Ahojda...odpusťte, prosím, já mám dneska prostě sobotu 😩
Ale myslím, že dnešní kapitolkou bych si to u vás mohla vyžehlit 😅
Tak jsem zvědavá, co na ní budete říkat 🤭
Vaše Déňa ❤️

„Takže,“ usadila se slečna Grangerová s miskou oříšků vedle Draca.

„Takže,“ napodobil ji, čímž si vysloužil drobný kopanec.

„Jak jsem říkala, budeš má zpovědnice,“ začala znovu. 

„A to obnáší co?“ povzdechl si zmučeně.

„Že mě budeš poslouchat, v případě nouze pak i utěšovat,“ vysvětlila mu ve stručnosti.

„Takže vlastně dělám to, co do teď, akorát jsem pro to teď dostal pojmenování,“ přikývl a ona také. „Tak jo,“ souhlasil.

„Tak poslouchej, jo?“ uvelebila se konečně, vzala limonádu do ruky, založila nohy do tureckého sedu a spustila: „Ginevra pojede pryč, což znamená, že budu chudinka sama. Harry nahání tvé nedopadené kolegy a Ron se stará o Levanduli, takže -“

„Weasley že se o něco stará?“ přerušil ji Draco se smíchem.

„Dokonce o někoho,“ našpulila rty.

„A proč se o ni stará?“ zeptal se nezaujatě.

„Protože ji během bitvy o Bradavice pokousal Šedohřbet,“ pohlédla mu do očí. „Málem zemřela. Byla šťastná, že žije a když se pak dozvěděla o tom, že bude do konce života nebezpečná a...ty věci kolem, radši by nežila.“

„Ona ne vlkodlak?“ zděsil se blonďák.

„Jo. Ale vlastně je fajn, že se o ni Ron stará, díky tomu se dali zase dohromady.“

„Oni spolu chodí?“

„Jo,“ usmála se brunetka. „Nejde jim to nepřát, prostě byli poprvý moc mladí.“

„Bylas mladší než oni, když jsi začala chodit s Theem,“ zamračil se.

„Ne, my to spolu sice na takové...víc než kamarádské vlně táhli od...no vlastně od půlky páťáku, ale já jsem zářijové dítě,“ pronesla hrdě. „No Theo vlastně taky. Prostě nám bylo šestnáct, sice pořád děti, ale byli jsme vlastně oba nějaký ten měsíc před ostatními. Ti dva spolu chodili v patnácti, což nezní tak vážně jako šestnáct.“

„Od kdy?“ zvedl obočí.

„No tak celkově když slyšíš patnáct ještě vidíš to dítě, ale když se řekne šestnáct, řekneš si to už je slečna,“ pokývala hlavou a on si jen povzdechl. Nemělo smysl jí to rozmlouvat. Oni dva také byli jenom děti. Přitom toho měli tolik za sebou...

„Stejně jim do těch šestnácti moc nechybělo,“ namítnul.

„Jenže já a Theo jsme byli vyspělí,“ protočila oči. „O věku to vůbec není, jde o tu vyspělost. Teď už je to tak nějak rovno, protože jsme si všichni přišli tím samým a dospěli jsme strašně rychle, ale my byli rozumnější.“

„To jste byli,“ nemohl nesouhlasit.

„Proto nám to tak pevně drželo a vydrželo i přes tu dálku, i přes ty rozdíly,“ sklopila oči. „Sakra, mně vlastně až teď dochází, jak brzy jsem našla svou osudovou lásku,“ řekla roztřeseným hlasem a setřela si dvě zbloudilé slzičky z tváře.

„Lepší brzy než nikdy, ne?“

„Možná by bylo lepší nikdy,“ povzdechla si. „Aspoň by to teď tolik nebolelo,“ pousmála se smutně.

„Lituješ toho?“ zeptal se na troufalou otázku.

