Elizabeth

Stmívalo se a mně se pomalu zavíraly oči. Přemáhala mě únava, ale já s ní úspěšně bojovala. Snažila jsem se ani jednou nezavřít oči, protože kdybych to udělala, definitivně bych usnula. Hlavu jsem měla opřenou o opěradlo a zírala jsem ven z okna na ulice osvětlené pouličními lampami. V autě bylo celou dobu ticho. Ani jeden z nás se neodvážil promluvit. Will se pečlivě věnoval řízení a já jenom přemýšlela. V hlavě mi proudily různé druhy myšlenek. Nemohla jsem se jich zbavit a vyhnat je ven.

Přemýšlela jsem nad Aaronem, nad Stacy, nad mými rodiči, nad Brandonem a Lukem, jejichž návraty zpět do města nedokážu vyhnat z hlavy, a hlavně nad Willem. Celou cestu jsem se pokoušela udržovat oči jen na krajině míhající se kolem, ale nevycházelo mi to. Nejednou jsem se přistihla, jak po něm pokukuju a zkoumám každý centimetr jeho tváře. Pár pramenů tmavě hnědých vlasů mu neposedně padalo do čela. Oči měl upřené na pustou silnici před sebou. Rty měl po celou dobu vytvarované do rovné linie.

‘’Za chvíli jsme tam,’’ promluvil Will chraplavým hlasem. Kývla jsem hlavou.

‘’Kam vlastně jedeme?’’ Konečně jsem se odhodlala zeptat se, kam mě veze. Po celou dobu mě tahle otázka nezajímala. Bylo mi ukradené, kam jedeme, hlavně jsem chtěla vypadnout.

Pokrčil rameny. Všimla jsem si, jak zesílil jeho stisk na volantu. Nespouštěl oči z cesty před sebou. ‘’Do Martinsville… na místo, kde se ti bude líbit.’’ Vytvořila jsem malý, těžko viditelný úsměv.

Martinsville je malé město nacházející se nedaleko Bloomingtonu. Párkrát jsme tudy s rodiči projížděli na cestě do Indianapolisu, ale nikdy jsem se tam nezdržela déle než pět minut.

Will zaparkoval u krajnice, vypnul motor a tím mi dal pokyn k vystoupení. Vyskočila jsem ven a rozhlížela se kolem. Všude byly jenom cihlové domy a paneláky… nic jiného.

‘’Pojď,’’ kývl hlavou a dal se do kroku. S rukama v kapsách jsem šla hned vedle něj. Neměla jsem ani tušení, kam naše kroky vedou, a nechystala jsem se ptát, protože jsem věděla, že se to za pár minut dozvím.

Cestu nám znepříjemňoval studený podzimní vítr. Kolem nebylo ani živáčka. Slyšet byly jenom naše kroky dopadající na betonový chodník. Oblohy se zmocnila tmavá, večerní barva. Jediné světlo nám dávaly pouliční lampy, kvůli zatažené obloze nebyla vidět ani jedna hvězda.

Will se zastavil u polorozpadlé budovy, ke vchodu do ní nám bránila žlutá páska značící nebezpečí a možnost zřícení. Will se na ni chvíli díval, a pak svůj pohled nasměroval na mě. Pootevřela jsem ústa a skákala pohledem z budovy na Willa.

‘’Řekni mi, prosím, že ani neuvažuješ nad tím, že bychom tam vlezli,’’ pronesla jsem vystrašeným hlasem.

Zakroutil hlavou, ‘’nejdeme tam.’’ Okamžitě jsem v sobě zacítila úlevu a na rtech se mi znovu objevil malý úsměv… nejspíš to bylo předčasně.

‘’Jdeme na ni,’’ dořekl s ďábelským úsměvem na rtech. Zrakem jsem přejela celou délku budovy a zastavila jsem se na samém vrchu. Bylo to pekelně vysoko. Nebezpečně vysoko.

