Elizabeth

Snažila jsem se předstírat, že je mi špatně, že se necítím dobře. Doufala jsem, že mi to vyjde. Věřila jsem, že v sobě musím mít alespoň špetku hereckého talentu. Modlila jsem se, aby se na mě alespoň na malinkatou chvilku obrátilo štěstí a já mohla zůstat doma. Jenom pro dnešek. Potřebovala jsem si všechno urovnat v hlavě. Seskládat dohromady všechny rozházené kousky. Uvědomit si, co je správné a co ne.

Jenomže moje doufání, víra a modlení byly k ničemu. Má matka má v hlavě rentgen, kterým vidí každý kousek uvnitř mě.

‘’Vstávej,’’ posadila se na okraj postele a z čela mi odhrnula pramen vlasů. Unaveně jsem zakňučela. Ani po mém monologu, jak strašně špatně se cítím, se mně neslitovala.  ‘’Stacy tady bude každou chvíli a Aaron už sedí v autě.’’

‘’Vyřiď jim, že s nimi nejedu,’’ řekla jsem ospalým hlasem a promnula si obličej.

‘’Ale oni už-’’ začala, ale kvůli mému přerušení větu nedokončila.

‘’Prostě jdu pěšky,’’ skočila jsem jí do řeči a brala tohle jako konečné rozhodnutí. Matka jenom souhlasně kývla hlavou, postavila se a se slovy ‘’hodně štěstí ve škole. Přijdu až pozdě večer. Ahoj,’’ odešla. Povzdechla jsem si a protřela si rozespalé oči, které mi těžkly a těžkly a já se musela hlídat, abych znovu neusnula. Po té, co jsem si v hlavě stokrát zopakovala větu o tom, že musím vstávat, jsem se konečně vyhoupla na nohy. Na kůži mi naskákala husí kůže, když se mé odhalené ruce a nohy dotkly nezahřátého vzduchu.

Nestarala jsem se o to, jaký účes si dnes na hlavě vytvořím. Vlasy jsem si jednoduše svázala do copu. Vyčistila jsem si zuby a tvář si párkrát opláchla ledovou vodou, která mě dokonale a zaručeně probrala. Oblekla jsem si to, co mi první přišlo pod ruku. Bylo mi jedno, že tričko, které jsem si na sebe navlekla, mi perfektně netvarovalo křivky, spíše na mě jen vlálo a zahalovalo naprosto všechno, ale takhle jsem se cítila dobře. Přes rameno jsem si přehodila kabelku a opustila dům.

Překvapilo mě, že Aaron i Stacy vzali mé přání vážně a nečekali na mě. Potěšilo mě to. Mohla jsem konečně na chvíli vypnout. Neposlouchat, jak se mám přestat trápit. Jak mám znovu začít žít a být šťastná. Nemít před očima zamilovaný pár, který všechno jenom zhoršuje a připomíná mi, co všechno se stalo.

                                                            ***

Celý den ve škole jsem tak nějak proplavala. Snažila jsem se vyhýbat tvářím, které jsem nechtěla vidět. Snažila jsem se být neviditelná a myslím, že se mi to i dařilo. Nikdo si mě nevšímal. Pokaždé jsem jen zapadla v davu, ztratila jsem se v myšlenkách a představovala si, že jsem někde jinde. Na lepším místě. V jiné společnosti. Že se každou sekundu nemusím obávat toho, že ho uvidím… a že on uvidí mě.

