Elizabeth

‘’Proč jste pozvali Millewardovi na večeři?!’’ přecenil mezi zuby naštvaný Aaron. Seděl za stolem v potrhaných teplácích a vytahaném tričku, a po otci střílel nenávistnými pohledy. Poprvé za dlouhou dobu jsem s ním stoprocentně souhlasila, ale i tak jsem raději mlčela a dál mlčky pomáhala matce ve vaření zeleninové polévky.

‘’Víc než dva roky jsme je neviděli,’’ rozhodil rukama otec, ‘’a navíc teprve dnes se přistěhovali a určitě v domě nemají všechen nábytek. Teplá večeře jim přijde vhod.’’ Každou minutou ve mně stoupala nervozita. Potily se mi dlaně. Třepaly se mi ruce i kolena. Zrychloval se mi tep. Nebyla jsem si jistá, jestli budu schopna tohle zvládnout.

Všimla jsem si, jak Aaron zakoulel očima, ‘’v první řadě se vůbec neměli vracet,’’ zamumlal, za což si od otce vysloužil mračící se pohled, ale to Aarona vůbec nezajímalo.

‘’Aarone, jdi se převléct,’’ zapojila se do rozhovoru matka. ‘’U večeře nebudeš sedět jako bezdomovec.’’

 ‘’S nimi večeřet nebudu,’’ pronesl, vstal a se zamračenou grimasou na tváři opustil kuchyň.

‘’Kam si myslíš, že jdeš?’’ zakřičel za ním otec děsivým hlubokým hlasem.

‘’Pryč,’’ ozvalo se z předsíně, pak už jsme slyšeli jen hlasité prásknutí vchodových dveří. Tiše jsem si povzdechla. Přála jsem si mít v sobě stejnou kuráž jako Aaron a udělat to samé. Odejít a sabotovat celou tuhle večeři, která mě zničí.

Zaslechla jsem nadávku, která vyšla z otcových úst. Obrátila jsme oči v sloup. Nemůže přece po Aaronovi chtít, aby seděl u jednoho stolu s někým, koho odjakživa nemůže vystát. Neskončilo by to dobře. Buď by se strhla obrovská rvačka, nebo v tom lepším případě jenom hádka, kdy by na sebe vykřičeli všechny různá sprostá slova.

Vyběhla jsem do pokoje a z modrých riflí jsem se převlekla do černých. Neplánovala jsem si dát šaty nebo něco, co nemělo nohavice. Přes čistě bílé tričko jsem si přehodila tenký, šedý svetřík. Studenou vodou jsem si opláchla obličej a vlasy si sepnula do jednoduchého copu.

Jakmile zazvonil zvonek, pořádně jsem se nadechla a nabrala do sebe, co nejvíce kyslíku to šlo. Byla jsem si totiž jistá, že v atmosféře, která bude panovat, se rozhodně nebude dát dýchat. Zaslechla jsem mně moc dobře známé hlasy. Oblilo mě horko. Pomalu jsem scházela dolů po schodech. Srdce mi bušilo. Kolena se mi podlamovala. Zrak se mi okamžitě zatavil na blonďákovi. Vyschlo mi v ústech. Nevšiml si mě… zatím. Skenovala jsem si ho pohledem od shora nahoru a zpět. Nezměnil se. Ani trochu ne. Jeho modré oči byly stejně syté jako předtím. Na rtech se mu vytvořil jeho typický vřelý úsměv, zatímco si podával ruku s mým otcem. Bílou košili měl zastrčenou v tmavě modrých džínech. Snažila jsem se na něm najít alespoň jednu jedinou chybu.

‘’Elizabeth,’’ zakřičela jeho matka ve světle modrém kostýmku a samozřejmě i s perfektně upravenými vlasy. ‘’Dlouho jsme tě neviděli.’’ Ztěžka jsem polkla a pokusila se o vytvoření úsměvu. Zaregistrovala jsem, jak mě Lukovi oči vyhledaly. Vytvořil překvapený výraz a přeměřil si mě pohledem přesně tak, jako já předtím jeho. Cítila jsem se nepříjemně. Nepřestával na mě zírat.

