Tony

„...Takže se tam odeberete zpátky, a to žezlo dotáhnete sem, i kdybych vás měli zabít, jasné?!" Furymu už samým rozhořčením poskakovala páska po tváři a rukama se zapíral o desku stolu tak urputně, až o vypadalo, že pod ním ten sporý kus dřeva praskne. Nedivil bych se tomu, vzhledem kolikrát už do něj za poslední půlhodinu stihnul praštit pěstí.

Mě a ani Amerikovi se zrovna dvakrát tahle sebevražedná mise nelíbila a taky jsme k tomu dost jasně poznamenali naši nelibost, to samo sebou ale neznamenalo nic pokud šlo o cokoli, co si Fury usmyslel. Navíc Nat a Clint museli jeho rozkazy poslouchat, ať už chtěli nebo ne, a nechat jsme je v tom nemohli. Nakonec jsem si tak vyslechli nával urážek a zbytečných slov plných křiku, než jsme opět skleslí opustili zasedací místnost. Fury sice vypadal spokojen se svým proslovem, ale byl asi tak jediný, kdo ho vnímal. Já osobně jej přestal poslouchat někdy během „Přišli jste pozdě" a „Posaďte se".

„Hele Steve, nebylo by dobré odchytnout si Thora ještě před tím šílenstvím?" „Myslíš ohledně toho žezla?" „Hmm." Ne pako, asi kvůli dárku na Vánoce. Ne vážně, občas silně pochybuju, jestli v té palici něco má. Jak může někdo s tak sexy tělem mít v hlavě takovou díru? Kam se poděl mozek? „Nevím, jestli ti to vyjde a znovu už tě před vražděním jednoho ze svých kolegů zastavovat nechci." „Mohl si za to sám, záměrně mě ignoroval." Steve si ze mě dělal srandu i když moc dobře věděl, jak mě to dokáže vytočit. Po jedné dobře zasazené ráně loktem do břicha se ale smát přestal, zato mě se tehdy na tváři vybarvil úsměv. To měl za to. „Fajn, fajn, nechám toho. Stejně tvoji laťku nikdy nedoženu. Uvidíme se v hangáru?" Na tváři se mu křivila nucená grimasa úsměvu smíšená s doznívající bolestí břicha, i tak šla v jeho hlase ale cítit jakási starost, jež mě příjemně hřála na hrudi. Z té jeho pozornosti mi začíná tát odměřená maska, až mě to samého občas děsí. Mírně jsem kývnul a ještě, než mi mohl kapitán utéct, stáhnul jsem si ho na svou výšku pro krátkou pusu na tvář. „Tak zatím." Než stačil cokoli říct, už jsem se blížil ke dveřím, na tváři spokojený vítězný úšklebek z radosti, jeho líce naopak hořící jasně nachovou barvou.

--

„Hej Vikingu!" Konečně se mi podařilo toho asgarďana najít, a to se to zdálo stokrát těžší, než bych čekal. Společně s ostatními nebyl, tudíž jsem musel pobíhat po základně S.H.I.E.L.D.u a hledat jej jako úplný idiot. Nakonec se nacházel až směšně blízko, jen o tři chodby dál u automatu na kafe, pravděpodobně tápajíc nad nadpřirozenou silou toho přístroje. „Ah, Starku, ty mně budeš nápomocen." Z širokým úsměvem mě prásknul do lopatek, snad jako by ze mě chtěl vyrazit ten zbytek duše, co ve mně po běhu ještě zbyla, znovu se otáčeje ke svítícímu displeji. „Pokouším se o komunikaci se zdejší kovovou ženou, ovšem nedaří se mi ji přesvědčit k výdeji nápoje."

Opravdu jsem musel na chvíli vypnout a srovnat si v hlavě fakt, že Odinův nástupce nedokáže ani obsloužit kávovar. A to jsem měl pocit, že mu ta lekce techniky u mě v laborce i k něčemu byla. S odevzdanou rezignací vepsanou ve tváři jsem vhodil do přístroje pár drobných a nechal stroj, ať ze sebe vygeneruje onu podřadně chutnající instantní kávu, pro jistotu se raději na blondýna po své pravici ani nekoukaje. „Hele Thore... jak se má bráška?" „Loki?" Vikingův pohled se stočil k jeho dlaním, pod vousem se lehce usmál, jak se ztrácel ve svých myšlenkách. „Přežívá. Proč tě to zajímá?" Zdálo se mi to, nebo jeho obličej nabral o něco živější barvu? „Potřeboval bych si zjistit pár věcí o té jeho kouzelnické hůlce. Myslíš, že bys mě s ním mohl spojit? Popřípadě mi odpovědět sám?" Popravdě jsem nedával moc šancí do možnosti Thorova vlastního intelektu, ale kdyby byla šance mluvit přímo s tím maniakem, třeba by se mi podařilo z něj něco málo dostat. Alespoň v doufám, když Thor tak vehementně tvrdí, jak se Loki napravil. „Nemám zdání, zda ti mé znalosti k něčemu budou, drahý příteli. Ovšem s bratrem tě spojit nemohu, ne teď. Zatím k tomu nemám možnosti." Jak se ještě před malou chvílí usmíval, teď naopak vypadal jako týrané štěně. Jak může někdo tak rychle střídat emoce? „Ehm, všechno dobrý? Ne že by mě to zajímalo, jen vypadáš jako nakopnuté psisko."

Pochopil jsem, že mi Thor rozumí možná tak každé třetí slovo, jelikož pořád stahoval to své huňaté obočí k sobě, až mu na čele vznikala hluboká rýha. Musel se asi hodně soustředit. „Vlastně ne. Domov je teď pro mě komplikovaným místem." „Tak proč tak pořád lezeš?" Nechápal jsem ho. Když mu to tam vadí, tak ať tam nechodí. Já to měl doma taky těžký, tak jsem zdrhnul jak nejdřív to šlo prvně na intr a následně do vlastního. „To bys nepochopil." Opravdu jsem se snažil, ale má vstřícná milá stránka pomalu ale jistě vyprchávala a já ztrácel trpělivost. Nesnášel jsem a snad i vždycky budu, vykrucování jako tohle. Otráveně jsem protočil očima, načež jsem se zapřel o plechovou studenou stěnu chodby a významně se na toho obříka podíval. „Zkus to."

Jasně se mu do toho nechtělo, nedivím se mu, ale odradit se nenechám. Já to žezlo potřebuju pochopit, k tomu potřebuju Lokiho, a toho nedostanu dřív, než Thor posbírá své jablka zpátky. Nakonec pod mým pohledem přeci jen svěsil ramena a poraženecky vydechnul. „Všechno to začalo Lokiho převezením na Asgard. Otec nebyl příliš dobrého rozpoložení a ...
Ahojky!😅 Pardon, vůbec poslední dobou nestíhám😅. Zrovna jsem na cestě z Prahy, tak jsem si řekla, že si jízdu regiem trochu zpestřím☺️. Snad jsem i vám vylepšila den a oceníte mou snahu!
Vaše Tiranis!