Zkřížila jsem ruce na prsou, ‘’v žádném případě.’’ Will mi daroval další ze svých úsměvů, po kterém se mi rozklepala kolena, udělal pár kroků ke žluté pásce a pozdvihl ji nahoru tak, abych mohla podlézt.

‘’Wille,’’ vyslovila jsem jeho jméno varovným a zároveň naštvaným hlasem, ‘’je to zřícenina! Kdykoliv může spadnout. Nechci být pohřbena zaživa betonem a kdoví čím ještě.’’ Will nad mou dramatičností pouze zakoulel očima.

‘’Je to totálně bezpečné,’’ řekl jistě, ‘’věř mi.’’ Udělala jsem k němu pár kroků, zkousla jsem si ret a přemýšlela, jestli je tohle vážně dobrý nápad.

‘’Nevěřím,’’ propíchla jsem ho pohledem a on zmateně zvedl obočí. ‘’Kdyby to bylo bezpečné, nebyla by kolem žlutá páska, která na sobě má nápis ‘NEVSTUPUJTE. NEBEZPEČÍ ZŘÍCENÍ!’’’ Ukázala jsem na pásku, kterou Will ještě stále držel ve vzduchu a netrpělivě čekal, až pod ní podejdu.

‘’Nedramatizuj to a pojď!’’ poručil nedočkavým hlasem a já ho nakonec poslechla. Podlezla jsem pod páskou, Will udělal to samé a rychlým krokem se hnal k otevřeným dveřím budovy. Hlavu jsem stále otáčela kolem sebe a kontrolovala, jestli nás někdo nevidí.

Nejistě jsem vstoupila dovnitř a pohled upřela na obrovské, snad nikde nekončící schody, po kterých už Will vybíhal nahoru. Na zemi byl nepořádek. Všude kolem se válely rozbité židle a ostatní druhy nábytku. Vypadalo to přesně tak, jak to vypadat mělo… jako budova, která bude co nevidět zdemolovaná.

‘’Hoď sebou, Lizz,’’ zakřičel na mě Will, který už byl v nedohlednu. Povzdechla jsem si a skákala po schodech nahoru. Ve třetím patře jsem myslela, že se mým hlubokým, hlasitým a rychlým dýcháním zadusím. V pátém patře jsem myslela, že vyplivnu plíce. A v sedmém patře jsem si přála umřít.

Držela jsem se zábradlí a zdolávala poslední schody. Srdce se mi chystalo vyskočit z těla. Byla jsem zadýchaná jako kdybych právě uběhla maraton. Překonala jsem poslední schod a konečně vyšla ven na střechu budovy. Ovanul mě studený vítr, který mi ale právě teď byl neskutečně příjemný. Prohrábla jsem si mé vlnité vlasy a ve tmě hledala Willovu siluetu.

Stál na úplném kraji rovné střechy. Okolojdoucí lidé by si mohli myslet, že se chystá skočit. Přistoupila jsem k němu a zadívala se na město před sebe. Kvůli tmě byly vidět jenom světla, ale právě to bylo to kouzlo. Kolem se rozléhal klid a ticho. Strach z toho, že by se budova zřítila a my bychom zůstali zasypaní v troskách, se okamžitě vypařil. Vlastně by mi to v tomhle momentu bylo absolutně jedno.

‘’Chodil jsem sem s Tylerem,’’ promluvil Will, nespouštěl zrak z osvětleného města před sebou. ‘’Bylo to naše místo. Vždy, když se jeden z nás potřeboval zbavit všech starostí, nastartovali jsme auto a zamířili sem.’’

‘’Uklidňuje to tady,’’ pokračoval, ‘’když se díváš na to noční město, všude kolem vidíš jenom světýlka domů, pouličních lamp… připadáš si, jako by ti všechno patřilo. Jako by ti alespoň na malou chvíli patřil celý svět.’’ Každé jeho slovo bylo pravdivé. Vážně jsem si tak připadala.

