Bruce

Steve u mě nakonec v laboratořích strávil víc jak čtyři hodina a stále nejsme u konce. Začínám si myslet, že měl Stark pravdu a Rogers je skutečně nějakým zvráceně šíleným způsobem jeden a ten samý člověk, jako Steve z naší výšky. Ale to by z vědeckého hlediska snad ani nebylo možné! Vždyť se našlo oblečení, boty, kosti! Bylo jasné, že je ty Asijský svině museli dostat!

„Doktore, jsme tady přes tři hodiny minimálně, už jste na něco přišel?" Kapitán vždycky sálající vážností a výhrou teď vypadal spíš slabě a zborceně. Muselo ho ubíjet, že ani on sám si se svou hlavou nedokáže poradit. No, ani já nebyl nijak dál, než kde jsme před hodinou skončili. „Vlastně už tady jsme skoro čtyři a půl hodiny. Myslím, že dnes bychom si už měli odpočinout kapitáne. Ani pro vás nemůže být zdravé podstoupit tolikrát ozáření rentgeny a scannery. Nehledě na to, že jsem stejně moc daleko nepokročil." Unaveně jsem si protřel rukou zátylek krku a sundal si brýle, abych je očistil cípem košile. Netuším jak, ale pokaždé se od něčeho umažou, ačkoli si na tvář téměř nešahám. „To bude asi nejlepší." Blondýn kývnul a slezl z lehátka. Podal jsem mu krabičku s ubrousky, aby si otřel emulzi ze snímané části těla následně bílé tričko, ve kterém sem také odpoledne přišel. Pomohl jsem mu sundat snímače tepu a srdečních ozvěn, poté ho propustil a sám ještě douklidil užívanou laboratoř.

Bylo k umučení, že jsme dnes na nic nepřišli. Jsem vytrvalý, nevadí mi dlouhé dny práce, ale pokud jde o mé přátele, nerad je vidím se trápit a nepochybuji, že jak Steva, tak Tonyho tato situace ani trochu netěší. Každého samozřejmě trochu jinak. Stark by Rogersovi ale nikdy neřekl nic ze své minulosti a spíše je to i dobře. Představa, že by se kapitán rozrušil by ničemu nepomohla, naopak by v takovém stavu nebyly výsledky objektivní a jeho mozek by si mohl i vsugerovat konečné mylné řešení.

„Jarvisi?" „Ano doktore?" Usmál jsem se, dlouho jsem si už s umělou inteligencí našeho génia nepopovídal. Vzpomínám si, kdy ho Tony sestavoval poprvé ze součástek, co našel na šrotišti a kdy poprvé skládal jeho složitý program. To byl mezi námi ještě i mladý Steve a Natasha ještě nebyla tak neskutečně nečitelná a zamlklá. I když... teď je tak fascinujíce vyspělá, osobitá, že mě uhranula snad víc než před lety. Doba odloučení nikoho z nás rozhodně nešetřila.

„Mohl bys prosím informovat Tonyho, že na něj budu čekat ve společném patře? Potřebuji s ním něco probrat, jde o Steva." „Pan Stark má návštěvu pane. Nepřeje si být vyrušován." Obočí se mi samo stáhlo do hluboké linky. Snad si do věže nedotáhnul nějakou šlapku. „Je ve své ložnici?" „Ne pane, v dílně." Tak v dílně? To nebude žádná holka, tu by si do tak osobní zóny nevodil. Že by ještě stále pracoval? Mohl by to být třeba plukovník, nebo ten osobní bodyguard, co teď pracuje ve Stark industries? Ať tak jako tak, je už dávno přes obvyklou pracovní dobu, slunce před chvílí úplně zapadlo a za půl hodiny bude čas večeře. Nebude od věci ho vytáhnout z té smrduté kobky zase na čerstvý vzduch.

Zaklapnul jsem za sebou těžké dveře, pozhasínal světla na patře a nechal se výtahem svézt do spodních pater věže.

Dveře výtahu se s cinknutím otevřely na podzemním podlaží a ukázaly ztmavlou chodbu vedoucí do ještě tmavší dílny milionáře. Proč je tady tak tma, když jsou tady další alespoň dva lidi?! „Tony?! Jsi tady?!" Přišel jsem si skoro jako jeho máma, ale pokud tady někoho má, nechci být svědkem žádných nevhodných situací. To by mi přivodilo jedině noční můry, skutečně takové věci vidět nemusím. „Tony?" I druhé zvolání, stejně jako první, zůstalo bez odezvy. Neochotně jsem se hnul z místa a vydal se do tmy. „Jarvisi, mohl bys rozsvítit světla?" „Mám to zakázané od pana Starka pane. Je mi líto." Kývnul jsem a vešel do tmavé páchnoucí místnosti. Alkohol, maziva a ředidlo, přesně tak jde Stark cítit pokaždé, když odsud vyleze. Jsem tady asi potřetí v životě, ale tenhle smrad bych si nikdy s žádným nespletl. „Tony? Ruším?" Z rohu se ozval tiché zasyčení a jemný ženský hlas. Ach díky bohu, slečna Potsová. „Doktore, ráda vás zase vidím." „Jsem také potěšen slečno, i když vidět vás příliš nejde." Oba jsme se zasmáli a atmosféra hned ztratila na své strašidelné ponurosti. „Bruci, zjistil jsi něco nového? Jak je na tom naše fosilie?" Usmál jsem se, potmě došel ke stolku a posadil se s menšími obtížemi do křesla. „Vlastně jsem toho moc nenašel. Začínám si připadat jako blázen." „Protože ta moje teorie není vůbec ta uhozená, jak se zdá, že?" Hlasitě jsem si povzdechnul, měl pravdu, proč to zakrývat. Rohem košile jsem si čistil sklíčka brýlí a zdržoval od odpovědi. Nechce se mi to připouštět. Je to naprosto nevědecké a nevidím možnost, jak něco takového odůvodnit. Nejde přece, aby člověk cestoval časem, takový stroj neexistuje! „Vlastně ano. Něco na tom prostě je."

Ahoj! Vydávám už teď, protože do ponělí jsem mimo provoz. Doufám, že se kaitola líbila a dáte mi nějaký koment nebo hvězdičku! Klidně napište, ráda vám na všechno odpovím (tedy na to co sama budu vědět). Nebo si třeba napište o nový příběh, ať se doma nenudím.

Vaše Tiranis!