Gabriel 

◼▪◼  

Gabriel cítil, že se zlepšuje. Od té doby, co to řekl Charliemu, se zlepšoval. Možná se bavili teprve necelé dva měsíce, ale i tak v něm už Gabriel viděl oporu a útočiště, když mu nebylo nejlíp, protože věděl, že ho Charlie neodkopne.

   Na jednu stranu to bylo úžasné. Na druhou ale se v Gabrielovi něco vůči Charliemu měnilo. A vždy, když mu to přišlo na mysl, snažil se to co nejrychleji zase smazat.

   Nemohl k Charliemu něco cítit. Ne když měl přítelkyni. Ne když to byl on, jelikož Charlie by si takovou trosku nezasloužil.

   Když byl ten den na cestě domů od Charlieho, odkud raději odešel, když se objevila Steph, jelikož věděl, že tam už nepochodí, hodně přemýšlel. O všem. Jaký byl jeho život před tím, než mu celá Charlieho rodina začala pomáhat. A byl najednou rád, že je měl. Že se díky nim cítil lépe.

   Domů přišel, když se stmívalo. Celý byt byl ve tmě, jako by jeho táta nebyl doma, z čehož usoudil, že bude zase někde vypíjet bar za barem. Proto si úlevně oddechl a rozsvítil v kuchyni. Táty sedícího na židli si skoro nevšiml.

   "Panebože," vyhrkl. "Vyděsil jsi mě."

   Jeho táta k němu zvedl pohled, jako by si ho až teď všiml. Gabriel hned mohl říct, že byl zase opilý. Nijak ho to nepřekvapilo, a tak kolem jen prošel k dřezu, aby si napustil vodu. 

   Jenže jeho táta ho chytil za zápěstí a zatáhl si ho před sebe. "Kde jsi zase byl?"

   "U Charlieho? Říkal jsem ti to ráno," odpověděl v klidu.

   "Neříkal," zamumlal jeho otec, "to bych si pamatoval."

   Gabriel by nejraději šel do protiútoku. Řekl mu, jaksi to pamatovat nemůže, jelikož je neustále opilý nebo že ho i tak nikdy neposlouchá. Jenže věděl, že to by akorát vše zhoršilo. Proto se jen vymanil z tátova sevření a vzal si sklenici na vodu.

   Bylo ticho. Gabriel si napustil vodu a pomalu upíjel, zatímco zezadu sledoval svého tátu a proklínal ho. Nemohl se dočkat, až skončí školu a bude moct vypadnout. 

   Odložil sklenici a byl opět připravený se zamknout u sebe v pokoji. Jenže jeho táta ho ještě zastavil. "Proč tam tolik chodíš? Chceš dopadnout jako jeho tátové?"

   "Jak myslíš?" zeptal se Gabriel tiše, ruce zatnuté v pěst. 

   "Že budeš lítat za kluky místo holek?"

   Tohle Gabriela štvalo. Když byl jeho tát střízlivý, nebyl tak homofóbní. Ještě před máminou smrtí si dokonce s ním povídal o Charliem a jeho tátech, když našli fotky z první třídy. Dokonce říkal, že je mu líto, jak se tenkrát zachoval.

   Jenže s hladinkou, jakou měl teď, byl úplně jiný člověk.

   Gabriel se pouze hlavou otočil k němu. "Co když už lítám?" zeptal se.

   Jeho táta děsivě mlčel. Na židli se ani nepohnul, jen blbě propaloval jedno místo před ním. V tu chvíli si Gabriel uvědomil, že nezamkl dveře bytu a tak kolem svého otce jen prošel a vešel do chodby, kde zamkl.

   Když se vrátil, jeho táta stál. Nebo spíše se kolébal na jednom místě, jelikož stát rovně by pro něj bylo nadlidské v tento moment. Gabriel si skousl spodní ret, zatnul znovu pěsti a byl připravený proklouznout do svého pokoje. 

   Jenže jeho táta ho zastavil. Hrubě ho strčil do břicha, až Gabriel narazil zády o zeď. Chytil ho za ramena, aby ho u zdi udržel, a tvář přiblížil až nebezpečně k němu. Gabriel čekal, co udělá dál.

   Nečekal ovšem, že jeho táta začne brečet. Ale on začal.

   Slzy mu stékaly po tvářích proudy, přičemž se Gabrielovi díval zpříma do očí. Tomu bylo jasné, že tohle už dávno nezpůsoboval jen alkohol. Jeho táta musel být nemocný. 

   "Proč?" zeptal se. "Proč jsi musel zabít vlastní mámu a ještě být teplej? Víš, jak zklamaná by byla, kdyby ještě žila? Kdybys ji nezabil?"

   Gabriel neslyšel to přímé obvinění poprvé. Poprvé to ale slyšel v souvislosti ze svou sexualitou a chtělo se mu brečet. "Nebyla by zklamaná," zavrtěl hlavou. "prostě nebyla. To si jen ty myslíš. A já ji nezabil."

   "Lži!" vykřikl jeho táta. "Lži, lži lži!"

