Bruce

Přistál jsem na nějakém obrovském letišti. Byl jsem dokonale ztracený. Nechal jsem se táhnout davem lidí, dokud jsem se nedostal až ke vstupním/výstupním dveřím. Úlevně jsem si oddechnul a hned nato zase zhluboka načerpal vzduch do plic. Tak jo, jde se do té šílené vřavy velkoměsta.

„Taxi! Taxi!" Nechápal jsem, jak to ti New Yorčané dělají, že si vždycky chytí odvoz jen mávnutím ruky. Já se o to pokouším jako blbec už alespoň pět minut a nic. Při nejméně stém pokusu mi začal zběsile vyzvánět mobil. Kouknul jsem na displej...Tony Stark? Co ten by po mě teď chtěl?! Vždyť nemůže vědět, že jsem v New Yorku. „Tony?" Z druhé strany sluchátka se ozval úlevný oddech. „Bannere? Díky bohu. Víš kolikrát jsem ti volal? Kdes sakra byl, že mi to nebereš?!" „No vlastně-„ „Kašli na to. Za jak dlouho dokážeš být v New Yorku, když ti pošlu tryskáč?" „Tony, zastav se na chvíli. Co blázníš?"„ „Kapitám Amerika má zřejmě nějaké traumatické stavy. Potřebuju tvoji pomoc." „Steve? Je s ním něco v nepořádku?" „Tak trochu. Dokážeš přije?" Prohrábnul jsem si vlasy a zadíval se na přeplněnou silnici. Pro sebe jsem se musel usmát. „Tak pošli auto k letišti, jsem náhodou kolem." Z druhé strany sluchátka jsem už odpověď nedostal. Pravidelné pípání o vysoké frekvence mi oznamovalo, že hovor byl přerušen.

---

„Tak mi už konečně prozraď, co se děje." Díval jsem se na profil kamenné tváře Tonyho Starka. Jeho typický úšklebek byl někde v trapu a oči téměř nešly vidět pod hustým zkrabatělým obočím. „Bruci, pamatuješ si ještě výšku?" Nechápavě jsem pozvednul obočí. „Co to má co společného s touhle situací?"

Osoba vedle mě se zhluboka nadechla, šlapajíc na plyn snad ještě usilovněji než předtím. „Rogers vidí nějaké mžitky. Tvrdí, že si nic z toho, co vidí, nepamatuje. To je ale v pohodě. Co je na tom ta divný je, že vidí sám sebe, jak prožívá úplně normální život. Chápeš, ne? Vysoká škola, kamarádi, party a románky." Nechápavě jsem potřásl hlavou. „Tony, nepřipadá mi to nijak nenormální. To se občas stává, když pacient prodělá šok. Je to poměrně časté." Brunet vedle mě nesouhlasně zavrtěl hlavou. Nikdy jsem ještě Anthonyho neviděl tak rozrušeného. Ani po útoku na New York nebyl tak vynervováný, jako teď. „Je to Steve." „Co?" „Ty vidiny. Bruci, není to jen tak něco. On vidí Steva. MOJEHO Steva!" „T-ten je ale...mrtvý. Zemřel už dávno Tony." Tonyho chování mi dělalo opravdu starosti. Po smrti svého přítele si prošel šíleným obdobím zhýralého živočišného života. Byl zázrak, že se z toho vůbec zvládnul vzpamatovat. Nerad bych jej viděl propadnout do té průrvy podruhé. „Ale...tělo se nenašlo. Jen jeho věci a...ohořelé...kosti. Třeba se to dá vysvětlit." „Tony..." Opatrně jsem vztáhnul ruku k té brunetově a velice zlehka se dotkl jeho kloubů. „...uvidím, co se dá dělat, ano? Ale nedělej si velké naděje." Snažil jsem se ho povzbudit úsměvem, ale vyšel z toho jen jakýsi nucený škleb, který mu naděje spíš podrazil. Nikdy jsem neviděl Tonyho v takovém stavu. Tak raněného, jako by mu bylo zase 19 a jeho Starkovská maska byla zase křehká jako z papíru.

Slyšel jsem, jak motor brunetova auta nahlas zavyl a cítil jsem, jak mě síla toho stroje tlačí více do sedadla. Viděl jsem rychle se mihotající siluety lidí a domů a slyšel jsem pištění pneumatik a houkání sirén. Policie musela být na cestě k nám. Anthony dozajista překročil limity, možná že byl za nimi tak daleko, že je ani neviděl. „Tony? Nechceš trochu zpomalit?" Stark cosi zavrčel a prudce trhnul volantem tak, že jsme se s pištěním gum dostali do postranní uličky. „Tony, je mi špatně!" Na to brunet slyšel spolehlivě. Nechtěl si zřejmě pošpinit auto za několik milionů.

S trhnutím jsme zabrzdili před řadou několika panelových domů. Rozklepanou rukou jsem otevřel dveře a vyřítil se k trávníku. Žaludek se mi nepříjemně zhoupnul a v krku mě začalo tlačit ranní jídlo. Trhaně jsem se pokusil nadechnout, než mě dávivý reflex přinutil vyklopit obsah svého žaludku na zeleň u cesty. V krku jsem měl jako v polepšovně, z úst mi ještě odkapával zbytek žaludečních šťáv a zpola strávených zbytků. Křečovitě jsem se držel za břicho a pokoušel se přinutit ke klidnému dechu. Cítil jsem odporný zápach čpících šťáv. Vyplivujíc zbytky odporné tekutiny, jež mi ulpěla na jazyku jsem se zmoženě zřítil na chodník.

Chvíli jsem musel vydýchávat tu divokou jízdu svého společníka. K mému údivu se Stark objevil po pár minutách vedle mě, v rukou držíc velký hrnek s vodou. Vděčně jsem se na něj pousmál a důkladně si vypláchnul ústa a hrdlo od nechtěné hmoty. „Odkud to máš?" „Jedna slečna z přízemí si všimla tvojí zvracející show a nabídla mi pro tebe trochu vody." Cítil jsem jak se mi do tváří žene červeň. Z okna na nás mávala mladá dívka, tak kolem 20 let. S Tonyho pomocí jsem se vyškrábal na nohy a donutil se odnést prázdný hrneček zpět. Řádně jsem poděkoval a omluvil se za pohoršující výjev.

Zaskočilo mě, jak mile a s úsměvem na tváři se mnou ona slečna jednala. „Tak nashle pane Banere! Ráda jsem vás poznala!" Ještě jednou na mě mladá černovláska mávla, než zmizela za okny svého bytu. „Ty sbalíš holku i když zvracíš, co? Ale není vůbec špatná kámo." Tony se na mě posměšně zašklebil, čapnul mě za ruku a odtáhnul k vedlejšímu vchodu. Nebránil jsem se, stejně by to nemělo smysl. Slíbil jsem mu pomoc, tak jí také dostojím.

POVINNĚ PŘEČÍST!

Jsem tady! Psali jste si o další, tak jsem si řekla proč ne? Ale nezvykejte si! Chtěla jsem se vás zeptat, jelikož budu  na nějakou dobu zase mimo wifi, zda byste chtěli, abych pro vás připravila za tu dobu nějakou kratší povídku na nějaké super téma? Na svůj profil vám vypíšu návrhy a budu ráda, pokud mi odpovíte! Pokud tam nic nenajdu, budu to chápat tak, že se vám ode mě nechce nic dalšího číst. Ano, tohle je vydírání (mrk, mrk). Dejte mi hvězdičku a koment!

Vaše Tiranis!