Loki

Vedli mě železnou chodbou. Z každé strany alespoň šest vojáků, jako bych snad byl nějaký špinavý zločinec. Nikdo si neuvědomuje, že jsem tady z mnohem vyšších ušlechtilejších cílů, že přináším osvobození a poznání. Dokonce ani můj tupý ne-bratr to nevidí. Ach jak to teď musí pro ostatní vypadat šlechetně, velkolepě, když přišel Asgarský král chránit zemi, před svým mladším šíleným bratrem. Zajisté mu provolávají slávu. Jak nechutné.

Ta chodba byla odporná. Všude jen kov, trubky, dráty, co visely ze stropu. To tady nemají jiný stavební materiál? Vypadá to tady jako v nějaké díře. Ani se nedivím, že jsou ti rádoby ochránci země tak protivní. Bydlet tady, asi bych se taky zbláznil. A jaká je tady tma, snad ještě horší, než......, ne, na to vzpomínat nebudu.

Dovedli mě po několika zatáčkách do místnosti s kruhovou prosklenou nádrží. Nepochybuji, že je to má cela, nebo tedy, že ji budu dočasně obývat. Alespoň je hezčí než všechen ten zbytek okolo, hezky prosvětlená, celkem prostorná a hlavně vypadá, že je ze skla. Ta nebyla připravena pro mě. Znova jsem se musel ušklíbnout nad jen pár minut starým okamžikem, kdy mě vedli kolem laboratoře té zrůdy. Nechávají ho, aby se zde volně pohyboval, přitom stačí jen záchvěv jeho zlosti a všichni skončí tam dole rozplácnuti na fašírku. Bohužel nyní i včetně mě.

Už by mi mohli sundat ty okovy, nejsou ani trochu příjemné. Přestože jsem bůh, cítím, jak mě odírají pokožku na zápěstí a zarývají se mi do kůže. Už abych byl v té rádoby kleci, ať mám zase volné ruce.

Popohnali mě před past, zmáčkli černé tlačítko a po odebrání želízek mě vtlačili dovnitř a dveře samy zapadly na své místo. Až tak primitivní je otevírání té pasti? To si opravdu myslí, že mě zde udrží? A na jak dlouho? Porozhlédnul jsem se. Je tu nějaká lavička, asi zřejmě postel, ale na tom já spát nehodlám. Nic dalšího v dohledu. Zřejmě to tu chtěli vybavit skrovně, přestože nechápu, jak mohou zavřít do téhle kobky někoho, koho nazývají kolegou či dokonce přítelem.

Moje garda pomalu odcházela a já nemohl jinak, než se pousmát nad jejich ulehčenými oddechy a tvářemi. Zřejmě zde působím opravdu strach, alespoň v nižších řadách. Když na mě poslali hned dva rádoby hrdiny, asi nebudu zas tak neškodný, jak se všichni snaží, aby to pro mě vypadalo. Bojí se, všichni do jednoho. Nuže, ještě nepoznali, co vše dovedu.

DO místnosti vkročil muž tmavé pleťi. Svým rádoby nedostupným a na první pohled čestným chováním mi připomínal Heimdala, ovšem tohle byla mnohem protřelejší a špinavější krysa, než on. Ani jednoho z nich očividně nemám rád a to tohohle piráta ani neznám. Ani nepotřebuji, jsou jen špína, nehodí se k ničemu jinému, než k podmanění. „Aby bylo mezi námi jasno, pokud chcete utéct, Tak jen škrábněte to sklo." Cosi mačkal na pultíku kousek od mého prozatímního příbytku a rázem se pode mnou otevřela díra. To znamená, že jsem někde na břiše lodi, úplně dole. Poskok Barton bude mít lepší přístup. Přistoupil jsem blíže ke sklu, podíval se dolů a než jsem stačil odhadnout vzdálenost od země, prozradil mi ji pirát sám. Devět kilometrů, to je celkem hodně a počítám s tím, že sklo je tvrzené, aby se z něj ani ta zelená obluda nedostala. Nuže, budeme hrát na jejich kartu, stejně tdy dlouho nepobudu. „Je to snadný princip, červ.....bora." Se smíchem jsem si zase couvnul kousek dozadu, víc pod zář světel a zraky kamer. „Musím uznat, že je to opravdu impozantní cela. Asi jste ji nepostavili pro....mě." „Byla určena pro někoho silnějšího, než jste vy." „Ano, vím." Dále jsem už nemluvil ani tak na černocha, jako spíš na osazenstvo na druhé straně snímače kamery. Byl jsem si jist, že mě právě slyší celý ten jejich úderný tým. Ta protivná lacinná zrzka, chodící vlajka, železný panák, to monstrum i můj......bratr. Chtěl jsem, ať si raryjí každé mé slovo do paměti, ať slyší, že z nich nemám sebemenší strach a že mám na ně na každého dost velký háček, abych je složil, pokud budu chtít. „Pro to monstrum, co si hraje na člověka. To už jste opravdu tak zoufalí, že svoláváte na pomoc tyhle ztracené existence?" „Jestli jsem zoufalý? Hrozíte mému světu válkou. Ukradnul jste moc, kterou neumíte ovládat. Mluvíte o míru, ale libujete si v zabíjení. Dohnal jste mě k velmi zoufalým krokům, a to se vám jistě vymstí." Prý že to neumím ovládat. Jak na takový nesmysl přišel. Ten jeho pohled, stáhnuté mimické svaly. Je dopálený do ruda, že jsem mu tak jednoduše sebral jeho hračku. „Uuuuu. Sžírá vás, o co jste přišel, že? Měl jste na dosah takovou moc, neomezenou moc, a pro co. Aby mělo lidstvo dost tepla a světla? A já vám najednou připomněl, co je to skutečná moc." Viděl jsem to. To, jak mu červ pochybnosti pomalu sžírá tu jeho černou mysl. Měl jsem pravdu, on to věděl. Bylo mi to jasné dřív než jemu samému, a to jej štvalo ještě více. „Až si tu skutečnou moc budete chtít zkrátit nějakým čtením, dejte vědět." Jak nasupeně odcházel. S tímhle šaškem bych si klidně ještě chvíli povídal. Bavilo mě pozorovat ho, jak se kroutí na udici, jako červ v ubohé marné snaze utéci před dravou rybou. Jestli chtějí, abych tady zůstal zavřený, budou si muset dávat velký pozor. Mě v klecích nikdy nikdo moc dlouho neudržel.

Tak mě napadlo, bude tady někomu vadit, když budu kromě Stony přidávat i ostatní mé oblíbené shipy? Jako třeba já nevím, quickhawk, thorki, brutashu...? Jako samozřemě jen okrajově, hlavní páreček jsou naši dva hrdinové, to už víme všichni. Dajte prosím vědět, zda by vám to vadilo. Ráda bych tam sem tam prcla náznak, no ono je to čistě lehounce i v tomto dílu, když hodně hledáte.

Dejte vědět, jestli se vám kapitola líbila. Ano vím, není to sice nic okolo Steva a Tonyho, ale nebojte, velké setkání bude už v příští kapitole. Těším se na vaše shlédnutí, hvězdičky a komenty! Držte se moji shipeři!

Vaše Tiranis!