt nemám zájem.“

„Tak odejdi! Jistě jsi sem nepřišel proto, aby ses podíval na naši krev, ne? Přišel jsi kvůli sobě, tak odejdi! Vypadni!“

„Já tady takhle nenechám,“ zavrtěl hlavou.

„Nebo co?“ pohlédla mu do očí a pak se usmála šíleným úsměvem. „Je mi z nás na blití. Je tady,“ sáhla na zaschlou krev. „Je tady s námi a podívej se, co tady děláš. Snažíš se se mnou mít trpělivost a odvést mě pryč. V jakým vesmíru bys to dělal?!“

„Ve vesmíru, kde se z tebe stala emočně nestabilní bytost, z Theodora zabitý kouzelník a ze mě debil se slabinou pro tebe, pojď domů!“

„Ne! Ne, protože dneškem to končí!“

„Rozcházíš se se mnou? Vážně? Tak, aby to Theo viděl?“ kývl hlavou ke kaluži krve.

„Ano! Bylo toho dost.“

„Jde jen o tenhle den,“ pokusil se uklidnit. „Jde jen o dnešek, protože jsi zdrcená, protože před rokem jsi byla kvůli tomu na dně, ale věř mi, že zítra to zase bude dobrý,“ řekl blonďák co nejklidnějším hlasem a vzal ji kolem ramen.

„Ne!“

„Ano! Když tě tady teď nechám, ať si děláš cokoliv, co tohle je, slíbíš mi, že budeš schopná dopravit se v pořádku k sobě do bytu, kam za tebou přijdu zítra večer, abysme to racionálně probrali?“

„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Nic ti nedlužím, já ti nemusím nic slibovat! Slíbili jsme Theovi, oba jsme mu slíbili věrnost,“ rozvzlykala se opět. „Já mu to slíbila, tys byl jeho přítel a přísahal jsi a podívej, co jsme udělali! My ho zklamali! Jen tři měsíce po tom, co nás neměl na očích jsme ho zklamali! Promiň, lásko,“ lehla si do zaschlé krve a stočila se do klubíčka, kde plakala.

„Zítra to bude lepší,“ opřel se Draco o sloup nedaleko něj a jen sledoval, jak se Hermiona třese zimou a pláčem.

Nechtěl ji v tom nechávat samotnou, ale věděl, že kdyby se jí pokusil pomoci, udělal by to ještě horší, a tak tam s ní jen seděl a byl, dokud nebylo po pár hodinách křiku a pláče ticho.

Usnula.

„Kéž bys věděla, jak mě mrzí tě takhle vidět trpět,“ pohladil ji po vlasech a přehodil přes ni své sako, aby jí bylo alespoň trochu teplo.

Pak se zvedl, přešel nahoru do haly a poté i do kamarádova pokoje, kde ucítil tu povědomou vůni a tu atmosféru.

Rozhlédl se. Postel měl ustlanou, vše na svém místě úhledně složené nebo založené, uklizené, zkrátka perfektní, jak to měl Theo rád. Až na jednu věc. Kalamář s inkoustem, v něm brk a odsunutá židle.

To nevypadalo jako něco, co by se mu podobalo. A tak si dovolil o krok více, než chtěl. A udělal takto o deset kroků víc, dokud nestál nad stolem, na němž ležely čtyři papíry.

Draco, Pansy, Blaise, Daphne.

To snad nebyly dopisy na rozloučenou, že ne?

Draco, kamaráde,

jestli se ti tento dopis dostal do rukou, pak jsem šťasten, neboť to znamená, že si nebudeš dělat výčitky.

Začal bych tím, že jestli jsem opravdu nepřežil a upřímně si velké naděje nedávám, není to tvoje chyba, neměl a nemohl jsi udělat nic jinak. Rozmlouval jsi mi ten vstup ke Smrtijedům, ale já tě neposlechl a stalo se mi to osudným. Ale copak jsem mohl vědět, že bude chtít zabít rodiče mé lásky? (Kdyby se, mimochodem, její dopis někde ztratil, prosím, řekni jí alespoň to, že ji miluju.)

