Ahoj, tak jsem tady zase s dalším dílem. Doufám že se vám bude líbit. Není sice moc extra, ale potřebuju nějak vysvětlit to, co se odehraje v příštích kapitolách. Budu ráda, když mi napíšete své pocity a připomínky k příběhu. Nezapomeňte si příběh užít a sdílet :)

Bruce

Dnešní den nemohl začít lépe. Po zjištění, že Tony zprovoznil Jarvise, jsem se dozvěděl, že dnešní den odpadly dvě hodiny a namísto dvouhodinovky biologie budou dvě hodiny chemie. Sice mám rád oba předměty, v biologii mi ovšem již vyučující zakázal s ostatními navštěvovat laboratoř, zatím co profesorka chemie zatím na mou nešikovnost, co se týče chemických reakcí, nepřišla.  Protože na začátku každého školního roku máme týden chemie v praktické učebně, je jasné, že jsem byl nedočkavější než blecha na nový kožich. Hodil jsem na sebe dlouhý bílý plášť a plastové brýle jsem si pověsil na krk. Vřítil jsem se do učebny a sedl si na své oblíbené místo. Bylo ve druhé řadě úplně v uličce. Dokázal jsem se odtud dostat rychle jak k ingrediencím, tak k pomůckám, navíc jsem měl výhled z okna a bylo to jediné z míst, odkud jsem ještě stále i se svými silnými dioptriemi dokázal přečíst písmo na tabuli. Po zazvonění se do třídy vploužilo zbytek spolužáků. Zřejmě nebyli zrovna nadšení tím, že musí strávit čtyři hodiny chemie v malé učebně zapáchající sírou, no jejich škoda, já jsem byl naprosto unešený. Po chvíli vešla učitelka, na sobě ještě nedopnutý plášť a v ruce s sebou táhla pravděpodobně šanon s podklady k práci. K mému překvapení měla v obličeji úplně ten samý výraz, co mí nezapálení spolužáci. Položila si věci na katedru a neochotně se na nás obrátila. Z každého jejího pohybu šlo cítit, jak je unavená a nevyspalá a že by teď raději ležela v pohodlné posteli. „Dneska....., no dneska se mi nechce učit. Můžete si vyzkoušet nějaké pokusy z učebnice. Hlavně buďte potichu a přetrpte to se mnou. Nepodpalte to tady, za chvíli jsem zpátky." Byl jsem nadšením bez sebe. Nejenom, že strávíme den 4 hodinami chemie, ale ještě si můžeme dělat naprosto, co budeme chtít. Příliš dlouho jsem se rozmýšlet nemusel, volná hodina skýtala pro mé vědecké pátrání dokonalou příležitost. Popadl jsem krabici s pomůckami, a už si pádil do skladu pro chemikálie. Byl jsem odhodlaný, že tentokrát už se mi to musí povést, pracuji na té látce už přeci déle jak tři měsíce a několikrát jsem svou malou domácí laboratoř málem poslal do vzduchu. Byl jsem zabraný do práce, neuvědomoval jsem si ani dění kolem sebe ani neúprosně běžící čas, ponořen hluboko v myšlenkách nad svým výzkumem. Když už jsem cítil, že se konečně blížím tíženému výsledku, že bych po tolika nezdařených pokusech mohl dosáhnout svého triumfu, zazvonilo na konec vyučování. Chlapec, co seděl hned vedle mě a jen ležel 4 hodiny na lavici, se znenadání prudce napřímil a začal strkat své věci do tašky. Musím přiznat, skutečně jsem v něm tolik energie neočekával, skoro jako by jej někdo polechtal elektrickým proudem, že vyletěl jak čert z krabičky. Pro mou smůlu jsem se ho skutečně leknul, trhnul sebou a ampulku, kterou jsem svíral v kleštích, nehodou upustil. Její obsah se přelil do rozdělaného pokusu a vzápětí už byli všichni potřísněni nechutnou slizkou modrou hmotou. „A do háje" zašeptal jsem si tiše pro sebe samého krčíc se skoro až pod desku stolu v zorném poli nasupenou učitelku s modrou hmotou po celém obličeji. „BRUCEI BANERE, za tohle skončíš po škole! Prvně ale uklidíš celou tuhle učebnu!! Už nikdy tě tady nenechám nic dělat samotného!!! A vůbec, už nikdy tě tady nic nenechám dělat! Tečka, konec, finito! Demetrij měl pravdu, neměla jsem tě vůbec pouštět dovnitř! Co sis vůbec myslel, jako že ........."!!!!!!! „Moc se vám omlouvám, já se" snažil jsem se jí to vysvětlit, ovšem nakonec jsem to vzdal pod tíhou bolestně ostrého pohledu dvou až skoro divošsky zvířecích očí. „Tohle poslouchat nebudu, vysvětluj si to na poškole!"

