"Prostě se chovej jako někdo jiný a nebude to trapné," povzbuzoval mě Simon, ale fakt, že jsem měl jezdit v levným autě a límeček mojí nerdský vestičky mě škrábal na krku, mě doháněl k šílenství.

Pořád jsem nemohl uvěřit, že musím chodit na vejšku vystajlovanej jako blbeček.
 Nikdo se nedozví, kdo jsem a jak dobře ve skutečnosti vypadám.

"Ugh, nikdy nezapomenu, žes mi tohle provedl," zamumlal jsem.

Zavěsil jsem, hodil telefon  do svýho hnusnýho batohu a otevřel auto, který jsem musel zaparkovat v areálu univerzity. Za tohle Simona nesnáším.

Moje vlasy už nebyly kudrnatý, ale gelem ulíznutý dozadu. Ty velký brýle mi skoro zakrejvaly celej můj obličej. Nesnášel jsem svoje oblečení. Na zlomek vteřiny se mi žít jako celebrita zhnusilo, protože právě to byl ten důvod, proč jsem teď musel bejt sám sebou znechucenej.  Ugh, pořád nemůžu uvěřit, že tohle děláš, Harry.

Ale od teď jsem byl Marcel. Šprt Marcel. Jak tohle vůbec Simona napadlo?

Otevřel jsem dveře budovy a doslova jsem cítil pohledy přilepený na mě. Choval jsem se jako nerd, lehce nestabilní při chůzi a podobný věci. Ale nepřehrával jsem. Chtěl jsem tyhle Spongebobský brýle zahodit a nahlas zařvat: 'Jsem Harry Styles, tak na mě tak nečučte!'

Ale nemohl jsem. Simon by mě vyrazil a odstoupil od naší smlouvy.

Slyšel jsem, jak se hihňají, a přesně jsem věděl, kdy na mě byl namířenej něčí prst.  Naštestí jsem na střední nebyl trapnej šprt, ale nebyl jsem ani populární. Byl jsem ten kluk, se kterým mohl každej trávit čas.  Ten co byl ten vtipnej mezi vážnejma studentama a ten laskavej, starající se, když někdo z nějakýho důvodu uvažoval o odchodu ze školy. Ale od konkurzu v X-Factoru se všechno změnilo.

Dostal jsem se ke svý skříňce a kódem, kterej jsem dostal v sekretariátu, jsem ji odemkl. Všechno, co jsem táhnul v batohu, jsem naházel dovnitř a nechal si jenom knížku, kterou jsem potřeboval na první hodinu.

"Podívejte se na něj!" uslyšel jsem smát se hlubokej mužskej hlas. 

Zatnul jsem pěst a moje čelist se napnula. Chtěl jsem tomu klukovi říct, že by měl kurva rychle zavřít hubu, ale nesměl jsem. To by se k mojí image nehodilo.

"A-Ahoj!" uslyšl jsem jinej hlas. O hodně tišší a nevinnější.

Zavřel jsem dveře skříňky a uviděl mladou holku, která za nima stála. Byla možná o rok dva mladší, než já. Měla hnědý vlasy a modrý oči, který přímo zářily, když se na mě usmála. Věděl jsem, proč byla jediná, kdo se se mnou bavil, protože jsem tu neviděl nikoho, kdo by mohl být její kamarád. Možná to byla šprtka, ale upřímně mi to bylo volný. Obdržela ode mě kývnutí hlavou, pak jsem čapnul svůj batoh a rychle utekl pryč.

Nechtěl jsem se bavit s takovou šílenou holkou, i když jsem teď byl taky takovej.

London's POV:

"Hej, London! Můžu si procestovat tvoje tělo?" zavtipkoval Jack.

Byl to ten typ škodiče, co na mou školu chodili. Jelikož jsem tu neměla žádné kamarády, bylo pro mě pěkně složité být sama sebou. Bývala jsem vtipná, bezstarostlivá a prostě jsem se chtěla bavit. Moji spolužáci ale celou moji osobnost zničili, takže bylo docela těžké zapadnout. Doufala jsem, že se to všechno změní, když půjdu na univerzitu. Ale realita mě opět zklamala.

"Zmlkni." Bylo to jen zašeptání.

Nechápu, proč si lidé z mého jména dělali srandu. Scarlett-London není vůbec špatné. Vyhledala jsem to na Googlu a tam to bylo popsáno jako 'chytrá' a 'romantická'. Ale jelikož Londýn je město, každý si z toho dělal srandu.

Pokračovala jsem chodbou ke své skříňce, když někdo upoutal mou pozornost. Byl vysoký a měl hezkou postavu, i když měl na sobě celkem staromódní oblečení. Velké brýle mu zakrývaly obličej a jeho vlasy byly gelem ulízané dozadu. Byl to typický případ šplhounka.

Přiblížil se ke mně a já poznala, že mezi mnou a jeho skříňkou je jen pár cizích. Na zlomek vteřiny jsem si myslela, že se pokusí začít si se mnou povídat, ale pletla jsem se. Otevřel jeho skříňku a naházel do ní všechny jeho věci.  Nicméně, možná, že by to mohl být můj první kamarád tady. Byla jsem si jistá, že se tu s ním nikdo nechtěl přátelit. Věděla jsem, že lidi na mojí škole byli pěkně podlí.

"A-Ahoj!" Teď jsem stála za dveřmi jeho skříňky.

Moje koktání nebylo tak strašné. Jenom, když jsem byla nervózní, se mi to občas stávalo. Uvědomil si mou přítomnost a zavřel skříňku. Usmála jsem se na něj. Ale jediná věc, kterou udělal, bylo, že kývl hlavou a nechal mě tam samotnou. Jeho počínání mě vůbec nepřekvapilo. Věděla jsem, jak se cítil a čeho se bál.

Možná se jen stydí? - pomyslela jsem si a následovala ho do třídy, kde byla první přednáška.

Harry's POV:

Doufam, že mě nesleduje. 

Vlastně jsem nevěděl, proč jsem se takhle choval. Chci říct, já byl šprt, ona byla šprt.
Možná se předpokládalo, že budeme šprt-kámoši. Musím uznat, že nevypadala tak zle, ale já jsem celebrita. Modelky a herečky, to jsou moje cíle, a ne nějaká normální holka z univerzity, kterou nemam ani rád. Nemohl jsem myslet na to, že bych se zamiloval do někoho, jako je ona, nebo s ní jenom trávil čas. Nebyla ani kandidátka na rychlej flirt. Byla pro mě nikdo.

Tak proč tohle vůbec dělam?

No jasně, protože nechci ztratit svý nejlepší kamarády a opustit svůj sen, pro kterej jsem musel tak dřít. Takže z tohohle pekla není cesty zpět.

Musel jsem bejt Marcel a musel jsem se vypořádat s důsledkama.