Breaking down and coming undone
It's a roller coaster kind of rush
And I never knew I could feel that much

━━━━━━━

„Přestaň sebou cukat, ty odporná mudlovská šmejdko!“ Bellatrix Lestrangeová ji hrubě chytila za vlasy a táhla ji doprostřed místnosti.

„HERMIONO! HERMIONO! NE!“ slyšela řvát Ronův hlas.

Bellatrix jí věnovala ošklivý úsměv. „Až skončím s tebou, bude na řadě ten krvezrádce. První co udělám bude, že mu vyříznu jazyk. Ten jeho křik je tak otravný. Nemyslíš?“ Zaklonila jí hlavu a druhou rukou jí stiskla krk. Hermiona cítila, jak se celá třese strachem a hrůzou.

Nemohla se nadechnout. Všechno se v ní sevřelo. Jedna myšlenka ji však držela pohromadě. Ne, Rona ne. Musí to vydržet. Ať jí bude dělat cokoliv, musí to vydržet. Ronovi nesmí nic udělat!

„Teď to můžeme udělat buď po dobrém, nebo po zlém, mudlovská šmejdko,“ pokračovala Bellatrix a hodila Hermionu na tvrdou podlahu. Hermiona si přitáhla ruce ke krku a snažila se nadechnout. Plíce ji pálily a v uších jí zvonilo. Sotva si všimla, že Bellatix pokračuje a usmívá se. „Jen mi řekni, drahá, jak jste získali ten meč?“

Hermiona na ni vrhla vzdorný pohled. „Ne.“

Bellatrixin úsměv zmizel. Naklonila se a vlepila Hermioně facku, až upadla. Tvář ji přitom pálila, jako by jí tam někdo přitiskl žhnoucí pohrabáč.

„Už se nebudu ptát slušně, kde jste ho vzali?" zopakovala Bellatrix, její tvář stažená čirým vztekem a šílenstvím.

Hermiona pevně semkla rty k sobě. Otřela si pohmožděnou tvář a vyhrabala se na nohy. „Nic vám neřeknu,“ pravila odhodlaně.

Bellatrix teď vypadala vzteky bez sebe. „Tak ty si chceš hrát na odvážnou, holčičko?“ zasyčela jako had a namířila hůlku přímo na Hermioninu hruď: „Crucio!“

Hermiona padla na záda. Celé její tělo zaplavila čirá agónie. Měla pocit, jako by se jí do těla zabodávaly drobné žhavé nože. Měla pocit, že jí opakovaně praskají kosti. Měla pocit, jako by jí hlava byla drcena pod obrovským, nepřetržitým tlakem. Prohnula se v zádech. Měla pocit, jako by jí vyrvali páteř z těla. Z hrdla se jí vydral výkřik plný bolesti. Stiskla ruce v pěst a nehty se jí zařezávaly do dlaní. Připadalo jí to jako celá věčnost, než kletba pominula. Její tělo bezvládně padlo na studenou zem. Cítila, jak se jí nekontrolovatelně škubou svaly a bolest stále přetrvává v každém kousku jejího těla. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Hermiona vzhlédla a uviděla Bellatrix, jak kroutí hůlkou a zle se na ni usmívá. Z toho pohledu poznala, že tohle je teprve začátek. Pevně stiskla víčka k sobě. Musí vydržet.

„HERMIONO! HERMIONO!“ dolehl k ní ze sklepení Ronův tlumený hlas, plný panického strachu. Snažila se myslet jen na něj, jen na ten hlas. Chtěla nechat zmizet všechno ostatní...

„Zeptám se tě ještě jednou. Kde jste sebrali ten meč? Tak kde?“ zařvala a vzápětí na ni seslala další Crucio. Tentokrát to bylo ještě horší, než předešle. Všechny vnitřnosti v těle se jí kroutily bolestí, nemohla dýchat. Z očí jí vytryskly slzy.

„Našli jsme ho - našli jsme ho - PROSÍM!“ zakvílela. Ta slova prosby se jí vydrala z úst úplně sama. Nechtěla prosit. Ne Bellatrix. Nechtěla před ní být tak slabá, ale ta bolest byla neúnosná. Měla pocit, že umře. Že jí pukne hlava. Že jí žíly vyskočí z těla.

„Lžeš, ty špinavá mudlovská šmejdko a já to vím! Byli jste v mém trezoru u Gringottových! Počet mi pravdu, slyšíš, pravdu!“ ječela Bellatrix. Vlasy jí divoce vlály, oči měla doširoka otevřené a plné strachu a nenávisti. Hermiona zakvílela, už neměla ani sílu na to mluvit.

