Steve

Byl jsem naprosto vykolejený. Když si na mě Tony sednul, bral jsem to jako souhlas, ale potom se odtáhl a když jsem se mu omluvil, tak utekl z auta. Co dělám špatně? Cítím se jako úplný blbec. Neměl jsem to dělat, ale když on byl tak blízko, že jsem skoro cítil jeho dech. Prostě jsem se neudržel a teď tady sedím v autě vedle jeho a on zarytě mlčí a ani se na mě nepodívá.

Dojeli jsme na letiště, a když jsme se dostali do letadla, odsedl si ode mě Tony tak, jak to jen šlo. Měli jsme soukromé letadlo jeho otce, tudíž jsme se mohli posadit úplně kdekoli jsme chtěli. Neměl jsem rád lítání a místo uprostřed vypadalo nejbezpečněji, tak jsem si sedl tam. Tony si sedl až úplně dozadu a dotáhl si tam s sebou i celý vozík drahého alkoholu. Nechápal jsem, proč najednou tak přetočil a začal se chovat jako vůl, ale bylo to tak. A já mám pocit, že za to můžu já. „Chlast je tam v té skříňce a jídlo v baru ve předu. Letuška ti donese, cokoli budeš chtít. Let je dlouhý, tak si dělej, co chceš. Vzadu je malá ložnice, kdyby ses chystal spát." Proč je na mě takový? Nic tak hrozného jsem neudělal. „Tony, co se děje? Udělal jsem něco, že se ke mně chováš tak hnusně?" Byl jsem z toho vážně nešťastný. Nemám rád, když nevím, co jsem udělal špatně a chtěl bych to napravit. „Dej mi pokoj a všímej si svého." Obrátil jsem se k němu čelem, abych na něj lépe viděl. V očích se mu leskly slzy a lil do sebe jednoho panáka za druhým. Vstal jsem a rázně dokráčel až k němu. Vytrhl jsem mu sklenku z ruky a zapřel se dlaněmi do opěradel sedačky, takže jsem Tonyho uvěznil pod sebou. „Mluv. Co se děje, že se tady opíjíš do němoty a jakou roli v tom hraju já." Nedíval se na mě, nevím proč. Po lících se mu skutálela jedna slza, kterou později doprovodily další. Neskrývavě plakal, ale nedíval se na mě a hrdě potlačoval vzlykání. „Tony, já ti chci přece pomoct. Proč jsi tak odtažitý? Vždyť jsem nic tak zásadního neudělal a pokud ano, tak nevím co to bylo! Omlouvám se, slyšíš? Omlouvám se, ať už je to za cokoli. Prosím mluv se mnou." I já už měl na krajíčku. Nevěděl jsem, o co jde, ale nelíbí se mi, že mi to nechce Tony říct. Vždyť já bych to pochopil! „Prosím, odejdi. Chci být sám." Sklíčeně jsem se na něj podíval, ale potom jsem přikývl a odešel na své místo.

Letadlo začalo vzlétat a já se pevně chytil opěrek. Už zase! Už zase musím jet tímto ďábelským strojem, co se může každou chvíli zřítit, a to jen kvůli nějaké návštěvě. Zuby jsem držel pevně u sebe a stejnak jsem to měl i s očními víčky. Prsty na nohou se mi křečovitě kroutily a ruce začaly hloubit díry do čalounění sedaček. Strašně jsem se vyděsil, když mi spočinula na paži cizí dlaň. Měl jsem za to, že je to letuška, tak jsem ani neotevíral oči. „Já to zvládnu, nemusíte se starat." Uslyšel jsem vedle sebe přidušený smích a pak se vedle mě prohnula sedačka. Přemohl jsem strach a otevřel jedno oko, jen na škvírku. „Tony? Co ty tu děláš?" Vedle mě seděl tmavovlásek a široce se usmíval. Vzal mě do objetí a jezdil mi prsty po zádech. Uklidňovalo mě to a já povolil sevření. Nic jsem neříkal. Znovu jsem zavřel oči a snažil se vnímat jen ty uklidňující pohyby na mém těle. Jako bych slyšel známou melodii ukolébavky, začal jsem si broukat tóny. Až po delší době mi došlo, že se mi ta hudba nezdá. Snažil jsem se přijít na to, odkud přichází, ale bez zrakového vjemu jsem byl trochu desorientovaný. Otevřel jsem proto oči a rozhlédl se. Hudba ustala a já se zadíval  na culícího se Tonyho. „Už ses uklidnil vojáčku?" Zčervenal jsem a zapřel pohled na své boty. „Děkuju." „není vůbec zač. Vlastně jsem se přišel omluvit. Byl jsem vytočený z celé té situace kolem a vybíjel jsem si to na tobě. Dokonce jsem i zapomněl na tvůj strach z létání. Promiň, je mi to líto." Usmál jsem se a objal jsem ho. „V pořádku. Všechno odpuštěno." „Díky."

Klesání už tak strašné nebylo, jelikož se mě snažil Tony všemožně zabavit. Dost mi tak pomohl a já jsem mu za to vděčný, však jsem mu taky nesčetněkrát poděkoval. Vystoupili jsme z letadla, čapli svoje zavazadla a vyšli do příletové haly. U východu z letiště na nás už čekal nějaký muž v černém obleku s nápisem STARK na bílé ceduli. Přišel jsem si jako v nějakém filmu. Nastoupili jsme do tmavé limuzíny a vyjeli. Za okny auta se míhal New York. V záři světel v nočním šeru byl úchvatný. Všude spousta světel, neonových nápisů, bilboardů a kulturních prazvláštních staveb. Připadal jsem si jako bych cestoval do budoucnosti. Oproti našemu malému městečku je toto určitě něco úplně jiného. Najednou mi došlo, proč Tony tvrdil, že si hledal kamarády špatně a raději se zavíral doma a věnoval se svým koníčkům (robotice samozřejmě). Několikrát jsme odbočili, než se světla trochu utišila a mi najeli na dlouhou příjezdovou cestu k obrovské vile na samém konci. Spadla mi brada, když u ní řidič zastavil a otevřel nám dveře. „Tak, vítej u mě doma." S úžasem jsem na Tonyho hleděl a nebyl schopen slova. Ani nevím, jak jsem se dostal až na zápraží, a kdy jsou má zavazadla, když mě z přemýšlení vytrhl mužský hlas. „Zdravím synu. Chyťte ho!"

Tady je sobotní kapča. Asi pojedu na chatu, tak vydám nedělku až pozdě večer, až se vrátím. Doufám že tahle se líbila a budete se těšit na další! Nezapomeňte hlasovat a budu ráda za komentíky!

Vaše tiranis