Tony

„Dobrou." „Dobrou."

„Tak, to bylo divné. Asi už půjdeme taky spát, co?" Oba z přítomných přikývli. „Necháme Clinta na zemi, nebo ho odneseme do postele?" Steve by ho sám neunesl a Bruce vypadal, že sebou každou chvíli taky hodí o zem. „Raději bych ho tu nechal. Netuším, zda bychom mu neublížili ještě víc." Poslechl jsem Steva a nechal Clinta na zemi. „Tak tedy dobrou noc." „Dobrou." Steve odešel k sobě a já s Brucem jsme si lehli každý do svých postelí. Netrvalo ani pět minut, co jsem poprvé zaslechl Brucovo chápání. Nedivil jsem se, vypil toho opravdu hodně. Samo sebou, že pět flašek nestačilo, tak jsem zašel do tajné skrýše na chodbě. Teď jsem ležel v posteli a koukal do stropu. Z jedné strany jsem slyšel Clinta z obýváku a z druhé strany Bruce z postele. Ležel jsem tam snad sto let a nedokázal usnout. Nebylo to ale tím hlukem. Myslel jsem na dnešní den. Na učebnu matematiky a na večerní flašku. Tak surově mě Steve líbal poprvé a bylo to naprosto úžasné. Rozhodně bych to chtěl zažít znovu. Nakonec, ani nevím proč, jsem vylezl z postele a namířil si to do ložnice. Blondýn nikdy nechrápal, takže jsem nevěděl, jestli spí. „Steve? Jsi vzhůru?" Nic, žádná odezva. Spal. Došel jsem až k jeho posteli a posadil se na blízkou židli. Nechtěl jsem ho budit, jen jsem ho pozoroval. Seděl jsem u jeho postele dlouhé minuty, snad i hodiny, a pozoroval jeho spící tvář. Vypadá jako anděl, jako anděl, co mi spadl z nebe. Jenomže mě už uchvátilo peklo a nemohu se k němu dostat zpět. Díval jsem se, jak se mu mění grimasy ve tváři, jak se mu něco zdálo. Po tváři mi stekla osamělá slza. Chystal jsem se odejít, přeci jenom musím být na zítra alespoň trochu vyspalý. Zvedl jsem se ze židle a odnesl ji na své místo. Naposledy jsem se podíval na spícího Steva, než jsem kolem jeho postele zamířil ke dveřím. Procházel jsem kolem jeho trupu, když pode mnou zavrzala podlaha. Celý jsem strnul na místě a doufal, že jsem ho neprobudil. Pomalu jsem otočil hlavu na stranu a střetnul se s pohledem pronikavých modrých studánek. Sakra, tak to jsem podělal. Proč jsem sem vlastně chodil? „Tony? Co tady? Ach, to musí být další sen. Bože, proč tě nemůžu dostat z hlavy?" Sen? Jemu se o mě zdá? Steve si frustrovaně vjel dlaněmi do nádherných blond vlasů za zaskučel. Najednou se mi nechtělo odejít. Posadil jsem se zpět na židli a pobaveně se na něj ušklíbl. „Tobě se zdá jenom o mě, co?" Pokýval hlavou a posadil se na posteli do předklonu tak, že vypadal jako uzlíček neštěstí. „Kolikrát už jsme tohle probírali? Milionkrát? A stejně mi vždycky poradíš to samé, tak proč to nefunguje? Když jsem v tvé blízkosti, jsem nehorázně šťastný. Ty naopak vypadáš, že každou chvílí vezmeš do zaječích, a taky že jo. Pokaždé utečeš a necháš mě někde trčet s nalomeným srdcem a slzami na krajíčku. Jako třeba dneska. Proč jsi zase utekl? Tedy, já vím, proč opravdový Tony utekl, ale i tak mě to bolí. Ty mě jako jediný skutečně chápeš. Aby taky ne, když jsi výplod mé pochroumané fantazie. Asi mi už z tebe šplouchá na maják." Nevěděl jsem, co odpovědět. Bylo to tak upřímné, až se mi chtělo brečet. On sám se sebou, vlastně se mnou, probírá, jak mi být blíž. Já blbec ho vždycky opustím. Měl bych se vzmužit a čelit tomu přímo. Nemůžu být pořád takový srab! „Nikdy není pozdě dát další šanci. Zkus to znovu, jako pokaždé. Jednou ti to vyjde." Modré tůně plné slz se na mě zničeně zadívaly. „A co když ne? Co když se snažím zbytečně? Vždyť víš, že Tony od svých předsevzetí nikdy neustupuje. Pokud si myslí, že mě chrání, pak to bude dělat dál." Usmál jsem se na něj povzbudivým skroucením úst. „I géniové se pletou Stevie. Uvidíš, že jednou mu to dojde." Blondýn pokýval hlavou a lehl si zpět do peřin. Teď znovu odejdeš, že?" „Tak jako vždycky." Na modroočkově tváři se mihl krátký úsměv. „Takže dostanu pusu, tak jako vždycky?" „Jakou si jen budeš přát." Díval jsem se, jak zavírá svá nebeská víčka a vyčkává. Jemně se kousal do rtu a zápasil sám se sebou, aby oči znovu neotevřel. Naklonil jsem se blíž k němu a zajal jeho rty do krátkého procítěného polibku. Když jsem se odtáhl, Steve se spokojeně usmál. „Tony, ty nejsi chladný. Opravdu se mi to zdá?" „Opravdu se ti to zdá. Asi už blouzníš. Sni dál, uvidíme se zítra." Ještě jsem mu vlepil krátkou pusu do vlasů a odešel z pokoje. Srdce mi málem vyskočilo z hrudí, jak rychle bušilo. Hlasitě jsem dýchal a obě ruce se mi třásly. Nevěděl jsem, co si o tom prožitku vlastně myslet. Já jsem ho naváděl, ať to zkouší dál, ačkoli vím, že to nejde. Co se to se mnou děje?! Měl bych vyhledat odbornou pomoc. Nějakého psychiatra, jo to je ono. Zítra se stavím za Rhodeym. Ten mi určitě pomůže.

Tak je tady další kapitola. Musím uznat, že jsem se nechala trochu inspirovat jedním komiksovým obrázkem z Pinterestu. Snad to nevadí a kapča se vám líbila. Budu ráda za komentáře a hvězdičky!

Vaše Tiranis!