Ahoj, tak jsem tady zase. Chvíli mi to trvalo, ale škola byla neůnosná. Navíc jsem teď trochu nemocná, takže mám výmluvu. Doufám že se kapitolka bude líbit, a že si ji užijete. Nezapomeňte na hvězdičky a komentář!

Vaše Tiranis :-)

Tony

Od divadla jsem se s nikým z party neviděl. Přespával jsem u kamaráda Rhodeyho na gauči. Bydlel celkem blízko škole, takže jsem dojížděl jen pár stanic metrem. Ve škole jsem se už týden zvládl všem vyhýbat. Na hodiny jsem chodil se zvoněním a sedal si do prázdné lavice daleko od Bruce a Natashi. Do jídelny jsem nechodil a věci ze skříňky si vytáhl, abych do ní nemusel. Každou přestávku jsem trávil v zapadlé a zaprášené části školy, kde nikdo nechodil, možná jenom školník. Je to vlastně trapné. Vždyť byt je můj a jsem skoro nejpopulárnější na škole, tak proč přespávám na gauči u kamaráda a o přestávkách se plížím tmavými kouty jako upír?! Po týdnu jsem se rozhodl, že se vrátím. Co jsem se doslechl tak Clint zmizel a už nějakou dobu se neukázal. Nat se taky omezila v kontaktu s námi a Steve je dneska na fotbale. Měl bych tam sice zajít taky, ale omluvil jsem se trenérovi, že je mi špatně.

Po škole jsem zašel k Rhodeymu, abych si sbalil věci. „Co se děje? Máš snad někam namířeno?" Otočil jsem se za zvukem. Za mnou stál Rhodey s povytaženým obočím. Asi nebyl rád, že ho opouštím. „Ale znáš to, jen si tak přehazuju věci." Usmál jsem se na něj svým omluvným úsměvem. Nic neříkal, jen tam stál a obočí už měl skoro ve vlasech. „Tak promiň, z tvého gauče už mě bolí záda a rád už bych byl zase doma. Tak nějak mi to tam už chybí." Kývl jemně hlavou a trochu se usmál. „Chápu, nemůžu tě tady držet násilím. Ale pokud ti nebude hořet za zadkem, taky by ses mohl ukázat jen tak. Já ti hlavu neurvu, když si budeš chtít pokecat s kamarádem." Trochu nesměle jsem položil tašku a chlapsky jsem ho objal. Prohodili jsme pár posledních slov a já mu musel slíbit, že za ním zajdu častěji. Pak už jsem vyšel z bytu a nastartoval své úžasné autíčko. Tak dlouho jsem se s ním už neprojel, že jsem si až vynadal, že se o něj řádně nestarám.

Byt byl kupodivu prázdný. Vybalil jsem si a prošel ho. Byl takový ponurý, jako by se tady zastavil čas od doby, co jsem tady naposled byl. Rozhodl jsem se, že se řádně umyju. Po tak dlouhé době jsem už dost smrděl. Sice jsem se u Rhodeyho myl, ale ne častěji, než to byla potřeba. Pustil jsem horkou vodu a nechal kapky dopadat na mé tělo. Užíval jsem si ten pocit a úplně se uvolnil. Ztuhlé svaly od gauče, černé kruhy pod očima, třesoucí se prsty, hlava plná myšlenek. To všechno jsem nechal odeznít. Po sprše jsem si lehl na svou postel a zavřel oči. Bylo skvělé zase si do ní lehnout. Ani jsem si neuvědomil, že jsem začal usínat.