‘’Je to tady krásné,’’ pronesla jsem. Will přikývl a otočil se na mě. Cítila jsem na sobě jeho pálivý zrak. Uvažovala jsem, jestli bude dobrý nápad odtrhnout zrak od města a podívat se na něj. Věděla jsem, že nebude, ale já to i tak udělala.

Vpíjel se mi do očí. Na těle mi naskákala husí kůže. Zaznamenala jsem, jeho dlaně stisknuté v pěst. Jeho pohled mě propaloval skrz na skrz. Kvůli strachu, který se ve mně nahromadil z myšlenek, co bude následovat, jsem ustoupila o krok dál a odvrátila od něj pohled.

 ‘’Děkuju, že jsi mě sem vzal,’’ zašeptala jsem. Will jenom kývl hlavou a dál mlčel. Jeho zrak byl znovu přikovaný na večerním městě a já v sobě pocítila malou úlevu. ‘’Měli bychom jít,’’ dodala jsem tiše. Naposled jsem se podívala před sebe, pak jsem se otočila a byla připravená znovu čelit všemu stresu a starostem, které se na mě nakupí hned, jakmile opustím tohle místo.

Sestupování dolů po schodech už nebylo tak náročné, jako vycházení nahoru. Věděla jsem, že Will je těsně za mnou.

Celou cestu zpět k jeho autu se mezi námi rozprostíralo ticho. Přemýšlela jsem, jak bych ho mohla prolomit a co bych měla říct, ale nic mě nenapadalo, a proto jsem mlčela. Nasedli jsme dovnitř a vyrazili jsme zpět do nepříjemného života v Bloomingtonu.

Byla jsem ráda, že jsem alespoň na tu malou chvilku s Willem na střeše vypnula a nezaobírala se myšlenkami, které mě žerou za živa. Byla jsem mu za to neskutečně vděčná. Zase jsem jednou pocítila, že mám kontrolu nad svým životem a že všechno tohle má smysl.

Cesta zpět trvala chvíli. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a Will už zastavoval u mého domu. Podíval se na mě a já byla znovu uvězněná jeho pohledem.

‘’Ještě jednou děkuju,’’ pokusila jsem se vytvořit alespoň malý úsměv.

‘’Za málo,’’ řekl tiše. Už jsem se chystala otevřít dveře a vystoupit, ale zastavila mě Willova ruka, která se obmotala kolem mého zápěstí. Zvedla jsem obočí a čekala, co mi ještě chce. Ale on mlčel a pouze na mě zíral. Jeho ruka stále pevně držela mé zápěstí a vysílala do mě jeho teplo. Jeho zrak se přemístil na mé rty. Rozklepala jsem se. Zaznamenala jsem, jak se ke mně pomalu přibližuje. Zamrzla jsem. Srdce mi bušilo. Krev mi zhoustla. Kolena se mi klepala.

Přitiskl jeho rty na ty mé. Jeho ruka pustila mé zápěstí a spočinula na mém studeném líci. Jeho měkké rty se otíraly o ty mé. Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem se konečně vzpamatovala a odtáhla se od něj. Díval se na mě zmateným a zároveň bolestným pohledem.

‘’To nejde,’’ řekla jsem roztřeseným hlasem a zakroutila jsem hlavou.

‘’Proč ne?’’ zvednul obočí. Jeho hlas byl tichý, naplněný bolestí a smutkem.

‘’Protože jsi udělal něco, na co se těžko zapomíná,’’ zašeptala jsem. S posledním pohledem do jeho očí jsem otevřela dveře a vystoupila z auta. Když jsem je zavírala, zaslechla jsem, jak hlasitě zakřičel, ‘’kur*a!’’ a vší silou bouchnul do volantu.

Rychlým krokem jsem zamířila do domu. V očích mě štípaly slzy, v krku jsem měla obrovský knedlík. Uvnitř mě se bouřily všechny druhy pocitů. Co jsem to zase udělala?!