Upřímnost nade vše - nemám ráda, když musím 😅
Takže to byla upřímná věc číslo jedna, co se té druhé týče, vím, že věková omezení se dávají jen proto, aby se porušovala, ale přesto si chci připadat důležitě, takže sem dám maličké upozornění na 15+ a žádám vás, nic z níže uvedených praktik, prosím, neprovádějte, pokud jste nedovršili výše uvedené věkové hranice
Každopádně jsem chtěla vydávat každé pondělí, bohužel jak vidíte, jsem to porušila, takže bych chtěla jen říct, že pravidelnost vydávání žádná nebude, když bude čas, bude kapitola 😊
Děkuji za pochopení 😁
Déňa ❤️

„Tak šťastného půl roku přetvářky, drahá Grangerová," pozvedl sklenku šampaňského.

„Šťastný půl rok, blondýno," ušklíbla se, než se bytem rozeznělo cinknutí sklenek. „A na to, aby nás ten pocit viny brzy sežral."

„To přijde," oplatil jí úšklebek a napil se bublinek.

„Ukazovat se před tvými přáteli jako přátelé tě netrápí?" zvedla obočí.

„Jsme snad něco víc než přátelé, Grangerová?" mrkl na ni a ona nasadila vážnou tvář.

„Přítel je člověk, který zná melodii tvého srdce, který ti ji předzpívá, když ji zapomeneš. A tak je spíš na místě položit si otázku o tom, jestli nejsme o něco méně než přátelé," pohlédla mu přímo do očí, což vzhledem k tomu, že mu seděla v klíně, nebylo nijak složité.

„Filozofické otázky v jedenáct večer? Je to opravdu to, co chceš dělat?" stiskl rukou její stehno, při čemž se skoro neznatelně napřímila.

Celého půl roku mezi nimi neproběhlo víc než polibky a tisknutí se k tomu druhému při probdělých i prospaných nocích, ale šest měsíců byla dost dlouhá doba na to, aby si zjistili slabiny či citlivá místa toho druhého.

„Copak si představuješ jiného, blázne?" zašeptala mu do levého ucha, při čemž položila sklenku na stůl.

Zásah. Přímý zásah na jeho citlivé místo.

„Myslím," shodil ji na rozložený gauč vedle sebe a položil sklenku vedle té její, aby ji mohl uvěznit svým tělem, „že oba víme, kam tím směřuju," pousmál se lišácky, než se zmocnil jejích rtů, aby ji zbavil možných argumentů.

Jejich jazyky se setkaly, miloval tenhle okamžik, okamžik, kdy nebylo nic jiného než ona, on a jejich jazyky zápasící o ústa toho druhého.

A když jej kousla do rtu a nevědomky se začala pánví pohybovat v rytmu, v jakém to měl rád, instinktivně vklínil svou ruku mezi její nohy a přejel po látce teplých punčocháčů.

„Draco," zasténala a pootevřela rty přesně tak, jak měl rád, když to dělaly.

„Uvolni se," zašeptal jí do ucha a pokračoval v cestě dolů přes její krk, klíční kost, zahalená ňadra, pupík, který se díky nadzvedlé blůze odhalil, až konečně došel k sukni, kterou vykasal nahoru a přejel svými rty po jejím nejcitlivějším místečku, které, i přes přítomnost punčoch, cítil, že na něj již čekalo.

Pohladil ji odspoda nahoru přes její citlivé místečko a pak ji konečně zbavil punčoch, aby spatřil krajkové kalhotky, které začal ihned stahovat také.

Nebelvírka pod ním slastně zavzdychala a prohnula se v zádech.

„No počkej, to jsem pořádně ještě ani nezačal,“ zamumlal pro sebe a ona jen zamručela na znamení toho, že už by měl pokračovat, při čemž se Draco jen pousmál, podíval se na její rudé tváře a pak už se jen sklonil k jejímu citlivému místečku, které nejprve jen přejel jazykem, čímž donutil nebelvírčiny svaly, aby se napnuly a za několik minut už byl zase nahoře vedle ní, držel ji v náručí, zatímco ona pořád vydýchávala ten překrásný zážitek.

„Děkuju ti,“ řekla mu se zavřenýma očima.

„Nemusíš děkovat, pro Merlina,“ ušklíbl se. „Myslím, že to je přesně to, cos potřebovala.“

„Máš pravdu,“ přikývla Hermiona s červenými tvářemi. „Ale stejně ti děkuju.“

„Přestaň, za chvíli budeš vděčná i za to, že každej večer přijdu,“ protočil oči.

„To už jsem,“ pousmála se.