„Že jsem ho poznala?“ zvedla k němu oči, aby viděla přikývnutí. „Už jsem nad tím přemýšlela. A ne jednou,“ připustila. „Přemýšlela jsem i nad tím, že bych si nechala vzít vzpomínky na něj.“

„Takže odpověď je, že ano?“ vyvalil na ni oči.

„Nelituju toho, že jsem ho poznala. Ani toho, že jsme se sblížili...i když trochu víc, než jen to,“ zasmála se, ač měla stále zastřené oči jak slzami, tak vzpomínkami. „Rozhodně nelituju toho, co všechno se mezi námi stalo. A nelitovala bych toho ani kdybychom se stal jednou rozešli. Vždycky bych byla šťastná za to, že on byl můj první. A stejně se nedokážu zbavit pocitu, že mu to můžu vyčítat,“ zavrtěla hlavou. „Měla jsem sedmnáctý narozeniny, když jsem se mu zaslíbila. I když jsem se už dávno předtím stala jeho lady Nott,“ pousmála se. „Je to hroznej závazek. Naši byli jeden pro druhého první a už od dětství mi kladli na srdce, že se nemůžu věnovat jen tak někomu. Že to musí být ten pravý. A jak jsme si budovali s Theem mezi sebou důvěru, pak jsme se poprvé políbili a vrcholem všeho jsme se spolu poprvé vyspali, tak mi něco vzadu v hlavě mi říkalo, že už není cesty zpět, že jsem prostě...jeho. Takže přijmout jeho žádost o ruku bylo to nejmenší, co jsem mohla udělat. A i když na mě s ničím netlačil, byl vždycky hodný, pozorný a přesně takový, jakého jsem ho chtěla a byla jsem si vážně jistá, že s ním budu do konce života, tak se ve mně teď něco zlomilo. A i když mi to teď přijde nemožné, uvědomuju si, že mi je teprve devatenáct a že do konce života určitě nebudu sama. A děsím se chvíle, kdy k někomu pocítím to, co k němu...a budu z toho zoufalá, protože si vždycky uvědomím, že jsem Theovo,“ vzdychla a on pochopil.

Chtěla se přes něj přenést. Hrozně moc se o to snažila, ale nešlo to. Ač mluvila o budoucnosti, věděl, že ve chvíli, kdy je připravena o tom mluvit, se to stalo přítomností. A možná, ale jen možná, protože se mu opravdu líbila, doufal, že důvodem, proč se tak moc snaží dostat se přes tuhle bariéru, je on sám. Jak pošetilé, že?

„Tak a pojďme na něco veselejšího. Téma já a Theo je pro dnešní večer tabu,“ promnula si obličej a zavrtěla hlavou. „Dneska večer hodíme pořádnej pokec.“

„Já ti říkal, že počítáš s tím, že se zdržím,“ řekl s vítězným úsměvem a ona se též musela usmát.

„Nepočítám, jen tajně doufám,“ připustila.

„To je ještě lepší,“ liboval si.

„Já totiž zjistila, že jak jsem u tebe na včerejšek přespala a jak jsme se pak zhádali, tak jsem na dnešek nemohla vůbec spát a bylo mi tady hrozně smutno. No tak jsem doufala, že bys tu dneska mohl zůstat a říkat nějaký nudnosti, abych se konečně zase vyspala,“ ušklíbla se a on nevěřícně zavrtěl hlavou.

„Ona mi snad naznačuje, že má zájem o to, abych tady přespal,“ zamlaskal, čímž ji rozesmál.

„Jasně že ne,“ řekla naprosto nepřesvědčivě, a tak se stalo, že o hodinu později měli rozložený gauč, byli přikryti dekou, opření každý o svůj polštář, otočeni na sebe a smáli se jedné z mnoha historek, které si ten večer sdělili.