   Další události měly na Gabriela až moc rychlý spád. Jeho táta brečel jako snad nikdy a řval na Gabriela vše, co ho napadlo. To už ho bolestivě držel za zápěstí, až měl Gabriel pocit, že mu rozdrtí. Proto se snažil vymanit z jeho sevření. Když si to ale jeho táta uvědomil, Gabriel dostal ránu.

   V myšlenkách se vrátil do doby, kdy ho jeho táta zmlátil minule a on kvůli tomu až skončil na policii, jelikož zmlácený bloudil městem. Přišlo mu totiž, že rány dostává do stejných míst jako minule. 

   Jakmile dosta asi pátou ránu do obličeje, jeho táta málem neudržel rovnováhu, a tak toho Gabriel využil a krčil se. Zakryl si rukama hlavu.

   Kupodivu další rána nepřišla. Gabriel cítil, jak mu teče krev z nosu, ale neodvážil se odkrýt svou hlavu, by krvácení zastavil.

   "Panebože," zamumlal jeho táta. Já-"

   Nedomluvil. Gabriel najednou ucítil jeho nechutnou dlaň, na které snad byly i stopy jeho krve, na svých zádech, ale setřásl ji. "Nedotýkej se mě!"

   "Gabrieli," zamumlal opilecky. "Víš, že jsem tohle nechtěl. Panebože, co to dělám, odpusť mi-"

   "Ne!" vykřikl Gabriel, odstrčil otce od sebe, až se svalil na zem, a sám vyskočil na nohy. Nechal ho tam ležet, jelikož nebyl schopný se ani sám postavit, a místo toho, aby mu pomohl, využil šanci na útěk. 

   Jeho nos krvácel, skoro neviděl na jedno oko a bolelo ho břicho z nemalé rány, kterou dostal. Nemluvně o jeho pohmožděných zápěstí. Bylo mu neuvěřitelně špatně.

   Cítil se strašně. Proto se posadil na patník ve vedlejší ulici a vytáhl telefon.

◼▪◼

Charlie

Nebyla to ani hodina, co Gabriel odešel, když se Charliemu rozsvítil mobil. Viděl, jak Steph zpozorněla, ale rychle vzal mobil do ruk. Seděli proti sobě na posteli v tureckém sedu a povídali si, takže naštěstí na jeho telefon neviděla.

   Nepatrně se na ni usmál, než si zprávu přečetl.

Gabriel
Charlie?

   Nic víc v té zprávě nebylo. A tak jen Steph oznámil, že je to jen Gabriel. Odfrkla si. "Tak já nám dojdu ještě pro vodu, jo?"

   Charlie věděl, že Gabriela nemá ráda a tímhle mu naznačovala,že má přesně jen těch pár minut, co bude pryč, co bude moc Gabrielovi odepsat. Pak se jí bude muset věnovat. Přikývl a Steph zmizela s džbánkem v ruce.

Charlie
A

no?

Chvíli na odpověď musel čekat. 

Gabriel
Je mi to docela blbý, ale nemáš auto? Potřebuju nejspíš do nemocnice, ale nemocnice je daleko a poslední autobus jel před půl hodinou.

Gabriel
Taky úplně nevím, jak by cestující reagovali na kluka se zlomeným nosem.

   Charlie vytřeštil oči. Poslední dvě zprávy si musel přečíst třikrát, než byl schopný je nějak zpracovat.

Charlie
Jsi zraněný??

   Charlie ani nečekal na odpověď a hned vytočil Gabrielovo číslo. Cítil, jak se mu zrychlovalo srdce. Jenže Gabriel hovor tipl.

Gabriel
Nevyšiluj, prosím. Není to tak hrozný. Jen nemůžu moc mluvit, musím si držet kapesníky u nosu a pravděpodobně bys mi ani nerozuměl.

Charlie
Kde jsi? Jsem na cestě.

   Charlie vystartoval z postele a vyběhl z pokoje, přičemž už si oblékal bundu. Když uviděl Steph v kuchyni, rychle ji vše vysvětlil. Nevypadala zrovna nadšeně, ale k Charlieho úlevě šla domů a nezeptala se, jestli má jet s ním. 

   Jakmile si Charlie obouval boty a už bral klíče od auta, zastavil se s rukou už na dveřích. Na poslední chvíli se otočil a vběhl do obýváku.

   Jayson s Codym se dívali na nějaký film, když tam Charlie vrazil. Oba se překvapeně na svého syna podívali. "Co-"

   "Myslím, že Gabrielův táta ho zase zbil. Potřebuje do nemocnice."

   Charlie ani nečekal, že se oba jeho tátové tak pohotově zvednou. Jay ale chytil Codyho za ruku a zastavil se. "Já pojedu."

   Charlie i za ty roky úplně nepochopil Jayův a Codyho vztah, jelikož se na sebe pár sekund mlčky dívali, než Cody přikývl. Jejich oči si vyměnili dlouhou konverzaci, kterou Charlie nedokázal pochopit.

   "Buďte opatrní," řekl nakonec Cody a lehce Jaye políbil. "Dejte mi vědět, co se děje."

   Charlie s Jaysonem současně přikývli. Pak už se Charlie rozběhl k autu.

  ◼▪◼  

Vsaďte se, že zas bude trvat půl hodiny, než bude formátování správně.