„Sakra, sakra, sakra!! Co teď budu dělat? Teprve začala škola a já už jsem to stihl podělat!"

Pohled třetí osoby

V tuto dobu si naše zrzka už většinou balí tašku a nadšeně odchází ze školy, nastupuje před školním pozemkem do černého auta a odjíždí vstříc výcvikovému středisku. Dneska ale ne. Po dost nechutných čtyřech hodinách v samém rohu chemické laboratoře ji nějaký debil potřísnil modrým slizem. Nešlo to z oblečení vůbec dolů. Už více jak 20 minut stojí na dámských záchodcích ve druhém patře a snaží se dostat to svinstvo z kožených kalhot, bezúspěšně třeba podotknout. Na záchody v druhém patře nikdy nikdo nechodí, tudíž nemá problém sundat si tričko, aby si jej vyčistila. Tak tam v marné snaze dostat to svinstvo z oblečení stála ještě další dobrou půlhodinu. Když usoudila, že to lépe už nepůjde, oblékla se zpět a chystala se k odchodu. Vyšla ze záchodků a vydala se k šatnám. Cestou se za ní vytvořila skupinka kluků. Ani na minutu nespustila ze svého obličeje zhnusený výraz a stále rázně pokračovala v cestě. V tom jí cestu zatarasil jeden z těch hochů, co ji sledovali po chodbě. Zezadu ji někdo popadl za batoh a rychle s ním škubnul. Natasha se z batohu vyvlékla a tvrdě dopadla na zem. „Ale, ale, copak to tu máme? Že by Romanoffová zapomněla na svou denní rutinu? No povídej kotě, co že jsi nevystřelila ze školy jako každý den?" Za zády jí zněl až moc dobře známý hlas. Byl to ten frajírek z vedlejší třídy, co za ní pořád dolézal. Neměla na něj náladu. Postavila se a vydala se pro svůj batoh. Cestu ji však zastoupili dva kumpáni toho dredovatého kripla. „Uhněte" vyštěkla na ně Natasha. Marně, nepohnuli se ani o centimetr. „Varuju vás, pokud mě nepustíte, tak schytáte nakládačku" varovala je podrážděně. „To bych tak chtěl vidět" rozesmál se ten kripl na celé kolo. „Na nás si tady na škole netroufne nikdo, takže máš jen pár možností. Buď mě teď necháš udělat všechno, co se mi zlíbí, nebo si tě podám!" Znovu se začas smát, když se Natasha začala vzpouzet v sevření jeho kumpánů. „No, tak co si vybereš?" Na odpověď čekat nemusel. Nat vykopla jednu nohu před sebe a nakopla ho do břicha, loktem trefila nejprve jednoho a poté druhého z jeho společníků. Vyskočila do vzduchu a v otočce nakopala dalším 3 klukům ksichty. Chňapla po svém batohu a chystala se odejít, když se na chodbě objevila učitelka. Nevěřícně se podívala na situaci před sebou, hned vzápětí se ale zamračila. Došla až k Natashe a podívala se jí do tváře. „Předpokládám, že chápete, že za tohle jste po škole slečinko. Natasha jen zoufale vzdychla a vydala se šouravým krokem k poškolácké místnosti.

Do háje, jak mám teď asi stihnout výcvik? Pomyslela si a otevřela dveře poškolácké místnosti.

