Ahoj, tak tady je další díl. Trochu se mi to zamotává, tak snad tomu porozumíte. Dochází mi nápady na názvy kapitol. Dejte vědět, jak se vám kapitola líbila a nezapomeňte hlasovat! Užijte si to a naviděnou u dalšího dílu.

Tony

Večeře proběhla v klidu. Sice v podobném duchu jako seznámení, ale už bez toho strašného napětí. Čas od času se i někdo zasmál a otázky už nebyly tak všetečné. Musím uznat, že paní Rogersová dělá výbornou vaječinu. Už vím, po kom umí Steve tak skvěle vařit. Pan Rogers, tedy Joseph, Byl velice vstřícný. Fandil domácímu týmu ve fotbale a jinak ve volném čase rybařil. Bylo milé poslouchat historky o tom, jak Steve padá do vody z loďky, nebo jak ho fackuje ryba. Připomnělo mi to, že mě táta na ryby nikdy nevzal. Paní Rogersová ráda vařila a chodila do spolku šití. Ukázala mi pár svých výrobků a řekla zábavné historky. Není divu, že má Steve svou rodinu tak rád, jsou úžasní.

Na večer jsme se odebrali do Stevova pokoje. Tam nastal další malý problém. „Kde mám spát?" V celém pokoji byla jen jedna malá postel a na tu bychom se určitě nevešli. Nic neodpověděl, jen přistoupil k posteli a zatahal za velký šuplík. Vytáhl tak druhou matraci. „Ty budeš asi na posteli, a já se vyspím na přistýlce." Usmál se a já se usmál zpět. Normálně bych protestoval, ale byl jsem moc unavený, a ta postel vypadala pohodlně. Po tom, co jsem se převlékl a vyřešil svou hygienu, vlezl jsem si do postele. Zachumlal jsem se pod deku a zavřel oči. Postel krásně voněla po bylinkách a levanduli. Vdechoval jsem vůni prostěradla a probojoval se ro říše spánku.

Ráno jsem vstal dřív než Steve. Nechtěl jsem ho budit,tak jsem zůstal v posteli a jen si prohlížel pokoj. Večer na to nebylo mocčasu. Byl celkem hezky zařízený. Na bílých stěnách byly plakáty starých filmů.Malý stůl s otočnou židlí v hnědé barvě doplňovaly dvě skříněv té samé barvě. Na komodě měl rovnoměrně vyskládané fotografie. Pohled mězaujal a já přejížděl z jedné na druhou. Steve se svou rodinou. Steves přáteli. Steve jako malý. Steve se drží kolem ramen s hnědovlasýmmladíkem. Nějaká ženská. Zase Steve. Tak moment! Ženská? Proč by měl gayzarámovanou fotku nějaké holky? Z přemýšlení mě vyrušil Stevuv hlas.„Dobré ráno, jak dlouho už jsi vzhůru?" „Moc dlouho ne. Hele Steve, proč máš nakomodě zarámovanou fotku holky? Neříkal jsi, že jsi gay?" Vím, bylo to víc nežnemístné, ale já si nemohl pomoct. Něco ve mně prostě potřebovalo znát pravdu.Podíval jsem se na něj. Byl trochu nesvůj, měl z toho červené uši. „No, toje moje kamarádka. Známe se s Peggy už dlouho, vlastně od dětství. Bylajediná, kdo se se mnou kamarádil, pokud nepočítám Buckyho." „Aha, a představíšmi je, nebo je to příliš osobní?" V duchu jsem se napomenul, že se chovámjako žárlivá manželka. Proč taky, vždyť se Stevem nechodím! Nikdy nebudu! Chytljsem se za hlavu. Blonďák si musel mé změny nálady všimnout, protože mě opatrněchytl za koleno. Tohle místo, tihle lidi, Steve, to všechno mi pořád dokola bortilomé zábrany. V jednom kuse jsem musel myslet na otce a jeho výhružky. Prý:Není to normální, seber se ty bukvice jedna, nebo tě vydědím... Ale když jsemviděl, jak Steva berou jeho rodiče, jak se za něj nestydí a podporují ho,nevím. Něco se ve mně pere, a já nevím, koho chci nechat vyhrát. Prudce jsem sepostavil, překročil Steva a vyšel jen v pyžamu z pokoje. Šel jsemrovnou do koupelny. Nabral jsem si plnou hrst vody a opláchl si obličej. Takjsem to udělal ještě několikrát. Osušil jsem se a vydal se dolů. Opatrně jsemvešel do kuchyně. Paní Rorersová právě dělala smaženky a kafe. „Dobrý den, mohlbych dostat šálek?" Otočila se ke mně a lehce zaskočeně mi podala hrnek. Až teďmi došlo, že jsem jen v tílku a kraťasech. Pro mě je to jako pyžamo, aletady je to asi moc odvážné. Začervenal jsem se a rychle se vydalk odchodu. Za sebou jsem ještě uslyšel přidušený smích, to jsem už alevpadl do pokoje a zavřel za sebou dveře. K mému údivu seděl Steve pořád natom samém místě, kde jsem ho skoro před deseti minutami nechal. Došel jsemk tašce a spěšně se oblékl. Bylo mi docela nepříjemné, že se na mě Stevepořád díval, ale já prostě spěchal. Obul jsem si boty a vyletěl jsemz pokoje. Minul jsem kuchyň a vydal se chodbou k východu. Vyšel jsemz domu a pádil hlava nehlava, prostě jen pryč. Asi po čtvrt hodině jsem sezastavil v malém parku. Sedl jsem si na lavičku a složil hlavu do dlaní.Prohrábl jsem si neučesané vlasy. Hlava mi tepala a srdce málem vyskočiloz hrudi. Narval jsem si kousek mikiny do pusy a hlasitě zařval.(Tu mikinujsem použil proto, aby utlumila křik). Do očí se mi nahrnuly slzy. Začínal jsemse proklínat za to, že jsem sem vůbec jezdil. Jedna slza opustila mé oko. Bylahorká a plná emocí. Nechal jsem jí i ostatním volný průběh. Venku bylosychravo, takže jsem se nemusel bát, že mě tady někdo uvidí. Nevím, jak dlouhojsem tam tak seděl, nicméně mě za tu dobu zřejmě stihl najít. Oparně si ke mněpřisedl a položil mi ruku na rameno. Chtěl jsem mu ji shodit, ale neudělal jsemto. Emoce se pomalu vytrácely a já začínal mít zase jasno. Přestal jsem brečeta utřel jsem si slzy. Zarudlýma očima jsem se podíval do těch jeho blankytných.„P-promiň, nevím co se se mnou děje. V poslední době se mi nedaří mysletracionálně. Myšlenky mám někde jinde a nálady se mi střídají z hodiny nahodinu. „To je v pohodě. Nechtěl bys se mnou jít zpátky a nasnídat se?Jestli chceš, představím ti potom své přátele, a pokud ne, můžeme jít třeba nagolf. Hraješ minigolf?" Usmál jsem se na něj a opřel se mu o rameno. „Ne,nehraju a jo, rád je poznám. Pokud jsou alespoň z poloviny tak úžasní jakoty, tak si je zamiluju." Vstali jsme z lavičky a vydali se k jehodomu.