Steve

„A je to nutné?" Bruce se na mě mile usmál a položil mi ruku na rameno. Zdála se mi, jako by snad vážila tuny. Neměl jsem v těle vůbec sílu, jako bych byl stará hadrová panenka a každou chvíli se mohl rozpadnout. „Bude to tak lepší. Budu mít nad tebou dohled a i lepší přístroje pro vyšetření." Chápavě jsem kývnul hlavou a posadil se na posteli. Peřina i polštář byly úplně promočené od potu, budu je musel převléct, než odejdu. „Fajn, tak Tony tady zítra bude, ano? Zvládneš se postarat o sebe sám, nebo tady mám zůstat?" „Klidně jdi Bruci, já tady s ním budu." Překvapeně jsme se oba podívali na nižšího bruneta, co se opíral o zárubeň dveří. Neuniknul mi ale ani Brucův starostlivý výraz. O to více zarážející bylo, že se Bruce strachoval o Starka, ne o mě. „Myslím, že to zvládnu sám, ale díky." Přemohl jsem se k vlídnému úsměvu a položil se zpátky do postele. Mám vážně málo síly. Možná bych se měl ještě na chvíli prospat.

„Tak se tady měj Steve, zítra jsem zpět." Viděl jsem, jak na mě Anthony mrknul a jak za doprovodu Bannera odchází do předsíně. „Tak zítra." Zamumlal jsem do polštáře a zavřel unavené oči. Třeba se mi podaří načerpat síly.

--

„Ahoj kámo!" V rameni mě bodlo ze silného úderu. Promnul jsem si bolavé místo podíval se na svého jediného přítele. „Čau Clinte. Co že tak brzy? Čekal jsem, že se uvidíme až kolem odpoledne." „Máma se nemohla dočkat, až se mě zbaví." Blondýn se zakřenil a napodobil postavení své matky, když mu hubovala za další prostřelené okno. „Tak půjdeme na ubytovnu, ne?" Jen kývnul, oba jsme popadli své kufry a už si to mířili prolesněným areálem k ubikacím.

„Kolik osob?" V buňce se skleněnou stěnou seděla brýlatá postarší klíčnice. Říkali jsme jí Kazi, jako že kazí veškerou zábavu. „Dvě." „Už nejsou pokoje po dvou, jdete pozdě. Ale nahoře jsou ještě dvě krásná místa ve čtyřce." Významně se na m podívala, jako by tím chtěla něco strašně důležitého naznačit. S Kazi jsem byl dobrý kamarád, jako asi jediný člověk na celé škole. Oblíbila si ě už od prváku a já jí za její nenápadné pomoci zase vypomáhal s prací. „Fajn, bereme je." Brunetka nám podala klíče od pokoje a do karty si zapsala naše jména. Ani se nemusela ptát, pamatovala si každého, koho potkala. Někdy jsem jí její paměť záviděl. „A Steve? Večer se zastav pro rozpisy." „Spolehněte se!"

Bože, to je schodů! Proč musíme mít pokoje až v tom nejvyšším patře?! A...proč jsou tady jen jedny dveře? Tázavě jsem se podíval na Clinta, který se ale ještě stále pral se svým kufrem, který ne a ne vytáhnout do schodů. Zajímalo by mě, co tak těžkého v něm pokaždé tahá. „Pokoj 112, to bude naše." Chytnul jsem za kliku u dveří a rovnou vešel dovnitř.

Rozhlédnul jsem se kolem dokola. Co to je sakra za luxusní byt?! Tohle nejsou školní ubykace ani za nic! V pokoji bylo místa, že by se sem na zem vešly spacáky celé mojí třídy. V rohu místnosti byly dveře do další místnosti a otvorem ve zdi se dalo projít pravděpodobně do kuchyně. Přímo proti vchodovým dveřím se rozpínaly dvě skutečně velké postele s nočními stolky a komoda do které by se vlezl celý obsah mého kufru. Všude byly poličky, na stěnách visely obrazy a v příhodných rozích stály šatní skříně.

Vešel jsem do pokoje, boty odkopnul do botníku a kufr položil ke zdi, kdyby se o něj někdo snad pokusil zakopnout. „No to snad nemyslíš vážně!" Z kuchyně (?) se vyřítil brunet, na hlavě sluneční brýle i když je tady naprosto nepotřeboval, na tváři mu rašilo strniště. I přes nepatrnou změnu ve vzhledu mi bylo hned jasné před kým stojím. „Tony?! To ne!" To musím vážně skončit v jednom pokoji s tím největším narcisem na celém světě a shodou okolností i mým šikanátorem?! „Ne, ani náhodou. Padej! Jasně jsem tý starý bábě řekl, že tenhle pokoj už je obsazený! Mám ho předplacenej! Předplacenej, chápeš?!" Vyletěl z bytu, až mě málem shodil na zem. Až ze spodu šel slyšet křik a naštvané výkřiky. „Neberte si to tak, má špatnou náladu. Volala mu matka." Až teď jsem pořádně zaregistroval, že na posteli u okna sedí ještě jeden člověk. Bruce Banner, největší chytrolín na škole, ten co nikdy nemá nic jiného než jedničky a taky ten, co každý den končí po škole kvůli nezdařeným pokusům v hodinách chemie. „Tak my abychom zase šli." Nesměle jsem se usmál a otočil se k odchodu. „Blázníš?! Ten kufr jsem dotáhnul až sem, tak tady taky hezky zůstane!" Clint se zmoženě opíral o nějakou skříňku a teklo z něj, jako by právě uběhnul maraton. „Nebojte, jestli vás sem Charlotte dala, zřejmě to byla poslední místa na ubytovně. Proti nařízení Tonyho otce se nikdo nepostaví jen tak. Dáte si čaj, než se vrátí?" Kývnul jsem a vešel dál do bytu. S Brucem budu vycházet určitě líp, než s Tonym.

--

Mé tělo vystřelilo do sedu. Hrnuly se přese mě vlny horka a chladu. Po páteři mi stékaly v pramíncích kapky potu a srdce mi rychle tlouklo. Další sen, co i nepatří. Položil jsem si hlavu do mrtvolně chladných dlaní. Musely se mi úplně odkrvit, skoro s nimi nepohnu.

Jen co jsem se trochu zklidnil, natáhnul jsem se po černé skříňce na nočním stolku. Vytočil jsem číslo a čekal. Trvalo asi jen dvě minuty, než mi z druhé strany odpověděl unavený hlas. Že by ještě nešel spát? „Ano?" „Tony? Můžeš přijet prosím? Asi se mi to stalo zase. Nevím co dělat." „Ani se nehni, jedu za tebou!" Starkův vždy bezstarostný hlas se zbarvil čirými obavami a jen o pár úderů srdce později už jsem slyšel hučení motoru. „Ty jsi ještě v dílně?" „Už jsem plánoval jít spát. Hned budu u tebe, ok? Klid a hlavně nikam nechoď!" V sluchátku zapraskalo a následně se hovor vypnul. Bože, co jsem to zase provedl. Už jsem opravdu jako malé dítě. Volám Tonyho kdykoli potřebuji pomoc. A nebo mi chybí jeho přítomnost?

Hojky žgolíci! Tak je tu další kapitola! Snad se líbí, dejte mi hvězdičku, komentář a sledujte mě! Chci tady vidět něco pozitivního!

Vaše Tiranis!