Ahojda, dneska to budou hluboké myšlenky nad životem...ne, kecám, tohle je přesně ta kapitola, co píšete ve tři ráno den před vydáním 😜
Doufám, že se bude líbit i tak 😼
Jako vždy budu šťastná za vaše názory 😊
Déňa ❤️

„Tak jo,“ přikývla Pansy s obočím skoro až ve vlasech. „Posral jsi to,“ souhlasila s ním a on rozmáchl rukama.

„Děkuju,“ protočil oči a posadil se  vztekle na postel.

„Takže,“ posadila se vedle něj černovláska váhavě. „Chceš Grangerovou,“ pronesla vyšším hlasem, než mluvila obvykle.

„Netvař se tak překvapeně, vždyť jsi to tenkrát říkala. Já tě s tím poslal do háje, ale myslela sis to.“

„Ale ve snu by mě nenapadlo, že to bude pravda!“ zamračila se. „A vůbec, myslíš si, že teď dá šanci tobě? Po tom, cos jí dneska řekl? Po tom, co umřel ten, co se k ní choval jako k princezně? Draco, nechápu, co si od toho slibuješ, ale lásku Grangerový si nezískáš.“

„Já ale nechci její lásku,“ vyplivl poslední slovo.

„A co chceš?“

„Já nevim!“ vjel si rukama to vlasů. „Já nevim, v jednu chvíli bych jí líbal, další zabil, jednu chvíli zní její hlas jako nejsladší hudba a další chvíli jako...jako kdyby ti lítalo kolem uší hejno vrabců! Proklínám jí, no přesto mě přitahuje. Vím, že patří jinýmu, stejně chci, aby byla moje. A přesto netoužím po její lásce.“

„Víš,“ pronesla Pansy s drobným úsměvem a upravila mu vlasy. „Myslím si, že mi nebudeš věřit, ale všechno, cos právě řekl a všechno, co ti právě teď běží hlavou, je mi tak důvěrně známé, až se vracím půl roku zpátky,“ usmála se. „Sral mě víc než ostatní, nejradši bych ho zabila, přesto jsem ho hrozně milovala, říkala jsem si, že si nikdy nemůžu dovolit být s ním něco víc, protože bych ho ztratila. Když jsem tuhle myšlenku zahnala, uvědomila jsem si, jak je otravnej a jak moc nechci být nic víc než kamarádka. Mohla jsem ho mít, strašně jsem ho chtěla, přesto jsem nechtěla jeho lásku. A víš, co se stalo?“

„Začali jste spolu chodit,“ povzdechl si otráveně Draco.

„Jo. Začali jsme spolu chodit a víš proč?“ zahleděla se mu do očí a než se stačil nadechnout, pokračovala: „Protože všechny ty věci, co jsem zažívala, všechny ty věci, co jsem si odpírala mi říkaly jediný - chci jeho. Ale když jsem pak měla jeho...došlo mi, že mi to nestačí. Chtěla jsem víc než jen jeho, víc než objímání, mazlení se, chození za ručičky, sem tam sex, líbání, chtěla jsem víc. Chtěla jsem ho milovat. A i když jsem po tom všem nevěděla jak, ani Zabini nevěděl jak, neuměli jsme to, tak jsme se snažili a podívej se na nás teď. Je to ten nejkrásnější a nejzdravější vztah, co jsem měla a sakra Draco, jestli po tý ženě toužíš, tak se do toho vrhni po hlavě.“

„Jenže tys šla z toxickýho vztahu a Zabini ze života plnýho děvek. Já se snažím dostat z tý pojebaný minulosti, co mám za sebou a ona ze smrti svý jediný lásky, kterej byl mimochodem můj nejlepší kámoš,“ opáčil a černovláska se zvedla z postele, přešla před něho a přidřepla si k němu jako k malému dítěti.

„Někdy, Draco, milujou lidi jako ty nejvíc,“ pohladila jej po rukou, které měl složené a položené na kolenou. „A někdy to nevyjde. No a někdy je třeba čeká fakt něco krásnýho, jen to přichází v ty nejhorší chvíle. Třeba tohle. Třeba se to, co se stalo, mělo stát.“

„Chceš tím tvrdit, že měl Theo umřít pro moje štěstí?“ postavil se blonďák.

„Možná,“ kmitla rameny a postavila se, takže stály tváří v tvář. Aspoň téměř.

„Pans, od kdy máš takový myšlenky?“

„Zabili mi tátu, mámu zavřeli. Umřel můj celoživotní kamarád Theo. Logan, i když byl toxickej, byl moje první láska, taky umřel. Málem jsi umřel ty, Zabini, Daphne. Myslím na ty, který mám, ty, co nemám, jsem pohřbila, tak se to má dělat.“

„A co vzpomínky na ně?“

„Nežiješ ve vzpomínkách, ve vzpomínkách žijou oni, ne ty,“ zavrtěla hlavou.

„Takže tys to prostě...nechalas to všechno jít?“

„Slzy mi nikoho nevrátí, Draco, jasný?!“ vykřikla zničehonic. „Všichni truchlíte pro nic! Ničíte se, vzpomínáte, chodíte zapalovat svíčky, nosíte na hroby květiny, ale nic z toho vám je nevrátí! Táta, tvoje teta a ještě jednou můj nejmilejší člověk na světě Theo, nevrátí se!“ vykřikovala zběsile, ignorujíc slzy, jež se jí draly z očí.