„Pro Merlina, Grangerová,“ zakňučel. „Drž pec.“

„Nemám pec,“ broukla.

„Nemyslím doslova,“ žďuchnul jí do žeber a ona vypískla.

„Nelechtej mě!“

„Budu!“ zvolal a využil své pozice, díky níž ji mohl krásně lechtat a ona se nemohla vykroutit, a tak se svíjela, házela sebou ze strany na stranu a snažila se mu utéct, ale nešlo jí to.

„Draco,“ křičela mezi záchvaty smíchu. „Draco!!“

„Od kdy mi říkáš křestním?“ zarazil se.

„To nevím,“ kmitla rameny, „ale taky ti můžu říkat ty proradná zlá zmijeeeeeee!“

Při posledním slově ji začal Draco opět lechtat a ona vyprskla smíchy a znovu sebou začala házet.

„To odvoláš, co že jsem?“ přestal a otočil si její hlavu na sebe.

„Že jsi ďábel bez kousku citu v těle,“ ušklíbla se a uvelebila se u něj v náručí.

„Jak pozorný kompliment,“ zakroutil nevěřícně hlavou.

„Taky mi můžeš nějakej hodit, když tě to potěší,“ zazubila se.

„Seš čistá dušička,“ ušklíbl se.

„Prosím?“

„Hele, podívej,“ poposedl si. „I přes to, že jsem na tebe vytáhl znamení zla, vzal na tebe hůlku, chtěl na tebe zaútočit...zůstala jsi. Nemuselas, mohlas odejít, nebo mě sundat svými vynikajícími kouzly, ale došlas mě obejmout. Nikdo před tebou to nevěděl. Tys mě objala a snažila se mi pomoct. Nikomus to neřekla, nechalas mě naložit s tím tak, jak jsem uznal za vhodný a proto jsem na tebe přestal být hnusnej v tom pátým ročníku. Pomohlas mi, i když jsi mě nesnášela a za rok jsi to udělala znova. Grangerová, jsi ta nejčistější duše, jakou jsem kdy poznal.“

„Mám se rozplakat nebo...“ zamrkala zmateně.

„No to samozřejmě není třeba,“ protočil oči. „Jen jsem ti to chtěl říct. Nějakej impuls nebo co.“

„Děkuju,“ usmála se a dala mu pusu na tvář.

„Zase to slovo,“ zasmál se.

„A jak ti mám ten vděk jinak vyjádřit?“ zamračila se.

„Mně prostě stačí,“ vzal ji za ruku, „když sem k tobě přijdu,“ posunul se níž, takže byl hlavou na svém polštáři vedle Hermiony, „takhle si vedle tebe položím hlavu a dám na stranu to tvý vrabčí hnízdo,“ posunul jí vlasy blíž k její hlavě, při čemž si je stáhla do ohonu, „a ty si ho dáš přesně do tohohle vrkoče. Pak počkám, jestli se přitulíš nebo sáhneš po knize a pak,“ řekl, když se k němu přítula, „můžu zhasnout tu lampu, zavřít oči a poslouchat, jak klidně dýcháš a nakonec usneš a já pak můžu celou noc jen přemýšlet...nebo taky spát. A to je to, co je přece víc než slova,“ mrknul na ni ve tmě.

„Stačí ti jen tohle?“ zvedla Hermiona obočí.

„Já vím, že si myslíš, že jsem na to moc rozmazlenej,“ ušklíbl se. „Ale tohle, to je fakt to nejvíc, co mi můžeš dát.“

„Kdo tě učil skromnosti?“

„Život tě naučí sám,“ kmitl rameny. „Tak spi.“

„Neříkej mi, co mám dělat,“ zamračila se.

„To víš, že jo,“ pousmál se a přitiskl se k ní blíž.

Nakonec byla tohle jeho nejmilejší část dne. I když jej kolikrát kousalo svědomí a křičelo, aby ji nechal, jednoduše si tuhle část dne tak zamiloval, že už si ji prostě nemohl zakázat.

Šťastného půl roku přetvářky, ale před kým se přetvařovali?

Před sebou? Před kamarády? Před celým světem? Nebo před Theem?

Od jejich srpnového setkání se u Theova hrobu nikdy nesešli, ani to nechtěli, ale sám nikdy pořádně nevěděl proč. A možná na to teď přišel - přetvařovali se před ním, protože kdyby se u něj, nebo spíše jeho památníku, ocitli spolu, Theo by to viděl. A ten pocit zrady by byl ještě o dost větší.

Nakonec to pro něj nebyla taková maličkost, trávit s ní čas. Bral si od ní to nejcennější, Theovo místo.

Nebylo to málo. A jenom čekal, kdy ji to dojde.