„HERMIONO!“ zaslechla opět Ronův hlas. Ron. Ron. Jeho hlas byl pro ni jediné stéblo, kterého se mohla chytit. Věnovala všechny své zbytky síly k tomu, aby se upnula k myšlence na něj. Ron pro mě přijde, pomyslela si. Zachrání mě.

„Však já tě přinutím zpívat,“ vykřikla Bellatrix vášnivě. Zaplavila ji další vlna nezvladatelné bolesti. Bellatrixin smích se mísil s jejími výkřiky. Hermiona tomu nerozuměla. Slova jí už připadala příliš vzdálená. Umírala snad?

Ron. Ron. Harry... Ginny... rodiče... před očima se jí začaly míhat obličeje těch, které milovala. Je tohle opravdu konec? Umírá?

„Odpověz! Odpověz mi!“ ječela Bellatrix.

„Prosím... prosím...“ šeptala Hermiona mezi vzlyky.

„Ach, tak ty prosíš?“ Bellatrix se zastavila a kopla Hermionu silně do boku. Ozvalo se ostré prasknutí. Vykašlala krev, několikrát se překulila po podlaze a zastavila se, třásla se, oběma rukama se opírala o hrudní koš.

„Odpověz mi! ODPOVĚZ!“

Hermiona se s trhnutím probudila. Posadila se na posteli a vytřeštěně zírala do tmy. Byla zborcená potem, v ústech měla vyschlo a srdce jí divoce bušilo. Jizvy, které na ní Bellatrixin mučení zanechalo, ji ostře pálily. Opět měla tu strašlivou noční můru. Přitiskla si kolena k hrudi a snažila se zhluboka nadechnout.

Nádech.

Výdech.

Nádech.

Pomáhalo jí, když se soustředila pouze na zvedání své hrudi a vzduch v plicích. Poslední dobou se to zhoršovalo. Její noční můry byly stále jasnější a delší a když se z nich probrala, celé tělo jí pulzovalo bolestí.

Potřebovala se napít. Vstala a s třesoucíma nohama se dopotácela do kuchyně. Pohlédla na hodiny. Byly čtyři hodiny ráno. Věděla, že už neusne. Posadila se ke stolu se sklenicí vody a snažila se vzpamatovat. Myslet na něco jiného, hezkého. Zavřela oči a snažila se vyvolat vzpomínku na romantickou večeři s Viktorem. Trochu to pomohlo, ale i po půl hodině se stále cítila poněkud otřeseně. Potřebovala si pročistit hlavu. Navlékla se do kabátu a popadla svou hůlku. Na chvíli se zarazila. V tomhle stavu by se neměla přemisťovat, ale bylo to jediné místo, které jí v těchto stavech pomáhalo se plně uklidnit.

Nakonec se rozhodla. Pevně sevřela hůlku a představila si kopec nad Prasinkami, ze kterého byla vidět Chroptící chýše. Pak se přemístila.

Přivítal ji chlad s ticho. Rozhlédla se kolem sebe a chtěla úlevně vydechnout, když tu si všimla, že není sama. Zády k ní seděl nějaký muž. Nejistě o krok ustoupila a už se chtěla přemístit zpátky, když v tu chvíli se muž otočil.

„Rone?“

„Hermiono?“ Vypadal stejně šokovaně jako ona.

„Co tu děláš?“ vyhrkli oba naráz. Ron se pousmál.

„Dámy mají přednost,“ pokynul jí.

Hermiona na vteřinu zaváhala. Chtěla si něco vymyslet, ale zároveň nesmírně toužila po tom se někomu svěřit.

„Měla jsem noční můru. Tohle místo mě vždycky dokáže uklidnit. Je tu takové ticho...“ řekla nakonec popravdě.

Ron chápavě přikývl. „Chceš si sednout?“ ukázal na kámen vedle sebe. Nejistě přešlápla na místě. Nebyla si jistá, jestli je to dobrý nápad, ale dřív, než mohl její mozek tu myšlenku patřičně zpracovat, nohy už se pohnuly. Až když si sedla, všimla si, že Ron drží v ruce cigaretu.

„Už zase kouříš?“ zamračila se nesouhlasně. Začal s tím krátce po válce. Každý z nich se s jejími hrůzami vyrovnával jinak a Ron našel oblibu v mudlovských cigaretách. Hermiona kouření nesnášela. Bylo to časté téma jejich sporů. Nakonec s tím Rona donutila přestat, ale po jejich rozchodu si ke své neřesti evidentně opět našel cestu. Nebo tajně kouřil i během jejich vztahu. Nevěděla.

