◼▪◼ 

Charliemu přišlo, jako by Gabriel nikdy nepřestal být jeho nejlepší kamarád, i když se neviděli snad sto padesát let. Možná měl 'nejlepšího kamaráda', Austin s ním už nějakej ten rok držel, ale jakmile se Gabriel vrátil do jeho života, najednou mu přišlo, že všechno je zas v pořádku.

   Za ten první den, co opravdu vyměňovali sousedům trpaslíky, smáli se a vyprávěli si příhody z dob, co se neviděli, si Charlie uvědomil, že mu opravdu chyběl. 

   "Jay a Cody asi budou doma," informoval Charlie Gabriela, když se blížili k jejich domu na konci města. "Ale myslím, že tě rádi uvidí, jelikož tě vždycky měli rádi."

   "Já je taky," odpověděl Gabriel. "Vždycky mi přišli jako rodiče snů."

   Charlie hned chtěl odpovědět, že má pravdu, ale zastavil se. Místo toho řekl: "Co tvoji rodiče? Jak se mají?"

   Gabrielovy rty se v tu chvíli stáhly do úzké linky a ruce si strčil do kapes. Charlie si hned uvědomil, že nejspíš udeřil do nesprávného pytle a byl připraven ho ujistit, že o tom nemusí mluvit, pokud nechce. Jenže to ho už Gabriel předběhl.

   "Moji rodiče? Vím, že se vidíme první den po tolika letech, ale můžu být upřímný?"

   Charlie přikývl. "Jasně," zašeptal.

   "Můj táta je neustále v depresích a pije. Hodně. Chodí do práce, ale myslím, že ho každou chvíli vyhodí. Netrvá to dlouho, ale od toho, co máma umřela, byl střízlivý snad jen týden dohromady," vysypal ze sebe. Charliemu se naprázdno otevřela pusa při jeho poslední větě, což Gabriel hned pochopil a pokračoval. "Jo. Moje máma umřela před několika měsíci. Autonehoda."

   "Gabrieli, to je mi líto," řekl ihned Charlie a zastavil se. Gabriel se k němu líně otočil a povzdechl si.

   "Stalo se to v únoru. Takže devět měsíců. Nemusí ti to být líto, už je to v pohodě, teda až na časy, kdy mi to táta dává za vinu. To ale jen když se vážně hodně opije a já mu jsem v dosahu, což není moc často," vysvětlil.

   Charlie viděl tu bolest v jeho očích. Gabriel ji neskrýval, za což byl Charlie rád. Viděl, že mu věří a říká čistou pravdu. Což ho ale také zabolelo u srdce. "Proč by ti to dával za vinu?" zeptal se.

   Gabriel nasucho polkl. "Protože já tu autonehodu přežil a ona ne."

   Tahle odpověď Charlieho zaskočila. Najednou mu přišlo, jako by byl na horské dráze a všechno v něm se otočilo vzhůru nohama. "Ty jsi..." začal, ale vlastně nevěděl, co chce říct.

   "Byl jsem v tom autě s ní, jo," řekl tiše Gabriel.

   Charlie nevěděl, co říct. I když po Jayovi zdědil všechnu ukecanost, ztratil slova a marně je hledal. Taky ale po jednom z tátů zdědil soucit. A tak, když viděl, jak tam Gabriel stojí a bojuje se svými emocemi, k němu došel a objal ho.

   "Je mi to líto, vážně," zopakoval. Pustil ho a podíval se mu přímo do očí. "Jak jsi to zvládal?"

   "Vyvázl jsem docela v pohodě. Pár měsíců jsem chodil na rehabilitace a doteď mám chodit k psychologovi, aby mi pomohl po psychické stránce, ale nechodím tam. Ta psycholožka je pěkně blbá a neustále si jen upravuje nehty a leští na stole fotku své dokonalé rodiny," odfrkl si. Charlie se pousmál nad Gabrielovým znechuceným úšklebkem.

   "Jayson je psycholog. Mohl by ti pomoc, jestli s tím máš pořád problémy," nabídl ihned Charlie. Gabriel mlčel a vypadalo to, jako by o tom přemýšlel. "Mohl bys chodit k nám, nemusel bys k němu do ordinace. Častěji bychom se vídali. Mohli bychom i vrátit věci do starých kolejí."

   Gabriel si skousl spodní ret. "Já nevím."

   "Nebo jestli nechceš mluvit s tátou, můžeš se mnou. Jen na to nejsem expert, ale dobře naslouchám. Táta na druhou stranu se zas nechová jako psycholog, ale jako tvůj nejlepší kamarád. Jednou jsem se schoval v jeho pracovně ve skříni, když tam měl klienta. Povídali si jako staří známí a myslím, že lidem opravdu pomáhá. Protože má rád svoji práci."