Rozhodně bych nerad plýtval vzácný čas na sebekritiku a sebelítost, protože jsem už slyšel dole šílenou Bellatrix a obávám se, že Smrt mi dýchá na záda, takže to zkrátím.

Bojím se, ovšemže mám strach, co se mnou bude, ale klidnějším mě nechává, že moje Hermiona bude v bezpečí, protože jestli tohle čteš, mohu tě o něco požádat - opatruj ji. Když to bude třeba, zaopatři ji, když si to bude přát, miluj ji. Vím, že už k ní dávno chováš nějaké city, co bych to byl za kamaráda, kdybych to neviděl? Draco, neber na mě ohledy. Je mladičká, ty taky. Pokud se náhodou stane, že pro ni vzplaneš a ona pocítí to samé, nenechte se vzpomínkami na mě rozdělit.

Pokud se mýlím a byl jsi na ni milý jen kvůli mně, doufám, že v tom budeš pokračovat, že pokud to bude potřeba, budeš jí alespoň z části tak dobrým přítelem, jako jsi byl mně. Jsi úžasný člověk, můj nejlepší kamarád a já s láskou vzpomínám na všechny ty chvíle, při nichž jsem měl tu čest být s tebou, smát se, nadávat, pít, povídat si. Jsi úžasná osoba, úžasná osoba, které se jen staly špatné věci, ale já vím a vím, že i ty víš, že to z tebe nedělá špatného člověka.

Fakt mě štve, že jsme spolu nemohli zažít víc. I když si myslím, že na ten požehnej věk osmnáct let jsme toho zažili dost. Mám tě rád, kamaráde, je mi ctí, že jsem tě měl ve svém životě, doufám, že toho nelituješ.

Tvůj, zajisté nejlepší, kamarád Theo

„Theodore, Theodore,“ zavrtěl blonďák hlavou. „To snad ne, ne? Fakt jsem to našel až po víc než roce?“

Povzdechl si a promnul uslzené oči. Miloval Thea tak moc, jak jen kamarád kamaráda mohl a nikdy si to neřekli, dočetl se o tom až v dopise na rozloučenou a už mu to nemohl říct zpátky, ani si z něj udělat srandu. Nešlo to.

Tenhle den byl nakonec těžší, než čekal. A nemohl za to jen dopis, který teď našel, ale i ta prokletá žena ležící tam dole pod jeho sakem.

Všechno se mu ten den tak nějak vymklo z pod kontroly, emoce se nahromadily a on se posadil na stoličku, na níž zřejmě seděl Theo, když psal dopisy a začal plakat tak, jako to potřeboval udělat už pár měsíců.

V domnění, že je v pokoji sám, nebral vůbec žádné ohledy na to, jak zní nebo jak vypadá a dost jej překvapilo, když se před ním objevila postava Grangerové.

Jen zavrtěl hlavou a schoval obličej do dlaní, ale jen do chvíle, než cítil její obličej vedle svého.

Když se ni podíval, viděl ty uslzené oči, které na něj soucitně hleděly, ale z nějakého důvodu nemohl říct nic jiného než jednu jedinou větu.

„Vypadáš příšerně,“ poznamenal při pohledu na její pořezané ruce, rozcuchané vlasy, kruhy pod očima a vyhublou postavu.

„Díky, i ty jsi k zahození,“ ušklíbla se a on ji objal. „Promiň mi to,“ zašeptala.

„Není co, Hermiono,“ hladil ji po zádech a znovu jej zavalil příval slz a ji taky.

A tak tam v Theově pokoji nad dopisy utěšovali jeden druhého a ještě netušili, co jim jejich další cesta životem (a autorka této povídky) připraví za nástrahy.