„A když jsem byl malej, šíleně jsem se s Pansy pohádal kvůli lékořicový hůlce,“ smál se Draco. „Ale fakt strašně. Protože byla její, já je měl ale nejradši, tak jsem jí ji zlomil, ale ona si je chtěla nechatl, takže na mě byla hrozně naštvaná. Ani jsme se nemohli vidět. A když jsem pak mamce řekl, co se stalo, vzala mě na Příčnou ulici a nechala mě vybrat pro Pansy jakoukoliv dobrotu, co jsem chtěl. A tenkrát jsem jí vzal Slony, “ pokračoval a hleděl do dálky, zatímco Hermiona hleděla na něj. „A dal jsem jí je jako omluvu. Ona si jeden vzala, zapískala jako vlak a začala se smát a já věděl, že je to už v pohodě. Od tý doby jí po každý hádce dávám Slony. A je to fakt sranda, protože pak se k nám připojila i Daphne, Blaise...a nakonec Theo, s ním to teprve začala být -"

„Už nemluv,“ zašeptala Hermiona s prstem položeným na svých ústech. „Jsou čtyři ráno. Tenhle večer byl úžasnej,“ pohlédla mu do očí. „Neříkej jeho jméno. Nepřipomínej mi, že je můj a já jsem jeho. Tahle noc je naše,“ vydechla.

„Víš, teď to zní víc než jen...přátelsky,“ polknul a kousek si od ní odsedl. Snad aby odolal jejím pootevřeným rtům.

„Možná,“ sklopila oči k jeho rtům. „Možná je tahle noc stvořená k tomu, abysme to změnili,“ pronesla šeptem do tiché místnosti osvětlené jenom stolní lampou.

Nevěděla, proč jí ta slova vycházejí z úst tak automaticky. Ani nevěděla, proč přelezla blíž k němu, aby mezi nimi byla zase původní vzdálenost, možná ještě o několik centimetrů menší.

„Ty nemáš ani tušení, co děláš, Hermiono“ vrtěl hlavou, hledíc na její rty, poslouchajíc její zrychlený dech. Snažil se ignorovat to, že kdyby chtěl, mohl by jen trochu naklonit hlavu, vzít její obličej do dlaní a políbit ji přesně tak, jak to chtěl nevědomky udělat celé ty roky.

„Bojíš se toho?“ přiblížila se k němu a jejich nosy se o sebe otřely. Chtěla ho políbit. Jen políbit, víc nic. „Jsme střízliví, ne?“

„Opilí chtíčem,“ polkl. Byla to pravda. Tak dlouho po ní toužil, že se nemohl považovat za střízlivého, ne v její přítomnosti.

„Tak proč ses ještě ani nehnul?“ zeptala se šeptem, jako by oba dva posledních pár chvilek neměli na víc než na tu tichou formu komunikace.

„Pořád ještě racionálně uvažuju,“ zavrtěl hlavou, ruku položenou na její šíji. „Ne. Vlastně se o to snažím. Nemůžu to udělat.“ 

„Je ti ale jasný, že když to neuděláš ty, udělám to já?“ vydechla brunetka a zavřela oči.

„Tak proč ses ještě ani nehnula?“ pousmál se, než se pár setinek na to dotkla svými rty těch jeho.

A v tělech obou dvou se rozletělo hejno motýlů.

Byl to polibek, po němž oba toužili, ač si to dlouho neuvědomovali. A tak to nebyl hřích, pouze naplnění jejich tužeb.

Ale když se od sebe po tom jemném doteku rtů odtáhli a zůstali na sebe překvapeně a okouzleně zároveň hledět, věděli, že nebyl poslední.

„Jestli to uděláme ještě jednou, Draco,“ začala Hermiona se zavřenýma očima. „Tak zhřešíme.“

„Ó, Hermiono,“ pousmál se. „Máme na rukách krev a v srdci tolik špíny a ty máš strach z dalšího hříchu?“ řekl a pak už jen viděl, jak se jeho ruka zmocňuje jejího krku a své rty, které se bez sebemenších výčitek zmocnily těch jejích.

Pro normálního nezúčastněného pozorovatele by to vypadalo jako pouhý polibek, ale jen oni dva věděli, že právě dělají něco, za co se budou za pár hodin možná proklínat.