Ahojda 😊
Jak jste přežili další týden? 🤣
Já se přiznám, já jsem se snad v životě více netěšila na víkend, byl to hrozný týden 🙈
Užívejte kapitolu a dejte vědět názory! 💓
Vaše Déňa ❤️

„Tady bydlíš?“ hvízdnul Draco, když se ocitli v Hermionině bytě.

„Jo,“ přikývla. „Vím, není to velký, ale...jsem tu sama, tak mi to stačí,“ řekla se stydlivým úsměvem.

Pansy se mezitím po bytě rozhlížela.

Malá do žluta laděná kuchyňka, modrý ušák a velký rozkládací modrý gauč s krbem naproti, vedle krbu se nacházely dveře, zřejmě dveře do koupelny, kousek od dveří se nacházela malá předsíňka zelené barvy vedle vchodových dveří, vedle nichž byla spousta poliček s knihami.

„Je to tu krásný,“ vydechla Pansy a posadila se do ušáku.

„Jsem ráda, že se ti tu líbí,“ rozzářila se nebelvírka. „No, postavím vodu,“ řekla nakonec po chvilce ticha a přešla do kuchyňky, kde do konvičky napustila vodu, která po chvíli začala vařit.

„Můžu si sednout?“ zeptal se blonďák.

„Určitě,“ přikývla brunetka a natáhla se do skříňky pro skleničku s kávou.

„Chceš pomoct?“ přišla za ní Pansy.

„Ne,“ zavrtěla hlavou slečna Grangerová. „Ale jsi moc hodná, že ses zeptala,“ usmála se jemně.

„Tak jo,“ přikývla černovláska a posadila se zpátky na své místo.

„Mlíko, cukr?“ otočila se na ně.

„Obojí,“ zabručel Draco, než zase nasál tu zvláštní atmosféru, která mezi jimi třemi panovala.

„Já jenom mléko,“ kývla Pansy a za nedlouho přede všemi stál jejich šálek kávy a uprostřed stolku sušenky.

„Dobrou chuť,“ popřáli si vzájemně a pak se začal každý věnovat své kávě, mlčeli.

Uplynulo deset minut, dvacet, půl hodina a jediné, co bylo slyšet, bylo cinkání hrníčků o talířky a občasné usrknutí, nebo křupnutí sušenky. Po čtyřiceti minutách ticha Pansy promluvila: „Byla to dobrá káva.“

„Turecká,“ reagovala rychle Hermiona.

„Ty jo,“ povzdechla si černovláska. „Tam jsem se vždycky chtěla moc podívat.“

„Já jsem vždycky chtěla vidět Švédsko,“ přiznala na oplátku nebelvírka. „Nebo Dánsko. Lákají mě severské země.“

„Myslíš ta zima?“ zvedl Draco obočí.

„Ta příroda,“ vyvedla jej z omylu. „S Theem jsme plánovali...plánovali jsme se tam jednou podívat,“ řekla se zasněným úsměvem, ale potom se rychle napila kávy a sklopila oči.

„A co ty, Draco, mám by ses chtěl podívat?“ otočila s Pansy na kamaráda sedícího vedle Hermiony. 

„Já?“ zatvářil se otráveně.

„Ty.“

„Asi do...asi do Rakouska,“ kmitl rameny. „Nebo Německa, Česka...nevím, asi je mi to jedno.“

„Proč Rakousko?“ zajímala se slečna Grangerová.

„Protože příroda,“ propíchnul jí pohledem a ona se musela pousmát.

„Jé,“ vykřikla najednou Pansy.

„Co se děje?“ otočili se na ni sborově Draco s Hermionou.

„V osm jsem měla být se Zabinim v restauraci! Na rande!“ vyskočila z ušáku a doběhla ke krbu.

„To sis na to do teď nevzpomněla?“ zvedl obočí blonďák.

„Ne!“ ohradila se slečna Parkinsonová. „Mějte se, Příčná ulice!“

„Svině,“ protočil Draco oči.

„No, mně se to vlastně hodí,“ polkla nahlas Hermiona.

„Co se ti hodí?“

„Že jsme tu sami,“ řekla a otočila se na něj. „Šla jsem za tebou. Chtěla jsem ti něco říct.“

„A co?“

„Promiň,“ usmála se prostě. „Byla to blbost. Včera odpoledne. Měla jsem to přejít a všechno by bylo v pohodě. Nebo vlastně asi nebylo, ale určitě bysme dneska dělali každej něco jinýho než to, co jsme absolvovali před pár minutama. Byl to ohavnej sedánek.“

„Jo, byl fakt hroznej,“ souhlasil Draco a oba se dali do smíchu.