Hodila jsem si poslední učebnice do skříňky a zabouchla ji. Chystala jsem se odejít. Opustit tenhle blázinec jménem škola a konečně se cítit trochu klidně. Ale jakmile jsem se chtěla otočit a vydat se na cestu ven, spatřila jsem ho. Kráčel směrem ke mně. Ruce měl zastrčené v kapsách černých riflí, které ladily k jeho šedé mikině. Zamrzla jsem. Mířila jsem na něj svým zrakem a hodnou chvíli nemohla uhnout. Nemohla jsem ani mrknout. Ale pak, když ho ode mě dělily necelé tři metry, jsem se probrala. Nezajímaly mě jeho oči, které na mně byly stále připevněné… ani jednou neuhnul pohledem. Nezajímalo mě, že si nejspíš chtěl znovu promluvit. Prostě jsem se rychle otočila a ještě rychleji od něj odešla. Nemusela jsem si ani představovat, jak zmatený musel být.

Vyběhla jsem ze školy. Každou vteřinou jsem přidávala na kroku, i když jsem věděla, že už mi nic nehrozí. Nepůjde za mnou.

Přebíhala jsem školní parkoviště, když v tom mě zastavil známý dívčí hlas. Obrátila jsem oči v sloup, a pak se s nepravým úsměvem otočila za osobou, která na mě volala.

Blonďaté vlasy měla svázané v drdolu, oči zvýrazněné obrovským množstvím řasenky a černé linky.

‘’Proč jsi s námi dnes ráno nechtěla jet?’’ vystřelila na mě otázku, aniž by mě obdarovala pozdravem. Ale na tohle jsem si u Stacy už zvykla. Taková prostě je.

Pokrčila jsem rameny, ‘’chtěla jsem se projít.’’ Sama jsem nevěděla, jestli na téhle větě bylo něco pravdivého. Možná jsem se vážně potřebovala trochu provětrat… nadýchat se čerstvého ranního vzduchu, ale na druhou stranu jsem nechtěla strávit patnáct minut v autě, pohlcená v dusné atmosféře a donucená odpovídat na milion otázek vycházejících ze Stacyných nebo Aaronových úst.

Všimla jsem si zklamání v jejích očích. Kývla hlavou, i když to očividně nebyla schopna pochopit, jako nebyla schopna pochopit nic.

‘’Stacy, pospíchám domů,’’ lehce jsem se na ni usmála, ‘’uvidíme se zítra.’’ Opětovala mi úsměv a zamávala mi rukou, čímž mi dala najevo, že konečně můžu odejít a opustit školní pozemek. Nabrala jsem přesně to tempo, kterým jsem před pár minutami vyletěla ze školy. Nevnímala jsem okolí. Nevšímala jsem si aut projíždějících kolem mě na silnici. Nevšímala jsem si lidí, které jsem míjela. Nevšímala jsem si vůbec ničeho. Jako by nikdo neexistoval. Jako bych tady byla sama. A přesně takhle jsem se cítila dobře. Nebyla jsem natlakovaná jako tlakový hrnec. Neměla jsem v sobě tolik emocí. Ale negativní věc byla, že jsem se stále, ze všech těch citů, které se na tuhle chvíli ztratily, nezbavila bolesti. Pořád ve mně byla. Mohla jsem ji lehce cítit. Bolest a zklamání. Připadalo mi, jako by dostaly rozkaz přebývat ve mně už napořád.

Konečně jsem vešla do domu. Sundala jsem si boty a už chtěla směrovat do pokoje a znovu být sama, když v tom mě zastavily hlasy znějící v obýváku. Na pár sekund jsem se zarazila. Přemýšlela jsem, jestli vejít dovnitř nebo ne. Jestli raději nezmizet a nikdy se nedozvědět, kdo byl ten člověk v našem obýváku mluvící s mým bratrem. Zvědavost mi nedala. Pomalými kroky jsem vešla dovnitř. Zůstala jsem překvapeně stát, když jsem spatřila osobu sedící na gauči. Oba se otočili mým směrem, protože pravděpodobně slyšeli mé ne tak tiché kroky. Zaregistrovala jsem, jak si mě přeměřil očima od spodu nahoru a zpět. Na rtech se mu objevil úsměv a já se nad pohledem, který převzal jeho tvář, otřásla zimou. Tohohle člověka jsem opravdu vidět nepotřebovala.