„Pansy,“ oslovil ji něžně Malfoy.

„Zabývám se tím, co mám, chci, aby byli lidi kolem mě šťastný, protože ten smutek a žal vás zabíjí a stejně vám to vaše milovaný nevrátí! Žiješ jen jednou, je ti osmnáct, miluješ holku? Vem si jí! Stojí ti něco v cestě? Maximálně strach, ty ubožáku! Přiblížil ses k pánovi zla, přeběhl na druhou stranu, viděl to, o čem se jiným nesnilo a nemáš koule na to vzmužit se a být šťastnej? Budeš brečet kvůli něčemu, co už je dávno ztracený?! Náš kamarád je pryč! Je pryč. Je pryč, je pryč, je pryč,“ vrtěla hlavou. „Je pryč a jestli je pryč, tak měl být pryč, Osud to tak chtěl, tak se tomu nebraň! Utíkáš před nevyhnutelným, utři slzy, jdi za ní a do hajzlu,“ vjela si prsty do vlasů. „Jestli to ze mě dělá špatnou kámošku pro Thea, tak je mi to líto, ale...ty si zasloužíš štěstí,“ vydechla a natáhla k němu ruku. „A jestli to štěstí má být ta mudlovská šmejdka, co ti roky pila krev, tak prosím! Jdi si pro ní!“ otočila se na dveře a pak zpátky na kamaráda. „Theo by to pochopil. Kdybys mu to řekl i tenkrát, tak by to pochopil,“ přikyvovala a následně se v slzách sesunula na zem.

„Pans,“ povzdechl si Draco, posadil se vedle ní, objal ji kolem ramen a nechal ji, aby se mu vyplakala v náručí.

„Ty tvrdíš,“ vydechla Pansy, „že byl Theodor tvůj nejlepší kámoš. Jak?“

„Co?“

„Jak mohl být tvůj nejlepší kámoš? Když ti říkal všechno, neměl před tebou tajemství a tys mu ani nepřiznal, že toužíš po jeho holce,“ podívala se mu do obličeje. „Chtěls mu to někdy vůbec říct? Nebos po ní chtěl do konce života toužit, chtěl jsi doufat, že přijde jiná? Nebo cos vlastně chtěl, Draco? Cos čekal od života, než se ti naskytla tahle příležitost?“

„Co tím chceš naznačit?“

„Uvědom si to,“ zašeptala a začala si utírat oči.

„Ne, já si nebudu nic uvědomovat, protože všechno, cos dneska řekla, že pravda, ale já se tě ptám, cos tím chtěla říct?“ mračil se.

„Možná si to jednou uvědomíš,“ kmitla rameny a zvedla se. „A možná ne.“

„Parkinsonová!“ zvedl se i on, ale to už byla na cestě po chodbě.

„Podívej,“ zastavila na schodech. „Ty bys rád lásku, ale lidem, co by ti jí dali, se neotevřeš. Když se otevřeš, utečeš, jako teď s Grangerovou, protože teď hledáš důvody, proč ne, místo způsobů, jak ano. Dostaneš příležitost pokusit se o první lásku v celým tvým životě a tu příležitost obcházíš. Tak pro co žiješ, Malfoyi?“

„Proč mi dáváš hluboký otázky o životě?“ hleděl na ni rozpačitě a pokračoval za ní k východu.

„Jeden oplakáváš,“ sjela jej pohledem. „Ale on si ujasnil priority, umíral s tím, že se v jednu chvíli života cítil šťastný. Nemusíš plakat nad jeho životem, protože měl skvělej život. Měl bys plakat nad tím svým, to tys ještě štěstí nenašel. Ale ani jej nehledáš,“ otočila se na podpatku a otevřela obrovské dveře.

„Pansy!“ vyštěkl Draco a pohotově ji chytil za zápěstí, když si až potom všiml, proč ztuhla.

„Jdu nevhod?“ usmála se nervózně Hermiona stojící venku před dveřmi, při čemž se Pansy rychle vytrhla z Dracova sevření a narovnala se tak, jak ji učili a Draco následoval jejího příkladu.

„Ty nikdy,“ zazubil se a obě ženy zvedly obočí a vrhly po sobě nechápavé pohledy.

„Akorát jsme šli na bar,“ pokusila se z toho Pansy elegantně vybruslit. „Přidáš se?“

„No,“ zasmála se Hermiona a sklopila oči. „Myslím, že po zkušenostech z minula to vynechám.“

„Co kafe?“ navrhla rychle černovláska.

„To taky není dobrej nápad,“ vypadlo z blonďáka.

„Kafe by bodlo,“ řekla slečna Grangerová ve stejnou chvíli, při čemž slečna Parkinsonová kmitla očima mezi těmi dvěma.

„Dobře, tak se rozmyslete,“ pronesla otráveně.

„Zvu vás k sobě,“ řekla rychle Hermiona.

„To zní dobře, ne?“ otočila se Pansy na Draca a ten zběsile přikyvoval, za což si vysloužil kamarádčin kopanec.

„Tak vyjdete ven? Přemístím nás,“ natáhla k nim ruce.

Když obě dvě zmije vyšly a chopily se nebelvírčiných rukou, ozvalo se hlasité prásk a po trojici nebylo ani památky.

Snad tam po nich zůstala jen ta zvláštní atmosféra, kterou měl na svědomí Draco Malfoy, jemuž v hlavě právě hlodal obrovský brouk.