Gabriel

◼▪◼

Charlie si sám pro sebe zatleskal, jakmile hodil obálky do schránky před poštou. S velkým úsměvem se otočil na Gabriela. "Tak, teď jdeme připravit ty tvoje."

   Gabriel zavrtěl hlavou. "Nebudu se hlásit na vysokou," odpověděl klidně.

   Charlieho Gabrielova slova očividně překvapila, i když mu to už několikrát naznačoval. Nakrčil obočí. "Proč ne?"

   Gabe se rozhlédl kolem sebe. "Musíme to řešit uprostřed ulice?"

   Charlie kývl hlavou k parku přes ulici, kde bylo v tuto večerní hodinu skoro vylidněno. Gabriel přikývl a vydal se směrem k první lavičce, kterou uviděl. Jestli se chtěl Charlie projít, měl smůlu, Gabe chtěl sedět.

   Posadil se a čekal, až se Charlie sedne vedle něj. Když se tak stalo, Gabe se na něj ani nepodíval a promluvil: "Možná bych chtěl na vysokou, protože bez ní v mé situaci skončím možná tak za pokladnou v supermarketu, ale nemůžu. Nemám na to kde vzít finance. A po prarodičích takový pálky chtít nemůžu." Viděl, jak si Charlie skousl spodní ret. "Takže pokud bych nedostal nějaký slušný stipendium, nemůžu. A to, že bych ho dostal, nehrozí."

   Oba chlapci zůstali chvíli potichu, dokud Gabriel neucítil na své ruce tu Charlieho. "Proč jsi mi to neřekl dřív?" zeptal se. "Vždycky jsem před tebou básnil o vysokých školách, jak spolu budeme studovat v Chicagu nebo v Dallasu. Jen si přikyvoval a nic jsi neřekl."

   Gabriel pokrčil rameny. "Vždycky jsi o tom mluvil s takovým nadšením, nechtěl jsem ti tu radost kazit. Ještě když sis vybral vysoké školy daleko odsud, což chápu, máš na to a tady vysoké jsou docela na nic."

   Gabrielovi v hlavě naskočily ty přihlášky, které Charlie před chvílí vhodil do schránky k odeslání. Na všechny ty prestižní školy daleko odsud.

   "Měl jsi mi to říct," zašeptal Charlie se starostlivým pohledem. Jednu ruku přehodil Gabrielovi kolem krku a začal si hrát s jeho uchem. "Mně můžeš říkat všechno, vždyť to víš."

   Gabe jen přikývl. 

   "Nechceš se ani o stipendium pokusit?" zeptal se opatrně Charlie. "Vždyť máš dobrý známky, ne?"

   "To možná jo. Ale nezúčastním se žádných soutěží, olympiád, v ničem nejsem nějak výjimečný. Takže pochybuju, že by dali stipendium mně před nějakými matematiky, co vyhrávají celostátní kola." 

   Gabriel viděl, jak se Charlie snaží na něco přijít. Jenže tady byl na to i on krátký. "Takže co chceš dělat teď po škole?"

   "Najít si práci," pokrčil rameny. "Třeba mě někde vezmou. Ať už tady nebo u prarodičů."

   Gabriel o těchto věcech ještě moc nepřemýšlel, jelikož se jednalo o budoucnost, kdy věděl, že na vysokou nepůjde a Charlie bude studovat daleko odsud. Takže jednoduše o tom přemýšlet nechtěl.

   V tu chvíli se Charlie zasmál. Gabriel se na něj překvapeně podíval. "Víš, co je vtipný? Že se historie prostě opakuje. Jayson musel odjet do Toronta, zatímco Cody musel zůstat tady. Já budu studovat daleko odsud, zatímco ty zůstaneš tady."

   Gabriel věděl, jak to vše tenkrát bylo mezi Jayem a Codym. Že neměli na vybranou a museli se rozejít, aby to pro ně nebylo tak těžké. "Takže mi chceš říct, že den před  tvým odjezdem na vysokou se rozejdeme?"

   K jeho štěstí Charlie pohotově zavrtěl hlavou. "Ne. My bychom to zvládli. Ale co víš, třeba mě na ty vysoké nevezmou a já skončím tady."

   "Charlie," uchechtl se Gabe. "Ty jsi doslova ten nejchytřejší člověk, kterého znám. Takže tohoto bych se vážně nebál."

   Charlie viditelně zesmutněl. Jeho hlava spadla na Gabrielovo rameno. "Už to neřešme dneska, prosím. Na něco přijdeme."

   Gabriel nic nenamítal. By rád, že to už nemusel na chvíli řešit. Pravděpodobně tedy do doby, než Charliemu přijde potvrzení o přijetí na školu.

◼▪◼

Jayson

"Tak za minutu tam nasyp tu rýži. A fazole k masu," zamumlal Jay, zatímco byl zahleděný do svého notebooku, kde dával dohromady složku jednoho jeho nového pacienta. 

   Slyšel, jak si Cody povzdechl. "Jak to mám naráz stíhat."