„Ale...pozvání na kafe pořád platí. Myslím jenom pro tebe.“

„Copak, Pansy se ti nezamlouvá jako kámoška ke kávě?“

„Víš, jak to myslím,“ protočila oči.

„Jsem rád, že se nezlobíš,“ řekl, aniž by se jí podíval do očí. „Myslím tím...sakra, jak to jen říct...Theo není důvod, proč jsme spolu tak často. Prostě si s tebou fakt dobře rozumím a...jo. To je asi to, proč jsem tě vzal i do toho baru. Chtěl jsem s tebou trávit čas i jinak než jen společným fňukáním nad ztrátou toho nejdůležitějšího.“

„Děkuju, že to říkáš,“ přikývla se slzami v očích.

„Hm,“ pokýval hlavou a otočil se na ni.

„Nikdy bych si nemyslela...víš, ani by mě nenapadlo, že...že to budeš ty, kdo mě bude nejvíc zachraňovat.“

„Zachraňuju tě?“

„Už dva dny jsem nekouřila,“ zvedla hrdě bradu.

„To si zaslouží Oskara,“ poznamenal blonďák suše.

„Ty víš, co je to Oskar?“ zatvářila se Hermiona absolutně překvapeně.

„Slyšel jsem, že to je nějaký ocenění, když jsem byl na jedný...nekouzelnický akci,“ kmitl jednoduše rameny.

„Zajímá tě mudlovskej svět?“ nevěřila slečna Grangerová svým očím.

„Jo, zajímá mě tvůj svět,“ přiznal neochotně a ona se zářivě usmála.

„Nejsi duch nebo tak?“ prohlédla si ho.

„Ne, nejsem,“ zavrtěl hlavou. „Zajímala mě jiná kultura, no.“

„Tebe?“

„Ježiš jo, co na tom nechápeš?“

„Jsi ta nejvíc nemudlomilná bytost, jakou jsem kdy potkala.“

„Za ty dva roky a něco jsem se změnil,“ poukázal tak na fakt, že si vzpomíná na na jejich noc v umývárně.

„Věř nebo ne, ale to už jsem stačila zjistit,“ seznámila jej s tím faktem.

„To jsem rád,“ přikývl příkře a chvíli bylo ticho.

„Naliju nám limonádu?“

„Ty se nechceš zlinkovat jako posledně, že ne?“ neodpustil si to rýpnutí.

„Ne, to fakt ne,“ zadržela smích a sáhla do lednice pro pomerančovou limonádu, kterou následně postavila na stůl, aby si mohli v průběhu večera dolévat.

„Čekáš že se zdržím?“ zvedl obočí, když láhev zaznamenal.

„Určitě ne,“ odpálkovala jej. „Ráno jdu do práce,“ dodala na vysvětlenou.

„Přesto doufáš, že se zdržím,“ trval na svém.

„Jo, protože jsem se rozhodla, že budeš moje nová zpovědnice,“ seznámila jej s verdiktem dnešního dne.

„Zpovědnice?“ nechápal.

„Tak tak,“ usmála se sladce, chopila se sklenky s limonádou, usedla tak, aby seděla přímo naproti němu, založila nohy do tureckého sedu, uvelebila se a přímo se mu zadívala do očí: „Takže.“

„Takže?“ stěží zakrýval smích.

„Co je k smíchu?“ protočila oči.

„Nic, jen to, jak elegantně sedíš, když máš sukni,“ řekl jakoby nic a ona se podívala na své oblečení a zamračila se.

„Je dlouhá,“ hájila se. „A jestli s tím máš problém, můžu vejít do támhletěch dveří,“ ukázala na koupelnu, „a vylézt za necelé tři minuty jako naprosto jiná osoba,“ zvedla bradu jako hrdý lev.

„Tvé tři minuty startují právě...teď,“ začal počítat její čas a ona rychle položila limonádu na stůl, při čemž pár kapiček vylila, zabouchla za sebou dveře a Draco osaměl, na ony dveře hleděl a věnoval se počtu.

Vlastně byl rád, že na chvíli zmizela, Pansy se k němu přemístila tak nečekaně, že si stačil košili zapnout jen tak tak a ještě tak špatně, že na poslední knoflíček už nezbylo místo a první dírka zase neměla svůj knoflík, a tak se rozhodl, že ty tři minuty k úpravě též využije.

A tři minuty by byly jistě akorát, kdyby slečna Grangerová nezávodila a nevylezla v teplácích, volném tričku, vlněných ponožkách, odlíčená a s jakýmsi prazvláštním útvarem na vrchu její hlavy už za minutu a šestatřicet vteřin přesně, a tak se stalo, že jej zastihla, jak si rozepíná poslední knoflíček.

