Tak jo, právě jsem dopsala náhradu za úterý, takže už mi chybí jem náhražka za neděli. Jak jsem psala minule, budu se ji snažit dopsat do konce tohoto týdne. Užijte si kapču a nezapomeňte hlasovat!

Vaše Tiranis

Pietro

Poté, co se Steve probudil, dost výrazně jsem si oddechl. Je naživu a v pořádku, tedy alespoň v rámci možností. Jenže čím víc mu začalo docházet, co se včera vlastně stalo, tím více byl vystresovanější a začal zmatkovat. Ke konci už ho přemohla panika a on si málem stihnul sám ublížit. Přimáčknul jsem ho zpět na linku a slíbil mu, že mu Tonyho seženu. Nemůže to být přece tak těžké, ne? Vždyť mu jen zavolám na mobil. „Paní zdravotnice? Jste tady?" Odněkud z vedlejší místnosti se ozval ženský křik. „Počkej chvíli zlato. Hned tam budu!" No co se dá dělat, tak počkám. Po asi pěti minutách už přede mnou stála ošetřovatelka v růžových teplácích a šedém vytahaném tričku. „Potřeboval jsi něco?" Přeměřil jsem si ji zkoumavým pohledem a pak zakýval hlavou. „Steve se probral. Čeká na vás v kuchyni. Musím si jít zavolat. Zvládnete to sama, nebo potřebujete zase sestřičku?" Pobaveně jsem se na ni podíval. „To je v pořádku. Jdi si zavolat a pak přijď za námi." S úsměvem jsem pokýval hlavou a pak odešel z bytu. Na mobilu jsem vytočil Tonyho číslo a čekal. Bohužel hovor padal do schránky. Sakra Tony, kde máš mobil, když tě někdo potřebuje? Rozhodl jsem se ho jít hledat. Vyběhl jsem sprintem k jeho bytu. Odtud to byl jen kousek, tak jsem tam byl za chvíli. Zaklepal jsem na dveře bytu, ale nic se nestalo. Pokusil jsem se otevřít, ale bylo zamčeno. Kde může sakra být? Pak mi to došlo. Dneska je škola! Rozeběhl jsem se ke školní budově a vzal jsem to zkratkou přes park. „No do prdele! Kurva! Kurva!" Zpoza rohu jsem  uslyšel něčí hlas. Zněl naprosto převálcovaný a s náznakem opravdového strachu. „Tony? Jsi tady někde?" „Pietro!" Zatočil jsem za roh a málem jsem omdlel. Na kamenité cestě přede mnou ležela mrtvola. No do prdele! Rychle jsem se otočil k nejbližšímu keři a vyprázdnil k jeho kořenům obsah svého žaludku. „Co to sakra je! Pietro!" Zakroutil jsem odmítavě hlavou. „To je ten hajzl, co jsem ho v noci zabil." Z toho uvědomění se mi udělalo zase špatně. „CO ŽE JSI!!!!" Vypadalo to, že tony sebou každou chvílí někde sekne. „Bylo to v sebeobraně. Napadl Steva a pokoušel se ho zabít. Jen jsem ho chránil a-„ Tony na mě vykulil oči. „Steva?! Kde je?! Pro boha živého, tak mluv!" Pokynul jsem mu rukou, ať jde za mnou. Na nic se neptal a rozeběhl se za mnou. Celý udýchaný se zastavil až před ošetřovatelským bytem. „C-co...tady...sakra...děláme?" Mezi hlubokými nádechy a výdechy dokázal vyprsknout jen těch pár slov. Já sám jsem byl celkem v pohodě. Na běhání jsem byl zvyklý. „Steve na tom byl hodně špatně, tak jsem ho musel odnést na ošetřovnu." Nečekal jsem na jeho reakci a otevřel dveře. 3el jsem rovnou do kuchyně, kde jsem Steva naposledy nechal. Pořád ležel na tom samém místě a měl zavřené oči. „Je mu něco?" Zeptal jsem se ošetřovatelky, co seděla kousek od něj a míchala nějakou mast. „Ano, jen byl unavený. Měl by se každou chvíli probudit. Tony už došel do kuchyně taky. Doslova přiskočil ke Stevovu tělu a uchopil ho za ruku. Hlavu si položil na jeho hruď a neskrývavě začal brečet. „Au! Drtíš mi ruku!" Steve vyjeknul. Tony ho musel probudit. „Tak strašně se ti omlouvám. Už zase jsem tě ohrozil. Je mi to tak líto. Nevím, co dělat. Promiň mi to prosím. Moc se omlouvám." Tony skoro až šeptal a u toho se mu stále z očí koulely velké kapky horkých slz. Vypadal doslova jako boží umučení. Moc jsem nechápal, co myslí tím, že za všechno může on, ale Steve zřejmě všechno chápal. „To neříkej. Slyšíš? Neříkej to. Ty za to přece nemůžeš. Varoval jsi mě a já to nechal odplout. Ze své hlouposti jsem si postavil hlavu a rozběhl se s ní proti zdi." „Ne, ty za to nemůžeš, to já. Já tě do toho zatáhl a teď nejsem schopen tě ochránit. Nedokážu to." Tony i Steve vypadali zničeně, ale zároveň smířeně. Něco, co jsem já ani zdravotnice nechápali, je právě teď pojilo a zároveň trhalo na kusy. Jak absurdní. O co vůbec může jít tak důležitého, že to tak prožívají? Vždyť jsou jak malé holky. „NE, nemůžeš za to. Pokud za to někdo doopravdy může, pak je to tvůj otec. Tony, já...já tě nechci do ničeho nutit, ale....ale možná bys měl....měl by sis s ním promluvit. Vyřešit to. Pro mě. Pro nás." Tony zakroutil hlavou. „Ty to nechápeš. To nejde. Už se nikdy nebudeme moci vidět." Steve sevřel pevně Tonyho ruku. „Tony, musíš to udělat. Bude to znít sobecky, ale já se pro boha živého nenechám zabít jen proto, že tvůj otec je homofobní debil! Přemýšlej! Vždyť já to včera málem nepřežil!" Stevovi se třásl hlas a polykal slané slzy. Tony se začal silně třást, jak se snažil nerozbrečet znovu, ale bylo mu to houby. Nakonec ho slané potoky přece jen přemohly. Jeden druhého pevně svírali v dlaních a nevnímali okolí. Oběma bylo zřejmě jasné, že takhle to dál nepůjde a i mě už začalo docházet, co se tady asi děje. Nic jsem neříkal. Tato chvíle byla jen jejich a já je nechtěl rušit. Až se vrátí nohama na zem, pak si s nimi promluvím, ale teď je nechám být.