Současnost 

  ◼▪◼  

Venku už byla téměř tma, když Charlie umyl poslední šálky a sklanice a naskládal je do poliček. Utřel si ruce do sucha a začal si rozvazovat černou zástěru s lehkým úsměvem na tváři, když se ze skladu objevila Jade.

   "Mám na tebe velikánskou prosbu," vychrlila na něj, zatímco skládal zástěru v rukou. "Musím tady zůstat a udělat inventuru, ale Lucas si zapomněl vzít do práce večeři. Můžeš se prosím cestou domů stavit u něj a dát mu alespoň tyhle sušenky? Pěkně koukám? Nic lepšího tady nemám."

   "Co za to?" ušklíbl se Charlie, zatímco koukal na pytlík v rukou Jade. Povzdechla si.

   "Dobře, máte se Steph každý kávu na účet podniku, ty malý ďáble."

   Charlie se spokojeně usmál, vzal balíček se sušenkami a hodil po Jade jeho zástěru. "Děkuji ti," odpověděl přehnaně, zatímco Jade protáčela očima.

   "Ty máš vážně Jayovy geny, panebože," odfrkla si. Charlie se na ni jen znovu ušklíbl, vzal si batoh a bundu z věšáku a s hlasitým rozloučením vyběhl z kavárny, kde na něj čekalo kolo. Přece jen bydleli daleko od Jade a od místa, kde dřív žili jeho tátové. Místo pěti minutové chůze pěšky, jak to měla Jade, musel jet deset minut na kole na druhý konec města.

   Vyrazil ale úplně na druhou stranu, než bydlel on nebo Jade s Lucasem. Policejní stanici, kde Lucas pracoval, měl sice téměř po cestě, ale parkem se mu jelo líp. A rychleji.

   Na místo dojel za pár minut, hodil kolo na trávník a vyběhl schody ke vchodu spoře osvětlené budovy. Charlie se mírně zamračil, protože v tomto světle to spíše vypadalo jako věznice, než policejní stanice. Proto hned jak vešel, zapnul všechny vypínače, které uviděl, až to najednou vypadalo jak v Las Vegas.

   Ospalý policista u vchodu se na něj nechápavě podíval. "Jdu za Lucasem," vysvětlil a zvedl pytlík se sušenkami. Policista jen mávl rukou.

   Když procházel kolem ostatních, kteří ho tlumeně zdravili, jelikož tady nebyl poprvé, jen se usmíval a přikyvoval. Ale pak se zastavil na místě, když uviděl, že se Lucas u svého stolu s někým baví.

   Chlapec před Lucasem mohl být tak jeho věku, blonďaté vlasy měl rozcuchané, z roztrženého rtu mu ještě tekla krev, kolem jednoho oka modřinu a vypadal, že každou chvíli usne.

   "Řekni mi, kdo jsou tví rodiče," naléhal na něj přímo Lucas. Charlieho si nevšiml. "A kdo ti to udělal?"

   Charlie se ještě o dva kroky přiblížil k Lucasovi, takže i dostal lepší výhled na kluka, kterého vyslýchal. A byl mu neuvěřitelně povědomý, jenže ho nedokázal nikam zařadit.

   "Lucasi?" řekl opatrně k Charlie, když viděl, že se ten kluk nemá k odpovědi a tak zavládlo ticho. Lucas se s povzdechem otočil na židli.

   "Charlie..." vydechl vyčerpaně. "Jade tě posílá?"

   Charlie periferně viděl, jak kluk na židli sebou škubl. Snažil se ho nevšímat, protože cítil na sobě jeho pohled. Místo toho se plně obrátil k Lucasovi. 

   "Tady," řekl a položil na stůl pytlík se sušenkami. "Díky, zařídil si mně i Steph kávu zdarma."

   "Já děkuju," odpověděl, když vzal sáček ze stolu a schoval si ho do šuplíku. Jenže pak se pozastavil a sáček vyndal a vytáhl z něj jednu sušenku. Otočil se zpátky ke klukovi.

   "Když mi řekneš jméno alespoň tvojí mámy, dám ti sušenku," řekl mu.

   Charliemu přišlo, že už tam nemá co dělat. Jenže když Lucas zmínil jeho mámu, chlapec otočil hlavou úplně pryč od Lucase a vypadalo to jako by se mu chtělo brečet. Takže Charlie zůstával jak zmrazený na místě, protože chtěl vidět, jak se to bude vyvíjet dál.

   Lucas dál držel sušenku před klukem, což Charliemu nedalo a naklonil se přes stůl. "Myslím, že už je velkej na to, abys ho nalákal na sušenku."

   Lucas se na něj vražedně podíval, jenže ten kluk se uchechtl. Překvapený pohled se  objevil na tváři všech, co to slyšeli. Jen Charlie se ušklíbl.

   "Předpokládám, že pořád nemáš v plánu mluvit, co?" zeptal se Lucas. A jak očekával, odpovědi se mu nedostalo. Otočil se zpátky k Charliemu. "A ty tady nemůžeš být, to přece víš. Takže se měj pěkně, Charlie, uvidíme se zítra."

   Charlie se zamračil. "Jsi zlý," zamumlal, ale otočil se a slepičími kroky se vydal pryč. Takže ještě pořád zřetelně slyšel, když Lucas na kluka opět promluvil.

   "Gabrieli, já tohle potřebuju vyřešit. Tak mi alespoň řekni tvoje celé jméno."

   Snad všechno se v Charliem pohnulo, nebo mu to tak alespoň přišlo. Měl co dělat, aby se neotočil a Gabriela si neprohlédl. Pomalými kroky se vzdaloval od Lucasova stolu, zatímco se snažil vzpomenout na příjmení jeho kamaráda z prvních školních let.

   Rees. To Gabriel Rees tam seděl a odmítal s kýmkoliv mluvit.

   Charlie se mohl otočit, říct Lucasovi jeho jméno a ušetřit mu práci. Ale řekl si, že Gabriel měl asi důvod, proč mu to neříkal. A stejně měl být už před pěti minutami na srazu se Steph.

   Najednou se mu tam ale vůbec nechtělo. V kapse mu vibroval mobil, jak už se mu Steph snažila dovolat, ale Charlie to nechtěl brát, když věděl že tam do pěti minut bude. Možná to od něj nebylo nejlepší, ale chodil s ní teprve tři týdny a teprve přicházel na to, jak se ve vztahu chovat.

   Stejně byl neustále mimo. Třeba jako když mu Cody řekl, že by jí mohl dneska přinést čokoládu a překvapit ji. Opravdu to chtěl udělat a dokonce ji koupil., jenže v práci se na něj tak pěkně dívala, že do pěti minut žádná čokoláda nebyla.

   Rozloučil se se spícím policistou u dveří, i když mu neodpověděl. Napsal rychle Codymu a Jayovi, že se vrátí pozdě, jelikož bude se Steph, vzal si kolo se země, a tak rychle, jak se u policejní stanice objevil, i zmizel. 

   S hlavou plnou myšlenek, co se mohlo Gabrielovi stát, že byl v takovém stavu.

◼▪◼

Nejprve jsem ani k MR nechtěla dávat upozornění, že tenhle příběh vůbec existuje, ale wow, vážně hodně z vás o tom ani nevědělo, i když jsem to psala na profil několikrát :'D Takže vítejte :')

(Písnička v médiích nemá s příběhem nic společného. Jen chci, aby to nebylo prázdný, tak aspoň uvidíte, co momentálně vždycky poslouchám, hehe)