Steve

Dnes jsem s Clintem neseděl. Rozptyloval by mně a to jsem si nemohl dovolit. Už tak si nepamatuji skoro nic ze včerejška, ale o matematiku a fyziku přijít nesmím. Sice z výkladů místních profesorů nechápu ani slovo, ale nevnímat by znamenalo nechat se vyhodit ze školy. Nikdo na světě snad nemůže být na tyhle předmět horší než já. Po několika hodinách napínání mozkových závitů jsem měl před sebou poslední hodinu. Konečně jsem se dostal do šaten tělocvičny. Převlékl jsem se do sportovních svršků, co na mě visely jako na látkové panence. Pro začátek nám dal tělocvikář 10 koleček na rozběhání, potom jsme si dali 60 sedo-lehů, 30 kliků a 20 dřepů. Už teď jsem cítil, jak mě opustil snad všechny síly. Po obličeji mi stékal slaný pot a pálil mě v očích. Nohy i ruce se mi klepaly a tričko na mě bylo promočené skrz naskrz. Trenér to zakončil šplhem, ze kterého jsem pochopitelně nedostal zrovna valnou známku, vzhledem k tomu jak jsem byl vyčerpaný mi 2- stačila víc než dost. Vlastně by se dalo říct, že to byla taková cena pro nejhoršího studenta ze třídy, alespoň co se těláku týče, tak určitě. V šatnách jsem se osprchoval a převlékl do čistého. Uložil jsem si věci do tašky a jako úplně poslední jsem vyšel z šaten stále rozklepaný po celém těle jako želé. Clinton už byl pryč, vystřelil z šaten jako první těsně po zazvonění. Odešel ve spěchu, zřejmě chtěl jít někam střílet z luku. Místo něj mě čekal za dveřmi nějaký urostlý kluk. Opíral se o futra a s pošklebkem se na mě díval. Polekaně jsem upustil tašku a začal jsem couvat, byl jsem zvyklý na urážky a smích od sdatnějších typů, ale tohle vypadalo nebezpečněji než jen to. Rozešel se proti mně a přirazil mě tvrdě ke stěně, myslím že to bude na pěkně velkou modřinu. „Víš, co dělám takovým špejlím, jako jsi ty?" zeptal se mě s úšklebkem stále na tváři. Neobtěžoval se s čekáním na odpověď. „Lámu je na malé kousky!" Z jeho obličeje nešlo vyčíst nic než jen zloba a vzrušení z toho, že mi dá nakládačku. Musel jsem polknou knedlík tvořící se mi v krku. Praštil mě silně do břicha a vzápětí mi dal pěstí do obličeje. Zaskučel jsem. To ho zřejmě pobavilo, protože mě do břicha praštil znovu. Podrazil mi nohy a třískl mi hlavou o železnou mříž. Dal mi další do obličeje. Chtěl jsem brečet, ale přes pot, krev a modřiny se slzy nedokázaly prorvat na povrch. Tak mě lynčoval ještě chvíli, pak mě vzal pod krkem a hodil se mnou doprostřed tělocvičny. Nechal mě tam ležet, zavřel železnou mříž a uvěznil mě tak v tělocvičně. Neměl jsem sílu ani na to vstát, nechal jsem prostě mé zesláblé tělo, nebo alespoň to co z něj zbylo, aby shnilo teď a tady na té špinavé tvrdé zemi. Tekla mi krev, téměř jsem neviděl, jak jsem měl zlikvidovaný obličej a třepal jsem se už ani nevím jestli bolestí, zimou nebo starchem. Po delší době mě tady našel trenér, když šel tělocvičnu připravit pro fotbalisty. Pustil mě ven, pomohl mi omýt si zranění, ale stejně mě potom poslal na poškolu.

„Taková nespravedlnost. Člověk dostane po čuni a ještě ho trestají."