Rozespale jsem se v posteli protáhl. Zcela neochotně jsem otevřel oči. Pohled, co se mi naskytl, mi téměř přivedl infarkt! Nad mou postelí stál zmatený Bruce i posmutnělý Steve. Ach bože, jak mu to sluší, když se tváří jako provinilé štěně. Dost! Na to ani nemysli! Koukl jsem se z jednoho na druhého. Nevěděl jsem co udělat nebo co říct. Byla to dost divná situace. Ještě jednou jsem se lehce protáhl a promnul si oči. Posadil jsem se a upřel prázdný pohled na ty dva. „Tony! Moc rád tě zase vidím. Docela jsem se o tebe i bál. Vyhýbáš se mi na hodinách a o přestávkách tě nemůžu nikdy najít." V Brucově obličeji byla vidět starost a obavy smíšené se vztekem a smutkem. „Promiň brácho, jen jsem si potřeboval vyčistit hlavu a na to jsem potřeboval klid a čas." Omluvně jsem se na něj usmál a postavil jsem se. Než jsem se nadál, už jsem byl vtažen do silného ale neobratného obětí. Bylo fajn být tady zase s přáteli. Odtáhl jsem se ze sevření a podíval se na Steva. Jeho vždy milá tvář teď vypadala hrozně. Měl fialové kruhy pod očima, šedou tvář, rozcuchané vlasy a na tváři měl lehké strniště. To vše doprovázel přísný, i když utrápený výraz s trochou zoufalství a zklamáním. „Takovou dobu jsi se neozval a potom tě najdu ležet v posteli." Nic jiného neřekl. Činy to vyjádřily za něj. Pevně mě objal a lehce se mi roztřásl v náručí. Podle vlhkosti, která mi smáčela tričko, mi bylo jasné, že pláče. Nevěděl jsem jak ho utěšit, tak jsem si ho jen přivinul blíž k sobě a začal jsem ho hladit po vlasech a po zádech. „To bude dobrý Steve, teď už jsem tady. Už nikdy takhle neodejdu, to slibuju. Prosím, přestaň plakat. Už jsem tady. Teď už je to dobrý." Šeptal jsem slova útěchy, i když jsem si nebyl jistý, jestli to dělám pro něj, nebo pro sebe. Uvolnil se mi z náruče a podíval se mi hluboko do očí. „Už nikdy, nikdy mi takhle neodcházej! Strašně jsem se o tebe bál. Nevěděl jsem kde spíš, ani jestli se ti něco nestalo. Bál.....bál jsem se, že už tě neuvidím." Tu posední větu řekl o dost tišším tónem, a uhnul při tom pohledem. Vzal jsem jeho tvář do dlaní. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale musel jsem ho ujistit, že jsem v pořádku. Lehce sebou trhnul, když jsem se ho dotknul. Podíval se na mě zarudlýma očima plnýma strachu a smutku. „Steve, jsem tady, nikdo mi neublíží. Neboj se, už neodejdu." Doufal jsem, že to zabere. Steve se na mě díval pohledem, který jsem nedokázal identifikovat. V jednom krátkém okamžiku jsem se ocitl v jeho obětí. Pořádně si mě k sobě přivinul, tak že jsem skoro ani nemohl dýchat. „S-Steve, dusíš mě!" Hned se mě pustil a omluvně se na mě usmál. „P-promiň, ale slib mi, že už takhle nikdy nezmizíš" podíval se na mě prosebně. „Slibuju, že už takhle nikdy nezmizím." Trochu se uvolnil a přikývnul. Následovala chvíle ticha, přerušovaná jen Stevovým popotahováním. „Proč jsi to udělal?" Steve se na mě upřeně díval a čekal na odpověď. „Já, musel.........musel jsem si něco přebrat v hlavě a potřeboval jsem na to mít klid." Steve jen pokýval hlavou. Zřejmě pochopil, že se o tom nechci bavit.

Další tři hodiny jsme si povídali, omlouvali se jeden druhému navzájem a vyprávěli si, co jsme za ten týden prošvihli. Celý zbytek dne jsme strávili mluvením a objímáním. Večer jsme se společně podívali na film a šli spát. Usínal jsem s úsměvem na tváři a nadějí do dalšího dne.

Tonyho sen/ vzpomínka

„Tati já přece nejsem teplej, prosím, musíš mi věřit." Tony zněl až naléhavě.

„V životě jsem si nepomyslel, že by můj syn mohl být teplouš! Co jsem udělal špatně, co jsem měl udělat jinak! Ne, není to moje vina, ale tvoje! Jenom tvoje!!!"

Howard se s nasupeným výrazem přibližoval k vyděšenému Tonymu. PLESK. Jedna facka. PLESK, PLESK. Další a další. BUM. Rána do břicha. TŘÍSK. Kopanec a další bomba do břicha.

Tony se válel na zemi. Z obličeje mu tekl potůček krve a celý se klepal. Nad ním se dominantně tyčil Howard s pěsti od krve. Ještě několikrát do něj kopl a odplivl si.

„Šťastné sny, ty jedna buzno." Kopl do něj a vydal se ke dveřím. „Jo, a abych nezapomněl, zítra mi nechoď na oči. Nechtěl bys přídavek, že?" Zabouchl za sebou dveře a nechal ho tam ležet na podlaze koupelny v krvi mezi rozkopanými časopisy. Na mobilu v rohu místnosti se objevila zpráva.

Rhodey: Ahoj, nechtěl bys zítra přijít? Máma bude dělat palačinky!

Konec Tonyho snu/ vzpomínky