   "A byl by ochotný trápit se i se mnou?" zeptal se tiše Gabriel. "Jako já nemám nějaké velké problémy. Jen to na mě občas opravdu spadne a já vím, že mi to pomáhá. Jenže moje psycholožka je k ničemu."

   "Domluvím se s ním. Myslím, že to nebude problém. Jen to nebudu zmiňovat dneska, protože by bylo divný tě představit a hned se ptát na takovou věc." Charlie se nemohl přestat usmívat. Cítil se, jakoby pro jednou udělal něco dobře.

   "Děkuju. Vážně," řekl Gabriel upřímně. Charlie kývl směrem k jeho domu, který šel už vidět a navrhl, ať se dají zase do chůze. Už když se blížili, měl Charlie chuť plácnout se do čela, když přes obří francouzské okno, kde nebyly ani záclony, jelikož u nich doma probíhal nejspíš velký úklid, uviděl na sedačce vyvaleného spícího Jaye s Codym v objetí. Jako viděl to jenom zezadu a jen Codyho hlavu, ale bylo mu jasné, jak to tam vypadá.

   Takže když odemkl dveře, schválně hlasitě práskl a zařval: "Tati a tati, jsem doma!"

   Gestem Gabrielovi ukázal, že má minutku počkat a nakoukl za schody, kde byl obývák. Cody se celý rozcuchaný zvedal z Jayova objetí a Jayson si sedal. "Proč máme tak hlučný děcko," slyšel ho Charlie říkat Codymu. 

   "Mám návštěvu a ne, Steph to není," oznámil jim Charlie tak, aby ho slyšeli. V tu chvíli ze sedačky vystřelili jako stíhačky, Cody si rychle upravoval vlasy, Jayson hledal všude po podlaze své triko.

   "Steph?" uslyšel za sebou Gabriela.

   Otočil se hlavou k němu. "Kamarádka," vysvětlil. Až pak si uvědomil, že spolu chodí už měsíc. A pořád nebyl schopný si na to zvyknout. "Ale pojď. Aspoň uvidíš, jak šílený to tady je."

   Charlie vešel do obýváku s Gabrielem v patách. Hned, jak vešli, se na ně oba tátové podívali, přičemž Jayson naklonil hlavu a tázavě se na Gabriela podíval. "Ty jsi mi povědomej."

   Cody měl na tváři také pohled, jako by Gabriela poznával. A tak se toho Charlie ujal. "Můj oblíbenější táto, tohle je Gabriel, Gabrieli, tohle je Cody, ale to ty víš. A táta vedle je Jayson."

   "Hej!" okřikl ho Jayson. "Jak oblíbenější?"

   "Priority," pokrčil rameny Cody a otočil se zpátky ke svému synovi a jeho kamarádovi. "Gabriel? Jako ten Gabriel?"

   Charlie s úsměvem přikývl.

   "To jsme se dlouho ale neviděli!" zasmál se Cody. Shlédl ho od hlavy až k patě. "Docela jsi vyrostl."

   "Pardon, ale já se stále nechytám," ozval se Jayson. Cody protočil očima.

   "Samozřejmě, že to ty tvoje tři mozkový buňky nezvládají. Gabriel Rees, Charlieho kamarád ze základky."

   Kdyby byli v animovaném filmu, Jaysonovi by se právě nad hlavou rozsvítila žárovka, jak se rozzářil. "Jo! Já dal pěstí tvýmu tátovi, že? Za to se omlouvám, mimochodem."

   Gabriel se rozesmál, což Charlie nečekal. "V pohodě. Zasloužil si to."

   Jayson se chytil za srdce, jako by se mu právě neskutečně ulevilo, a řekl: "Díky bohu, já jsem vždycky tak rád, když si naše děti najdou nehomofobní kamarády."

   Charlie už to nevydržel. Plácl se do čela a protočil očima. Pak se zhluboka nadechl a otočil se ke smějícímu se Gabrielovi, záda schválně k Jaysonovi. "Myslím, že je čas jít."

   Když Charlie táhl Gabriela po schodech nahoru, slyšel, jak si s tátové něco mumlají a nemusel je slyšet, aby věděl, že Cody zase Jayovi vyčítá, že se nechová jak dospělý. 

   V polovině schodů se na něj Gabriel otočil. "Vážně je Jayson psycholog? Není to...moc zodpovědná práce?"

   "Když se jeho tři mozkový buňky domluví, je i zodpovědný, neboj. Alespoň jsi viděl, že to bude v pohodě, nic vážnýho," usmál se. 

   "Díky. Že se na mě zeptáš."

   "V pohodě." Chci ti jen pomoct, dořekl si v duchu.

  ◼▪◼