Tony

V pokoji jsem ze sebe sundal jezdecké oblečení a převlékl se do pohodlnějších ale přesto vkusných kousků oblečení. Špinavé svršky jsem hodil do koše na prádlo a pohledem překontroloval pokoj. Vše tak, jak by to mělo být. Žádný z mých náčrtů nebyl vidět a Jarvis byl ve skříni taky řádně schovaný. Ještě jsem se musel postarat sám o sebe. Byl jsem celý pocuchaný a měl jsem špinavé a opuchlé tváře. Proto jsem se taky rozhodl navštívit koupelnu. Prvně jsem se chtěl jen opláchnout. Vzal jsem do ruky hřeben a chtěl si usměrnit účes. Z vlasů jsem si však vyčesal i větvičku, malé listy a jednu šišku. Tak to vypadá spíše na koupel. Sundal jsem si čisté oblečení a vstoupil do sprchového koutu. Vždycky jsem měl raději kout, než vanu. Je to hygieničtější a příjemnější, než koupel. Nechal jsem na sebe padat teplé kapky a přemýšlel o dnešku. O tom, co se ze mě stalo za ty ubohé dva dny. Připadám si, jako bych byl jen nějaká děvka, co se nechá uplatit k čemukoli. Když jsem odcházel na školu, zařekl jsem se, že nikdy nebudu jako můj otec. Teď nejen, že tak vypadám a chovám se tak, ale začal jsem si na to zvykat a dokonce se i párkrát za den přistihnu při nevhodných myšlenkách. Bože, vždyť já se měním v něho! Potřásl jsem hlavou nad tak odpudivou myšlenkou. Raději jsem se začal soustředit na tekoucí vodu. Šamponem jsem si umyl vlasy a opláchl si tělo. Vylezl jsem ze sprchy a převlékl se do oblečení, které momentálně leželo rozházené po podlaze. Sotva jsem si dočesal vysušené vlasy, zaklepal někdo na dveře. Hned jsem se dovtípil, kdo asi za dveřmi stojí. Nechal jsem to být a dočesal si pár pramenů, teprve pak jsem dveře otevřel. „Zdravím otče. Pojď dál." Vysoká postava prošla kolem mě a usadila se do křesla v kraji místnosti u psacího stolu. Já si sedl na postel a čekal jsem na jeho reakci. Prohlížel si můj pokoj a chvílemi snad i pokýval hlavou. „Vidím, že ses činil synu. Pokoj je k nepoznání. Mohu vědět, proč ses nedostavil na odpolední čaj v altánu?" Bože, já úplně zapomněl. „Zdržel jsem se v lese a musel jsem se ještě upravit." „Dobrá, ale na večeři doufám dorazíš. Matka měla starost. Neměl bys jí takto děsit." Pokýval jsem hlavou. Seděli jsme chvíli bez jediného slova, než jsem se odvážil ticho přerušit. „Otče? Promyslel jsi mou žádost?" Nevěnoval mi ani jeden pohled. Koukal kamsi do dálky. „Ano" „A Jak ses rozhodnul?" „Vážně jsi mne mile překvapil synu. Doufám, že tě již ty nesmysly přešly a do školy chceš pouze kvůli přátelům. Byl bych surový, kdybych ti neumožnil se rozloučit. Ovšem, nezamlouvá se mi, že bys tam měl být celý týden. Co tak pět dní? Na víkend již budeš zpět." „Ale otče! To přeci přijdu o závěrečný ples! Poslední možnost se pobavit a radovat se z dokončení školy!" Otec jen okázale zaškubal rameny. „Ano, to vím. Nevidím důvod, proč bys měl slavit něco, jako je dokončení studia. Ve tvém případě je jedno, že jsi ji dokončil. Není to tvá první, ani poslední škola. Hádám doufám správně, že budeš chtít od dalšího roku nastoupit na další vysokou." „Vlastně jsem se chtěl již od učení oprostit. Doufal jsem, že bych tímto své vzdělání završil." Další promlčela chvíle. Tentokrát ji však prolomil otec. „Ať tak, či tak, vyjednávat s tebou nehodlám. Nejsi ten, co si může klást podmínky. Ber, nebo nech být. Pět dní." „Dobrá, pět dní. Mohu alespoň zůstat až do večera a vracet se se stmíváním?" „Na tom bude záležet. Nezapomeň, že já mám oči a uši všude." „Jistě. Děkuji." Otec se zvedl a vyšel z mého pokoje. U dveří se však ještě zastavil a ohlédl se přes rameno. „Málem bych zapomněl. Máš tady návštěvu. Čeká v modrém salonku." Až poté se odebral pryč. Návštěvu? Kdo by to mohl být? Zvědavost mě přemohla a já se rozešel rychlým krokem chodbou k salonku. Až teprve před jeho dveřmi jsem se zastavil a nejistě jsem sevřel kliku v dlani. Vážně chci vědět, kdo za mnou přišel? Co když je to Steve a pokusil se ke mně dostat? Ne, to je hovadina. Mohla by to být Agnes se svou laskavou tváří a oddanou péčí? Ne, ta je teď přeci ve Francii na dovolené. Že by někdo z party? Ti se spíš starají o svůj prospěch ve škole. Další zameškané hodiny by nepřežili. Tak kdo může v tom proklatém pokoji být? Klika se pod náporem pohnula a umožnila tak vstoupit do modré místnosti. Nejistě jsem otevřel vstupní dveře a vešel do místnosti. To, koho jsem spatřil, jsem vážně nečekal. Jak se sem vůbec ta osoba dostala?

Tady je další z kapitol. Tak co, kdo myslíte, že bude čekat v modrám salonku? Snad se kapitola líbila a ohodnotíte ji hvězdičkou. Pokud se zde objeví i komentík, taky budu ráda.

Vaše Tiranis!