Teď se zatvářil provinile. „Pomáhá mi to přijít na jiné myšlenky,“ zamumlal. „Ale můžu to típnout, jestli chceš,“ dodal rychle.

S povzdechem potřásla hlavou. „Na tom nezáleží.“

Ron cigaretu típl.

Na chvíli se mezi nimi rozhostilo ticho, ale tentokrát nebylo tak trapné, jako před třemi dny na Příčné.

„Ještě jsi mi vlastně neodpověděl, proč jsi tady," ozvala se Hermiona a vrhla na něj zvědavý pohled.

„Nejsi jediná, kdo má špatné sny,“ odpověděl a hlas se mu přitom trochu zadrhl. „Když jsem se vrátil... všechno to na mě znovu nějak padlo. Vidět po roce všechny ty známé tváře a místa, je to trochu jako deja vu. Když jsem cestoval, bylo to jako osvobození. Nikdo mě tam neznal, nikdo nevěděl, čím vším jsem si prošel, nikdo nechtěl slyšet o všech mých hrdinských činech, jako by to byla nějaká pohádka na dobrou noc.“

Hermiona moc dobře rozuměla, jak to myslel. Nebylo snadné mluvit o tom všem, co prožili. Zvláštně s lidmi, kteří ve válce nebojovali. Nemohli pochopit, jak těžké to bylo.

„Myslím,“ pokračoval Ron. „Že jsem chtěl před tím vším utéct. Bylo toho na mě moc.“

„Ale... teď ses vrátil,“ zašeptala Hermiona.

Ron se na chvíli odmlčel. „Došla mi tam spousta věcí. Pomohlo mi to srovnat si v hlavě všechny myšlenky a vzpomínky,“ řekl nakonec, s jakýmsi zvláštním výrazem v obličeji.

Tiše vedle něj seděla a sbírala odvahu vyslovit ta slova, která jí v hlavě zněla celý rok. „Myslela jsem si, že jsi ode mě utekl.“ 

Ron sebou lehce trhl. Pak se k ní otočil a pohlédl na ni s nezvyklou vážností. „Ne, Hermiono. Utekl jsem před sebou. Styděl jsem se za sebe. Nebyl jsem mužem, kterého by si žena jako jsi ty, zasloužila. Té noci...“ na chvíli se zarazil, ale pak s pevným odhodláním pokračoval. „Té noci, kdy jsme se tak strašně pohádali jsi mi řekla několik věcí, které—“

„Nemyslela jsem to tak, Rone!“ přerušila ho naléhavě. „Víš, že jsem to tak nemyslela. Byla jsem jen rozzlobená a—“

„Ne,“ potřásl hlavou. „V mnoha věcech jsi měla pravdu. Byl jsem nejistý a žárlivý a necitlivý hlupák. Nejdřív, když jsem odešel, měl jsem vztek. Pak mi George řekl, že by chtěl náš obchod rozšířit a já to vzal jako příležitost na chvíli odjet. Mělo to být jen na dva týdny, ale uvědomil jsem si, že se nechci vrátit, dokud... dokud si tě nezasloužím.“

„Rone...“ Hermiona ohromením oněměla. Cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. Zírala na něj a nemohla najít žádnou vhodnou odpověď.

Sledovala jeho oči, které na ni hleděly s láskou. Oči, které i ona tolik milovala.

Sledovala jeho ohnivé vlasy, které ve větru lehce povlávaly. Vlasy, ve kterých se tolikrát ztratily její prsty, když ho líbala.

Sklouzla pohledem na jeho rty, lehce namodralé mrazem. Znala každou jejich nedokonalost. Ještě stále si dokázala vybavit jejich chuť.

„Ale zdá se, že jsem opět přišel pozdě. Někdo se zeptal dřív,“ zašeptal. Hermiona na to chtěla něco odpovědět, ale stále ze sebe ještě nedokázala vypravit jedinou hlásku a tak mlčela. Zdálo se jí, jako by Ron čekal, že něco řekne. Když se neozývala, promluvil zase on: „Přeju ti jen štěstí, Hermiono. Vážně.“ Smutně se na ni usmál, pak si odmotal šálu a jemně ji uvázal kolem jejího krku. „Neseď tu dlouho. Je zima.“

A byl pryč.

„Ještě není pozdě, Rone,“ zašeptala do jeho šály. V srdci cítila zmatek.