Steve

„Počkej, chápu to správně? Tobě se zdají vzpomínky někoho jiného?" Nervózně jsem přikývnul a upil ze svého čaje. „Já prostě nevím, jak to funguje, ok, jen jsem si jistý, že jsem nikdy nestudoval na vysoké škole, protože jsem se hned po střední hlásil do armády, nikdy jsem nechodil s žádným klukem a rozhodně jsem neměl chápavého milého tátu, co žije v domku někde na předměstí! To nejsou moje vzpomínky, nejsem to já a přesto, je to tak povědomé, tak blízké, jako bych to skutečně prožil." Zajel jsem si rukou do vlasů. Bože, zní to absurdně, jako bych se zbláznil. Možná že jo, možná jsem fakt cvok. Tak dlouhý pobyt v ledu a následné opakované nárazy do hlavy při různých soubojích ze mě prostě udělaly cvoka.

Ten sen, sakra byl tak živý. Jako bych cítil každý dotek toho krásného bruneta, když mě narazil na stěnu kuchyně v nějakém kolejním bytě a vášnivě se mi začal dobývat do úst. To je ale absurdní, nemožné. V tolika letech už jsem byl u armády a byl těsně po požití séra. Navíc v mé době byla homosexualita trestaná vězením, léčebnou nebo smrtí. Nedávalo to smysl, a přesto to pro mě bylo tak přirozeně známé.

„Rogersi uvědomuješ si, že to zní šíleně, že? Jak můžeš vidět něco, co jsi neprožil a přesto to vypadalo jako bys to byl ty?" „Já nevím, nevím! Je to šílené, jsem blázen. Tony, nevím co mám dělat." Proklínal jsem se za to, že jsem byl tak slabý. Přeci jen, je to kruci Stark s kým tady teď mluvím. Měl jsem si promluvit s Natashou, nebo vyhledat odbornou pomoc. „Steve, pamatuješ si svoje dětství?" „Myslíš před tím, než jsem zamrznul v ledu? Jo, proč by ne." „Ne, tak jsem to nemyslel, spíš, bude to znít šíleně, ale...ještě předtím? Něco před tvým narozením?" Koukal jsem na něj jak na vola. Možná nejsem jediný blázen v místnosti. Jak bych si mohl pamatovat něco před tím, než jsem začal existovat? „Zapomeň, že jsem se ptal, byl to jen...úlet. Kašli na to. Radši mi řekni o těch vzpomínkách." „Nejsou to moje vzpomínky." „Fajn, tak jim budeme říkat třeba ne-vzpomínky, jen mi o nich prostě řekni."

...

„...a nevím, prostě jsem ho představil rodině." „Ty si nepamatuješ, jak se jmenoval?" Zakroutil jsem hlavou. Byl jsem si jistý, že vím kdo to je, měl jsem jeho jméno i podobu jasně vtištěnou do paměti, jako by byl ten chlapec vryt pod mou kůži. Jakmile ale otevřu oči, jako by bylo vše pryč.

S prosebným výrazem jsem se obrátil na Tonyho, který jako by ale byl někde úplně jinde. Měl neurčitý zamlžený pohled, koukal hypnotizovaně na tmavou hladinu a evidentně nad něčím přemýšlel. Trochu jsem se zamračil nad jeho počínáním. Já se mu tady zpovídám a on mě ani nevnímá. Už jsem chtěl něco říct, když sebou Tony nečekaně škubnul, až jsem sám málem nadskočil. Tohle jeho chování mě nepříjemně mrazilo na páteři. „Zavolám Brucovi, ať přiletí a koukne se na tebe, dobře? Je to nejlepší doktor široko daleko, nemusíš mír vůbec strach a kdybys potřeboval terapii, vsadím se, že Natasha z tebe vytáhne i to, co sám nevíš." Zasmál se a vstal od stolu.

Líbila se mi jeho společnost, nechtěl jsem, aby odešel. Ten jeho smích byl jako balzám na mou zmatenou raněnou mysl. „Už odcházíš?" „Musím si ještě něco zařídit, promiň. Navíc...jsem tady už přes tři hodiny." Znovu se zasmál, sebral svoje sako a s tím jeho klasickým Starkovským výrazem ve tváři mi zmizel z bytu. Zbyl po něm jen nedopitý hrneček černého kafe, prázdný talíř a prohřátá kuchyňská židle. Zvuk nástěnných hodin pravidelně odtikával sekundy, ale pro mě jako by se všechno zastavilo. Ztěžka jsem se posadil na Tonyho židli, beře do ruky prázdný zdobený talířek od toastu. Hrneček kafe, bože jak je tohle šílené. Začal jsem se smát, prsty si tahaje za zacuchané vlasy. Definitivně jsem se zbláznil!

So, už v tom lítají oba! Ale jako chápeme se, ne? Moc mi to poslední dobou s wordem neklape, nemám vůbec inspiraci ...

Snad to ujde a třeba mi dáte i hvězdičku a komentík! Budu se na vás zase těšit příště!

Vaše Tiranis!