Nevím, co k tomu dodat. Užijte si další díl a už mi * můžete něco napsat. Nezapomeňte na hvězdičky a enjoy!

Tony

Na oběd jsme došli pozdě, tak jsme si ho ani nedali. I když jsem se různě vymlouval a kroutil, Steve mě donutil jít si lehnout. Byl vlastně celkem starostlivý v tom, jak se o mě hezky stará. Asi má o mě strach. Já ho mám vlastně taky. Nevím co se se mnou děje. Musel jsem mu slíbit, že když se nechci svěřit jemu, že to řeknu někomu jinému. Ale komu? Nemám moc přátel, a ty co mám, by se mi za to vysmáli. Ale k psychologovi se mi taky chodit nechce. Lehl jsem si do postele a zavřel jsem oči.

Probudil jsem se ani nevím kdy. Kolem mě už byla všude tma. Musel jsem spát opravdu dlouho. Chtěl jsem vstát a dojít si alespoň pro sklenku vody. Cestou jsem se málem přerazil o spícího blonďáka. Na to, že spí hned pode mnou, si asi nikdy nezvyknu. Došel jsem si do kuchyně pro vodu. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděl sedět na kuchyňské židli Stevovu matku. Odkašlal jsem si, aby se mě nepolekala. „Dobrý večer, co vy tady? Neměla byste už spát?" Nalil jsem si sklenku a posadil se ke stolu. „Ach, dobrý večer Tony. Já jsem tady jen tak přemítala. Propána, to je hodin! Vůbec jsem nevnímala čas. Měla bych si už asi jít lehnout." Opatrně jsem ji chytl za ruku. Podíval jsem se do jejích skleněných očí. Plakala. „Co se děje? Mě to můžete říct." Vlídně jsem se na ni usmál a doufal, že to v té tmě uvidí. „Jen....bojím se o Steva. V poslední době se chová strašně odtažitě. Jde vidět, že ho něco trápí. Na vás to jde vidět taky. Nechci, aby se trápil, ale on se mi nesvěří. Kdysi mi říkal všechno, ale od doby, co se našel, mi už nic neříká." Po tvářích se jí kutálely slzy. Vstal jsem a obešel stůl. Přidřepl jsem si k její židli a pevně jí objal. „Steve vás má moc rád. Často na vás myslí a určitě se mu po vás stýská. Jestli chcete, promluvím s ním." Jen lehce zakývala hlavou a vděčně se na mě usmála. „Děkuji Tony. Je moc dobře, že má můj syn někoho, jako jste vy. Slibte mi prosím, že mi na něj dáte pozor." Slíbil jsem a upřímně se usmál. Moc těchto pohledů nevěnuji, ale pokud ano, jsou neporušitelné. Došlo mi, že za celý svůj život jsem jich nevěnoval tolik, jako za tu dobu, co znám Steva. Jeho přítomnost mi vždy vykouzlí na tváři úsměv. Ještě chvíli jsme si povídali a navzájem se tak trochu svěřovali. Pak jsem ji odprovodil k ložnici a slíbil jí, že se pokusím Steviemu pomoct. Vrátil jsem se pro svou sklenku vody a odešel jsem do pokoje. Steve spal spokojeně na posteli a pravidelně oddychoval. Sedl jsem si na židli v rohu místnosti a chvíli ho jen pozoroval. Když spal, vypadal skoro jako anděl. Blond vlasy mu padaly do tváře a dětská tvář bez jakékoli starosti mu dodávala nádech „svatosti". Nemohl jsem si pomoct. Prohlížel jsem si ho opravdu dlouhou dobu. Občas sebou cukal, nebo nevědomky něco zamumlal. Muselo se mu něco zdát. V jedné chvíli se to ale zlomilo. Na tváři mu utanul ztrápený výraz. „Ne, ne ne!" Začal vykřikovat. Nelíbilo se mi, co se mu zdá, ale nechtěl jsem ho budit, ještě ne. „Nechte ho! On za to nemůže!" Co se mu do háje zdá? Začínal jsem se o něj bát. Moc dobře vím, jak strašné mohou noční můry být. Každou noc se mi zdály. Člověk si na ně zvykne, ale ony ho ničí. „Tony! Pomoc!" Přispěchal jsem k jeho posteli. Chytil jsem ho za ruku a druhou jsem mu položil na hrudník. „Steve, to je dobrý, jsem tady s tebou. Vzbuď se, je to jen sen. Je to dobrý, já jsem tady s tebou. „Tony?" Napůl ještě ze spaní, napůl už probuzený mi stiskl dlaň. „Ano?" Trochu se mi ulevilo, že je už v pořádku. „N-nenechám ho, aby ti ublížil." Už zase skoro úplně spal. Z toho co řekl, mě zamrazilo. Kdo on? Otec, Bucky, někdo další? Za život ho nesčetněkrát zmlátili. Byl na to zvyklý. V dětství to bylo skoro na denním pořádku. „Kdo?" Nemohl jsem bez té odpovědi odejít. Musel jsem vědět, co se mu zdálo. Neodpovídal. Už zase pravidelně oddechoval. Díval jsem se mu do tváře. Z téhle blízkosti vypadal ještě lépe. Stále mi svíral ruku, takže jsem nemohl odejít. Začínal na mě doléhat spánek. Nezbývalo mi nic jiného, než lehnout si k němu. K mému překvapení se ke mně otočil čelem. Přehodil si kolem mého těla ruku. Nebránil jsem se, stejně by mi to k ničemu nebylo. Prát se se spícím opravdu nebudu. Zavřel jsem oči a pomalu usnul.