   Jay se na něj pobaveně podíval. "Chceš umět vařit? Tak se snaž."

   Cody se zamračil a zamíchal mletým masem na pánvičce. Pak se přemístil ke krabičce se sáčky s rýží. "Člověk by řekl, že po tolika letech s tebou už tak lehký jídlo zvládnu. Ale ono ne. Já musím být úplně blbej."

   "Po tolika letech se mnou ale umíš jiné věci perfektně," ušklíbl se Jay. Cody protočil očima.

   V tu chvíli uslyšeli, jak se prudce otevřely domovní dveře. Oba se automaticky podívali ke vstupu na chodbu, kde do pár sekund prolítl Charlie. Ani se s táty nepozdravil, jen bral schody po dvou nahoru, což bylo u něj nezvyklé.

   Jay a Cody si mezi sebou vyměnili pár slov jen pomocí pohledu. "Ne, že vyhoříme," řekl nakonec Jayson a postavil se. Cody u plotny výrazně znervózněl a přikývl.

   Jayson se vydal nahoru. Prošel kolem Sophiina pokoje, kde zase řvala hudba přes celý patro, s proto ťukl na dveře. "Zeslab to, prosím tě," zakřičel a k jeho překvapení se hudba opravdu ztišila. Došel k Charlieho pokoji a taky zaťukal.

   Pomalu otevřel dveře, aby našel Charlieho rozvaleného na posteli, jak hledí na strop. Když Jay vešel, jeho syn si ho ani nevšiml. 

   "To byl úctyhodný výkon," podotkl Jay. "Tak rychle si do patra vyběhl naposledy snad když ti bylo deset."

   Charlie sebou nepohnul ani o milimetr. "Dneska jsem byl s Gabem na poště. Poslal jsem ty přihlášky."

   "A proto si smutnej? Že budeš muset na vysokou?"

   Charlie zavrtěl hlavou. "Pak jsem navrhl Garielovi, že můžeme jít vyplnit jeho přihlášky. Vždyť jsme se o tom bavili už měsíc. Jenže mi řekl, že se na vysokou hlásit nebude."

   Charlie Jayovi řekl vše o tom, jak to s Gabem řešili. Když viděl smutek v jeho očích, že odjede daleko na vysokou, zatímco Gabriel zůstane tady, probudily se mu až moc živě jeho vzpomínky na Toronto a jeho odjezd. Tohle znělo až moc povědomě.

   Charlie domluvil ještě s větším smutkem v očích. "Vídal bych ho tak jednou měsíčně," konstatoval.

   "Pořád lepší než nic, ne?" snažil se ho Jay povzbudit. Charlie pokrčil rameny. 

   "Nevím, jestli by to bylo dobré, takový vztah."

   "Charlie. Jestli opravdu máte být s Gabem spolu, tak budete. Nějak se to stane. Nedělej to, co já a Cody. Věděli jsme, že jsme pro sebe ti praví, ale zbytečně jsme si vše zkomplikovali. Ale osud chtěl, ať jsem spolu, tak jsme. Takže si to zbytečně nekomplikujte."

   Charlie na něj jen vyjeveně koukal.

   "Myslím tím, že pokud jste si předurčení, nakonec spolu budete, osud si to tak zařídí. Takže jestli tě vůbec na nějakou tu vysokou vezmou, zkuste vztah na dálku, nebo já nevím. Jen nezahazuj hned, co máš, bez toho, abys to zkusil. Věř mi, vlastní zkušenost. Kdyby jsme nebyli s Codym tak blbí, úplně všechno by mohlo být jinak. Mohl se po dodělání školy přestěhovat se mnou. Nebo kdybychom se nerozešli a já se nějak vrátil, mohli jsme spolu být hned a nepřekážel by nám žádný Lucas."

   "Jak dlouho jsi byl v Torontu?" zeptal se Charlie.

   "Asi rok."

   "A to jste s Codym ani nebyli ve spojení?"

   Jayson zavrtěl hlavou. "Naprosto mě asi po dvou týdnech snažení se alespoň zůstat v kontaktu odřízl. Rozešli jsme se a bylo to těžký pro nás oba, ale myslel si, že to tak bude lepší. A tu noc šel a zbouchl Lucase."

   Charlie se zamračil. "Dobrý, nezacházej do detailů."

   "Kdybych teď byl na tvém místě, nechám čas prostě plavat. Nic bych neřešil, ono se to nějak stane. Takže se teď netrap nad něčím, co je až za půl roku."

   Charlie se kousl do rtu. "Chci první něco zkusit. Ale jestli to nevyjde, tak se pokusím přestat na to myslet, dobře."

   Jay si pobaveně povzdechl. "Hlavně nedělej žádnou blbost."

◼▪◼

Update. U kapitoly 25 jsem psala, že bude tak 5-10 kapitol do konce. To se mi asi nepovede, takže to aktualizuju, až teď to bude tak 5-10 kapitol do konce, hehe.