Zůstala stát ve dveřích a jemu se ruce zastavily na posledním knoflíčku a oba na sebe hleděli. Jeden druhému vypaloval oči, ale pohledy neroztrhly následujících pár minut, dokud se Hermionino obočí nevrátilo zpět na původní rovinu, párkrát nemrkla a neposadila se vedle něj.

„Řekni mi, prosím, že to je jinak, než to vypadá,“ povzdechla si nahlas a chytla se za hlavu.

„Řeknu,“ pokýval hlavou. „Pansy přišla nevhod. A já si tu košili špatně zapnul. No tak mě napadlo, že když tu budeš za tři minuty, mohl bych si to předělat a...tys přišla brzy.“

„Panebože,“ složila obličej do dlaní a ramena se jí pomalu začala třást. Tentokrát ale ne pláčem. „Neuvěřitelný,“ smála se a on se k ní nemohl nepřidat.

A tak tam chvíli seděli, smáli se a nasávali tu pohodovou atmosféru, která v Hermionině bytě konečně vládla.

Když je konečně přešel ten největší nával smíchu, podívala se slečna Grangerová na Draca a řekla téměř klidným hlasem: „Jestli jí chceš nechat takhle, můžeš. A myslím, že bych našla i nějaký velký tepláky, kdybys nechtěl mít na sobě kalhoty od obleku.“

„Víš, že to vůbec není špatnej nápad,“ přikývl, načež se kudrnatá slečna opět zvedla, otevřela jeden ze šuplíku na komodě a začala se v něm přehrabovat, dokud nenašla to, co hledala a nehodila po Dracovi tepláky.

„Můžu ti půjčit ještě tričko,“ oznámila mu a ze stejného šuplíku vytáhla tričko.

„Dík,“ zamručel a zkoumavě pohlédl na svou společnici, která stála diskrétně otočená zády a vypadalo to, že tak hodlá stát, dokud jí neřekne, že se může otočit. Hezké, pomyslel si a začal se převlékat.

„Nosíš doma normálně kalhoty od obleku?“ zeptala se Hermiona, stále otočená zády.

„Většinou,“ připustil a natáhnul si tepláky. Byly mu úplně akorát.

„Proč?“ pokračovala zvědavě v otázkách.

„Často někdo přijde na návštěvu. Někdy nečekaně, někdy ohlášení. Někdy se já rozhodnu jen tak někam jít, někdy jsem doma jen na hodinu, tak se nepřevlékám, je to různý, ale většinou chodím oblíkanej doma stejně jako venku.“

„Hrabe ti?“ nechápala.

„Jsem už od malička zvyklej, že se tak doma chodí,“ kmitl rameny a přetáhl si triko přes hlavu. „Kdes to vzala?“ divil se, když už byl oblečený.

„Co myslíš?“

„Ty hadry,“ řekl a ona se otočila. „Jakože nestěžuju si, je to přesně moje velikost, ale o to jde. Proč máš hadry velikosti 38 pánský u sebe ve skříni?“

„To je vlastně moc vtipná historka,“ přisedla si zpět k němu. „Byl to dárek od Ginny pro Harryho,“ vysvětlila, jako by to něčemu pomohlo.

„Dobře, ale to to dělá ještě divnější,“ pohlédl na svůj nový model.

„Ron nám měl zjistit Harryho velikost oblečení, protože mu Ginny chtěla dát něco, co by bylo konečně jeho a nebylo by to zděděné po Dudleym. No, žel bohu, Harry měl na sobě zrovna pyžamo po Dudleym a Ronovi se zdálo, že mu dokonale padne, takže se podíval na velikost a sdělil nám, že Harry nosí 40. Ale nám se to nezdálo, shodly jsme se na tom, že to Ron určitě popletl a Ginny pořídila 38. Bohužel po všem tom našem putování, běhání, nejezení Harry ještě shodil a jednou jsme to i všichni dohromady rozebírali...prostě má menší velikost a tím to končí. A protože to bylo u mě, zůstalo to tu a já to zaklidila s tím, že jí to příště vezmu. No, už to tu mám nějaký ten pátek a...teď se to hodí.“

„Mám na sobě věci pro Pottera?“ zvedl obočí.

„Je to tak,“ přisvědčila Hermiona s uličnickým úsměvem, při němž si Draco nemohl odpustit zavrtění hlavou. „Já mám nápad,“ vydechla po chvilce.

„Umírám touhou dozvědět se o tvém nápadu,“ zamrkal na ni řasami.

„Nasypu oříšky.“

„Tak fajn,“ pokrčil rameny a nechal ji, aby se opět zvedla a donesla oříšky.

Něco mu napovídalo, že tohle bude ještě dlouhá, dlouhá noc.