Ráno jsem se probudil v jeho náruči. Opatrně jsem se vyvlékl a lehl si k sobě. Už jsem nechtěl spát, ale nechtěl jsem Steva zase vyvést z míry. Poté, co se probudil, jsme se šli nasnídat. Já v něčem slušnějším, protože mé pyžamo bylo pohoršující, a Steve ve svém pyžamu s dlouhým rukávem a nohavicemi. Já měl naposledy takové pyžamo v šesti letech. Snídaně proběhla v příjemném duchu. Byly vejce a šunka. S hrnkem kafe v ruce jsem se vydával zpět do pokoje. Cestou na mě paní Rogersová ještě mrkla. Oplatil jsem jí to úsměvem a stoupal do schodů. „Kam dneska půjdeme?" Zajímalo mě, jestli mě Steve vůbec někam vezme po tom včerejším fiasku. „To uvidíš." Jeho obličej se zkřivil do pobaveného úšklebku. Neměl by se takhle tvářit, nesluší mu to. „Tak mi alespoň řekni, do čeho se mám obléct." „Myslím, že budou stačit rifle." Radši jsem to dál nekomentoval. Vytáhl jsem si z tašky nějaké oblečení a zalezl do koupelny. Po asi dvaceti minutách jsem, už upravený vylez ven. Steve se za tu dobu stihl převléct v pokoji. Když jsem vešel do pokoje, zůstal na mě zírat s trochu pootevřenou pusou. „S-sluší ti to." Dostal to ze sebe asi tak po dvou minutách. Musel jsem uznat, že jsem asi vytáhl těžkou zbraň pro někoho jako je on. Měl jsem na sobě tmavomodré upnuté rifle a černé tílko co mi zdůrazňovalo jemné svaly na břichu. Přes sebe jsem přehodil károvanou košili v černočervené barvě a tenisky sladil s košilí. On měl pro změnu plátěné béžové kalhoty a bílé triko s krátkým rukávem. Usmál jsem se na něj a došel až úplně k němu. „Děkuju" řekl jsem polohlasně. Nabídl jsem mu rámě. „Tak co, jdeme?" Nefalšovaně jsme se oba rozesmáli a vyšli z pokoje. Před tím, než jsme odešli, si vzal Steve ještě do tašky termosku s čajem a nějaký pytlík s jídlem. Zamávali jsme Stevovým rodičům na odchod a vyšli ze dveří.