Tony

Nedokázal jsem tomu uvěřit. Sestrojil jsem ultra inteligentní umělou entitu. Teda bude potřebovat ještě doladit, ale i tak. To se musí řádně oslavit. Došel jsem do kuchyně a vyndal z jedné odstrčené skříňky flašku Whisky. Nečekal jsem na to, jestli se ke mně někdo připojí. Já chtěl slavit teď a tady. S elánem proudícím mi celým tělem jsem odšrouboval víko čiré lahve a pořádně se napil. Tekutina byla hořká, silná a pálila v krku, něco tak akorát pro moji stejně hořkou a tmavou duši, jak by řekl Howard. Po tom, co jsem vypil asi tři čtvrtě nádoby, mi došlo, že je dneska škola, a sakra. Opileckou chůzí jsem sešel schody a křivým krokem jsem se vydal k hlavní budově, ovšem ta se mi z jakéhosi podivného důvodu spíš vzdalovala, než blížila. Asi tak 3* jsem sebou švihl do křoví, ale to mi bylo momentálně úplně jedno, cílem bylo dostat se do budovy před začátkem zvonění. Dobelhal jsem se do třídy. Učitelka se na mě zpoza katedry významně podívala. Aha, tak zvonění jsem asi nestihnul. Zřejmě na mě šlo vidět, že jsem zřízený jako doga, protože si mě vzala na chodbu. „Vy jste pil pane Starku? Víte, že za to můžete být po škole?" Nestihl jsem jí odpovědět. Žaludek se hlásil k akci. Vystřelil jsem jako kulový blesk k záchodům, jediné co jsem za sebou slyšel, byl hlas učitelky. „Za tohle jste po školeeee!"Víc jsem už neslyšel. Celý zbytek dnešního dne jsem strávil u záchodové mísy, potom na ošetřovně a teď jsem se dobelhal k poškolácké učebně. Jak tak nad tím přemýšlím, vlastně jsem vystřízlivěl asi v rekordním čase, to by si večer zasloužilo taky malou oslavičku.

Vstříc té smrduté místnosti zkázy!

Clint

Ze školy jsem odešel hned potom, co skončila hodina tělocviku. Chystal jsem se jít si zastřílet z luku, byla totiž jedinečná šance dokud jsme neměli žádné předepsané testy ani zkoušení. Měl jsem už vyhlédnuté takové malé místo za školní budovou. Bylo tam ticho a příšeří, takže mě tam nebude nikdo rušit a hlavně mě tam nikdo neuvidí a nebude se mi smát nebo mi schválně lozit do trajektorie šípů. Zašel jsem si pro vybavení, přes rameno přehodil toulec a luk chytnul jako pilu do pravé ruky už se řítě zpět ze schodů ven. Nezapomněl jsem si donést ani svůj malý terč a postavit jej ke stěně budovy. Věděl jsem, že dát si jej za sebe, měl bych lepší výhled, ale já chtěl mít jistotu, že žádný z šípů neztratím. S jejich odolností nemají ani šanci se o tu zeď rozbít, to bych s nimi spíš ti starou omítku prorazil naskrz. Chvíli jsem takhle cvičil, když mě napadlo, že bych si mohl tu střelbu nějak ozvláštnit, když už mi to tak jde. Prvně jsem do luku napnul rovnou dva šípy, to mi po chvíli přišlo pořád málo, přidal jsem tedy ještě jeden. Pokračoval jsem střílením věcí v dálce, pak střílením věcí v pohybu. Nakonec jsem to ale asi přehnal. Byl jsem tak domýšlivý, že jsem se postavil k terči zády. Napnul jsem luk a vystřelil za sebe. Podle zvuku, co následoval, jsem odhadl, že jsem terč netrefil. Pomalu jsem se otočil, a viděl, jak na mě z okna kouká popuzený ředitel školy. „Ty jeden zmagořenej holomku! Co já teď budu dělat! Vystřelil jsi mi okno ředitelny, ty jeden neřáde! Padej, padej na poškolu! To okno zaplatíš, slyšíš! A nechtěj, aby ses mi dostal pod ruce! Ještě jedno takové výtržnictví a poletíš ze školy!!!!!" S asi tak milionem omluv jsem si sbalil všechny své věci a vydal jsem se do budovy školy. A to dnešek začínal tak slibně.

No do p-de-e, teď budu muset platit nějaký podělaný okno! A ještě k tomu jsem přišel o svůj šíp!

Tak jsem zpět! Kdo to ještě nepochopil, podržený tučný text jsou moje komenty dva roky zpět, tučně bez podtržení jsem já teď. To jen pro vysvětlení. Tak co, je to lepší, než to bývalo? Budu ráda za koment a like!

Vaše Tiranis!