Odvrátila jsem od něj pohled a pronesla tiché, ‘’dobrý večer.’’ Lukova matka mě obdarovala širokým úsměvem. Lukův otec byl horlivě ponořený do nesmyslné konverzace s mým otcem. A Lukova sestra, Carly, na tváři ponechávala neutrální výraz. Až teď jsem si všimla, jak strašně moc se změnila. Už to nebyla ta malá holka, ze které jsme si utahovali, dospěla. Její dlouhé blonďaté vlasy jí zůstaly, oči měla zbarvené přesně jako Luke. Vypadala přesně jako ty holky ve filmech, po kterých každý šílí.

Všichni si posedali ke stolu. Snažila jsem se najít místo hodně daleko od Luka, ale jelikož už byly všechny židle obsazené, nezbylo mi nic jiného, než si sednout přímo naproti něj. Věnoval mi malý úsměv, já jemu ne. Pohled jsem upřela na bílý polévkový talíř a neplánovala se na něj ještě někdy podívat.

Atmosféra byla opravdu tak hustá, jak jsem si myslela. Zdálo se, jako by to nikdo, kromě mě, nepociťoval. V tichosti jsem jedla horkou polévku. Bylo mi jedno, že jsem si nejednou opařila jazyk. Jen jsem si přála mít tuhle večeři co nejrychleji za sebou. Neposlouchala jsem rozhovory ostatních. Upnula jsem se jenom na jídlo přede mnou. Myslela jsem, že pokud budu dělat neviditelnou, opravdu zmizím. Ale Lukova matka mě rozhodně viděla.

‘’Tak El,’’ začala. Vždycky mi říkala ‘El’ a já to vždy nesnášela. Nakrčila jsem nos, protože jsem po dlouhé době znovu zaslechla tuhle její přezdívku pro mě. Poprvé jsem zvedla hlavu a navázala s ní oční kontakt. Vytvořila jsem falešný úsměv a trpělivě čekala na její slova. ‘’Už jsi přemýšlela, kam zamíříš na vysokou školu?’’

Spojení ‘vysoká škola’ mi do těla nahnalo nepříjemný pocit. Vím, že jakmile začne druhé pololetí, bude na mě vyvinutý obrovský tlak a já se budu muset rozhodnout. Budu se muset rozhodnout o mé budoucnosti.

Nesouhlasně jsem zakroutila hlavou, ‘’pořád hledám ty nejlepší možnosti.’’ Nepravý úsměv se mi stále pohrával na rtech.

‘’Luke se chystá na Kalifornskou,’’ obeznámila mě, na což jsem jenom kývla hlavou a bez toho, abych mu věnovala jediný pohled, jsem svůj zrak vrátila zpět k jídlu.

Luke měl vždy dokonale naplánovanou budoucnost… na rozdíl ode mě. Vždy věděl, jakým směrem se bude ubírat, co by chtěl v budoucnosti dělat. Nejednou jsem mu tuhle vlastnost o tom, co by chtěl, záviděla. Věděl, že po střední škole určitě nastoupí na vysokou a taky věděl, že to bude někde pěkně daleko od Bloomingtonu. Byl si v budoucnosti jistý a já mnohokrát přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby žádný z jeho plánů nevyšel. Co kdyby neudělal maturitu? Co kdyby ho nepřijali na výšku? Co kdyby najednou přestal být tak úspěšný, jako vždycky byl?

Dojedla jsem dezert v podobě čokoládového dortu a na rozkaz matky jsem posbírala špinavé nádobí ze stolu a opatrně ho položila do dřezu. Chystala jsem se znovu posadit a svůj zrak znovu zabořit do ubrusu, ale matčin hlas a slova vycházející z jejích úst mi daly jasně najevo, že ke stolu už si sedat nemám.

‘’Běžte si s Lukem popovídat do pokoje,’’ pronesla možná až moc milým hlasem, ‘’určitě si máte co říct.’’ Její slova se do mě zabodla jako ostré šípy. Nemáme si co říct! A nikdy už nebudeme! Přála jsem si tyhle slova zakřičet nahlas, ne jenom v mé hlavě. Ale chyběla mi odvaha. Místo toho jsem se podívala na zaraženého Luka a kývla hlavou k východu kuchyně.